- autor uvádí např. trihalogenmetany, což jsou vedlejší produkty chlorace vody: naše norma připouští 100mg/litr, okolní země mají 25-30 mg/litr.

- halogenderiváty kyseliny octové (karcinogenní a mutagenní látky): v okolních zemích jsou sledovány a mají povolené limity, u nás se nesledují vůbec.

- pesticidy, které se nalézají u nás nyní i v hlubinných vrtech, nejen tedy v podpovrchových vodách, rovněž nespadají do látek které mají zákonné limity. Lze je odstraňovat přes aktivní uhlí, ale čističky takto nejsou vybavené, takže se neodstraňují.

- autor hovoří o dalších látkách, které se dnes v ("takzvané") pitné vodě vyskytují, v čističkách se neodstraňují: zbytky léčiv, hormonů, drog, látky z prostředků osobní péče. Umíme je odstranit, ale výdaje na rozšíření čističek jsou velké.

- mikroplasty, jejichž působení na lidské zdraví není ještě dobře zmapováno (nicméně umějí například pronikat buněčnou stěnou) se vyskytují dnes v kohoutkové vodě ve stovkách elementů na litr, a vyskytují se v balených vodách (pro ty kteří si myslí že pít balené vody je skvělá věc) v koncentracích o řád vyšších. I to umíme z odpadních vod odstranit, ale opět - je to drahé.

K tomu ještě dodám: máme zde klasický, až učebnicový příklad kapitalizace zisků a socializaci nákladů. Průmysl včetně agroprůmyslu vyrábí a šíří věci, které obsahují škodlivé látky. Je to pro něj výhodné, protože díky nim vyrábí či produkuje levněji, výrobky mají pro spotřebitele nějaké lepší vlastnosti (hnojiva a herbicidy/pesticidy v zemědělství, umělá vlákna v oblékání, "efektivní" čisticí prostředky pro domácnost...).

Jenomže následky - náklady spojené s odstraňováním průvodních škodlivých látek - ponese plně stát, tedy přeneseně my občané, kteří jej financujeme.

A když se v reakci objeví myšlenka, že by stát měl to nebo ono více zdanit, regulovat, normovat, omezovat, vyskočí neoliberálové a začnou ječet něco o tom, co si to stát dovoluje. Tak jim to zde aspoň trochu s dovolením omlacuji o hlavu.