Julian Assange je perfektním cílem kremelských operativců

22. 4. 2019 / Albín Sybera



Reakce na to, zda je Assange obětí zápasu o svobodu slova, anebo loutkou, díky které se podařilo pošpinit Trumpovu protikandidátku v prezidentské kampani z r. 2016, a ve Washingtonu tak budovat administrativu, která podkopává západní aliance (a v konečném důsledku tedy i Spojené státy americké), je mj. jedním z „odkazů“ Kremlem vedených snah o proměnu světa.


Samozřejmě, že je důležité, aby občané znali povahu toho, jak jejich vláda činí kroky, které jsou v rozporu nejenom s demokratickými hodnotami vyznávanými tou vládou, ale někdy dokonce i v rozporu se zákony dané země (podrobněji připomíná Daniel Veselý ZDE). V postavě Juliana Assange se tak Kremlu daří zacílit do jednoho z uzlů západních demokracií.


 

 

Rozpor mezi principy demokracie a porušováním těchto principů v demokratických zemích není nic nového. Otevřené reportování o korupci a intrikaření v nejvyšších patrech světové politiky zpravidla vede k posílení někdy upadajících představ o demokracii. Slavná aféra Watergate dodnes slouží jako výstižné memento, že ani nejmocnější muž světa nemůže úplně uniknout před zákonem.


Byť Nixon nikdy odsouzen nebyl, tak samotná jeho rezignace je dostatečnou ukázkou síly zákonů a paragrafů, které slouží jako koordináty uspořádání nejenom v demokratických státních zřízeních. Obnažit pomyslného císaře před společností (poukázáním na jeho nahotu) se, zdá se, konceptu demokracie vyplácí.


Otázka dnešní doby stojí, zda to demokracie ustojí, když se má obnažit před společností a také před vyzyvatelem, který na toto obnažení čeká. Kreml totiž v případě Assange a jeho WikiLeaks nejenomže získal cenný informační materiál, ale zároveň se mohl stát tichým, ale v podstatě přímým účastníkem hry, při které může ve velké míře zneužívat pohledů společnosti na intimní partie demokracie (máme-li pokračovat v příměru s obnaženým císařem).


Aby totiž demokracie zůstala demokracií, tak by měla chránit Assangova práva, dodržovat zákonné pořádky a Assange trestat pouze za prokazatelné delikty. V opačném případě se totiž vystavuje nebezpečí, že bude osočena z podobných případů zneužívání demokracie, ze kterých byl mnohokrát usvědčen Kreml. Protože se ale Kreml z povahy své vlády nikdy neobnažuje, tak může své přestupky donekonečna popírat.


Jakkoliv může Kremlem popíraná účast ve vraždách svých oponentů být diametrálně vzdálena od přestupků současných demokratických vlád, tak ale každý případný přestupek (kromě vydání Assange Spojeným státům a „tvrdé“ zacházení s ním, tak do této hry může spadat i oblíbený argument Theresy Mayové o vykonání vůle lidu, kterým zdůvodňuje své probrexitové kroky) vytváří argumentační a mediální munici pro mašinerii kremlobotů a oligarchů z dalších zemí včetně ČR.


Tato munice spočívá v neustálé negaci demokracie a demokratického uspořádání. O její údajnou „nefunkčnost“ se opírá celý pseudo-systém tzv. putinismu v podání Surkova a dalších hlásných trubek Kremlu. Jak si v recenzi knihy „Putin v. the People“ všímá Daniel Beer (celá recenze uveřejněná v Guardianu ZDE), tak Putinův „režim není naživu jenom díky represím“. Kreml a jeho spojenci „využívají své dominance v médiích a na internetu, aby docílili všeobecné popularity režimu“.


Kremelští spojenci přitom zdaleka neoperují jenom v rusky mluveném kyberprostoru a v rusky psaných médiích. Na místě je otázka, do jaké míry je celý politicko-mediální komplex, který se snaží veřejnosti vnutit představy o „nefunkční“ demokracii, napojený na finance Kremlem sponzorované krajně pravicové aliance.


Kromě dnes již očividného vměšování do amerických voleb a do referendu o brexitu je v kontextu České republiky velmi zajímává epizoda o půjčkách, kterými První česko-ruská banka financovala chod a volební kampaň Front National Marie Le Pen (výstižný text Luka Hardinga ZDE). Zatímco První česko-ruská banka již neexistuje, tak členové jejího managementu nadále využívají své bohaté zkušenosti z „bankovnictví“ jako například Vladimír Hořejší, který je generálním ředitelem v r. 2017 vzniklé Bance CREDITAS (původně Záložna CREDITAS).


Banka CREDITAS se do širšího povědomí českých spotřebitelů zatím více než nově se objevujícími bankomaty výrazněji zapsala paradoxně nepřímým vztahem k tendru na mýtné brány. V souvislosti s možnou manipulací tendru vyšetřovaný Jaroslav Faltýnek žije v bytě patřícímu společnosti Selada Trade s.r.o. Jiřího Salajky, který je zároveň jednatelem ve společnosti CREDITAS s.r.o. patřící Bance Creditas, a.s. (dle údajů z Veřejného rejstříku) – dále například ZDE.


Celá tato aliance se vyznačuje akcentem na kritiku stávajících pořádků. Podstatou jejich kritiky ale není snaha o celospolečenskou změnu k lepšímu. Údajná anti-systémovost krajní pravice a jejích bohatých mecenášů spočívá v bohapusté snaze o upevnění a rozšíření si svých majetků (mnohdy získaných metodami na hony vzdálenými „principům svobodného trhu“).


Profil Juliana Assange jako bojovníka za svobodu slova popotahovaného úřady Spojených států amerických je ideálním předobrazem pro vykreslování Spojených států jako země, kde whistleblowery nečeká nic dobrého. Je to přesně v duchu politiky Kremlu vnucovat lidem představu, že všude je to stejné, vlády všech zemí zachází se svými kritiky nevybíravě a Putin v tomto ohledu není jiný. Tak držte (hubu) krok a hákujte, protože to je to jediné a (nejlepší) co můžete dělat. V opačném případě s vámi bude zle, ať jste kdekoliv.





0
Vytisknout
3581

Diskuse

Obsah vydání | 25. 4. 2019