Volby v éře Putinova Kremlu

Jak moc se Češi rozhodují sami?

9. 5. 2019 / Albín Sybera

Ve stínu tak zůstala problematika hrozeb, které vyplývají ze spolupráce s čínskými společnostmi. Tedy společnostmi, jejichž domovským „trhem“ je v podstatě ten prostor, v rámci kterého čínský státní aparát a jeho bezpečnostní složky umožňují čínským firmám fungovat. Z tohoto pohledu je vysoce zajímavá výměna názorů mezi bývalým předsedou vojenského výboru NATO Petrem Pavlem a ministrem vnitra ČR Hamáčkem.

Ministr Hamáček na přímý Pavlův dotaz proč ministr nejmenoval Čínu mezi státy, které pro ČR představují bezpečnostní hrozbu, odpověděl, že „takové důkazy nemá“. Ministr Hamáček nebyl přítomen, když si ve druhém panelu konference generál Pavel neodpustil komentář: „Ani jsem neočekával, že by pan ministr disponoval písemnými důkazy usvědčující ústřední výbor čínské komunistické strany“ (ze snah prosazovat svůj vliv v zemích EU, pozn. autora).

Tato výměna názorů totiž dobře ilustruje celou podstatu ideologického konfliktu v počátcích technologického věku. Mocenské struktury ze státních uskupení jako Rusko, či Čína hovoří jazykem, který je ve své podstatě občanům zemí EU srozumitelný. Rusko a Čína jsou totiž v tomto jazyce zeměmi, kde působí množství firem z nejrůznějších odvětví, od technologií, přes výrobní průmysl až po restauratérství. Nic, co by si kterýkoliv občan EU nedokázal představit.

V takovémto chápání světa se skutečně těžko hledají důkazy o tom, že by například společnost Huawei měla mít zájem na tom poskytovat přístup do datových sítí, které tato společnost se svými zahraničními partnery implementuje (případně se chystá implementovat) mimo Čínu, bezpečnostním složkám Čínské lidové republiky. Tato skutečnost totiž vychází ze samotné existence Huawei, jak naznačila poslankyně Langšádlová: „Každá čínská společnost má povinnost spolupracovat s čínskou vládou“.

Podobně se jazyk Západu snaží užívat i ředitel pro styk s veřejností skupiny PPF Vladimír Mlynář, když o společnosti Huawei hovoří jako o běžném obchodním partnerovi (ZDE). Bývalý šéfredaktor Respektu, Lidových novin a bývalý ministr informatiky si je nepochybně vědom rozdílu mezi společnostmi, které působí v rámci EU a společnostmi, které dokáží působit i na tak vysoce centralizovaných a státem řízených trzích jako je Rusko, nebo Čína. Proč se snaží o to, aby tento rozdíl zůstal ztracen v překladu, ví nejlépe on sám.

Z tohoto pohledu je zajímavý ještě jeden diskusní střet, který proběhl ve druhém panelu konference. A sice poznámka Boba Kartouse, který popsal snahy dezinformační scény o manipulaci elektorátu jako „boj o diskurs“. Vyvolal tím nesouhlasné reakce ze strany Vojtěcha Bahenského z Výzkumného centra AMO (Asociace pro mezinárodní otázky).

Je pozoruhodné jak výzkumné centrum, které se problematikou hybridních hrozeb zaobírá z pohledu mezinárodních vztahů (více ZDE), zaujímá odtažitý postoj při užití terminologie, která má tradičně blíže ke kulturologickému a filosofickému pojetí tématu manipulačních praktik.

Jakoby snaha o popsání již tak těžko uchopitelných kremelských taktik, která neužívá tradiční terminologii studijní disciplíny "mezinárodní vztahy" (propaganda, zpravodajství, sankce, diplomacie, apod.) měla být předem vykázána do sféry literatury, kinematografie, případně filosofie a poezie. Překročení těchto mezí, ve kterých se po většinu 20. století „učilo o státech“, vyvolává negativní reakci i přesto, že problematika „hybridních hrozeb“ je zejména o překračování zavedených vymezení, tradiční terminologie a představ, kterými 20. století pronásledovalo století páry.

Bezděky se v této souvislosti nabízí výborná poznámka Alexandry Alvarové v komentáři pro Deník N. „Zatímco Západ rušil místa na univerzitách a škrtal granty a dotace do výzkumu širšího porozumění historii národů, etnografii či psychologii lidského vnímání, ruská vojenská mašinerie platila lidi v těchto oborech zlatem. Byla totiž správně přesvědčena, že právě tento okruh znalostí tvoří předpolí pro znovudobytí (bývalých) sovětských území“ (celý komentář „Západ přenechal Moskvě nástroj, jímž by ho mohla totálně rozklížit“ ZDE). 

O ruských a čínských dezinformacích hovoří analytik František Vrábel ZDE.