Květná neděle a Velikonoce jako závrať

16. 4. 2019 / Boris Cvek

Nedávno proletělo médii něco, co by se dalo zjednodušeně označit jako „fotka černé díry“. Ano, žijeme v šíleně obrovském vesmíru s miliardami galaxií a velmi bizarními jevy, které se vymykají naší představivosti. A naproti tomu tu máme Ježíše, který vjíždí na oslátku do Jeruzaléma, oslavovaný davy, těmi davy, které budou za pár dní křičet, že chtějí jeho smrt. Raději nám propusť, Piláte, vraha Barabáše, a toho Ježíše ukřižuj! Křičeli to, protože byli zmanipulovaní svými kněžími, ti se Ježíše báli.

 

Jak souvisí Ježíš a ten děsivě obrovský, nepochopitelný, bizarní vesmír? Velikonoční příběh je závrať. Na tom oslátku sedí Stvořitel celého toho vesmíru, sám Bůh. Není to nějaký jeden z bohů naší pozemské zkušenosti, z bohů lesů, polí a luk. Je nepojmenovatelný, nedá se lidsky pochopit, je absolutní. A zároveň je to Bůh intimně blízký, je nám blíže, než jsme my sami sobě. Tak se ukázal už Abrahámovi a Mojžíšovi. Nyní sedí na oslátku a jede do Jeruzaléma. Cítíte tu závrať? A tento Bůh, nekonečně mocný a vznešený Bůh, bude ukřižován. Proč? Právě proto, že to není ten služebný bůžek, který nás usazuje do řádu našeho běžného světa, ale je to Bůh, který všechno to zažité, samozřejmé mění. Proto naráží na odpor, proto je také vnímán jako politické, mocenské ohrožení kléru. Milosrdenství místo prebend, to je v naší lidské rovině tak obrovský průlom, tak otřásající událost jako výbuch supernovy v galaxii. A je tomu tak dodnes.

Nejdůležitější hodnotou v křesťanství je milosrdenství. Vidíme to jasně v podobenství o milosrdném Samaritánovi, v podobenství o posledním soudu z Matoušova evangelia, ale vlastně z celého Nového zákona. Nekonečně milosrdný Bůh jako Stvořitel nemilosrdného vesmíru. Střet Boha s logikou světa, který stvořil. Ono si to stvoření nelze představovat jako natažení hodin. Je-li milosrdenství tak nekonečně cenné, je také svobodné. Nemůže být bez svobody. A ve svobodě je i temnota a pád. Světlo, které přichází do temnoty a pádu, do smrti a beznaděje, je milosrdenství. Milosrdenství, které jede na oslátku do Jeruzaléma. Není to útěšný, sentimentální příběh: Ježíš bude brutálně umučen. A přesto jede a přináší spásu. Bůh, Stvořitel, který klesá na dno nejhorší bolesti a stává se tak bratrem všech trpících. Když nacisté mučili Židy, Romy, homosexuály a další oběti v Osvětimi, on byl v těch obětech.

Svatý Pavel píše v Listu Římanům (8,19-22) tato slova, která spojují černé díry a miliardy galaxií s Ježíšem, jenž přijíždí na oslátku do Jeruzaléma: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ No není to závrať?



0
Vytisknout
3616

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019