Mlžení škodící profesionalitě
16. 7. 2019 / Pavlína Antošová
Životopisy mnoha z nás obsahují některá bílá místa. Hodně ale záleží na tom, jak se k nim kdo po dlouhé době dokáže postavit. A u veřejně známých osobností to platí zvlášť.
Čerstvý osmdesátník Karel Gott se na začátku sedmdesátých let pokusil o emigraci do západního Německa, a to s celým Štaidlovým orchestrem. V pozadí stálo přání ponechat si délku vlasů podle svého rozhodnutí a vkusu. Tlak z vyšších míst byl v té době tak silný a groteskní zároveň, že se tento faktor pro řadu Čechů a Slováků (většinou o něco mladších než Gott) zcela pochopitelně stal atributem svobody.
Jenže
hromadná emigrace se nevyvíjela příznivě, a proto následoval
návrat. Tato okolnost odstartovala krátkou korespondenci
s koryfeji československé normalizace. Příslušnou epizodou
se zabývá Kniha
smíchu a zapomnění,
tedy jeden z textů, jimiž Milan Kundera reagoval na změnu
politického klimatu. Ironií osudu pak v průběhu času
špičkového spisovatele postihlo něco trochu podobného jako
populárního zpěváka. Výrazný rozdíl však vidím ve
skutečnosti, že Kundera z podstaty své tvorby nutí lidi
přemýšlet. Jistě – uvedený text patří do starší (místy
výrazně sršaté) epochy jeho uměleckého vývoje. Za nesmírně
cenné ale považuji místo, kde Kundera uvádí Husákovo: „Karle,
my Vás potřebujeme.“ A upozorňuje, že tehdejší staronový
režim nepotřeboval například vědce, kteří svou rodnou zem ve
velkém počtu opustili.
(Pozn. red.: Pozor, Kunderova Kniha smíchu a zapomnění je fikce! Když nakonec po mnoha letech Kundera nyní konečně vydal Knihu smíchu a zapomnění v brněnském Atlantisu, kapitolu o Husákovi a Gottovi z ní vyškrtl.)
Karlu Gottovi pak vycházelo jedno album ročně. Těžko se mohl vyvléci z hlavního referátu anticharty na „druhé frontě,“ tedy v Hudebním divadle v Karlíně. Jenže se dalo předpokládat, že se mu tato epizoda v nějaké formě vrátí. A když poměrně nedávno na otázku novináře uvedl, že se do Charty 77 nezapojil, protože o to nebyl požádán, udělal z celé záležitosti frašku.
Jeho vystoupení v roce 1977 předem problematizovalo i působivou interpretaci písně „Kam tenkrát šel můj bratr Jan,“ s motivem z Rachmaninovova klavírního koncertu a s českým textem Zdeňka Borovce, jež následovala o dva roky později. Rozhodně se nejednalo o typický gottovský text, často sestavený tak, aby se na určitých místech vyskytly určité dlouhé samohlásky. Borovec vycházel z nutnosti jinotajného poselství, a tak připomínka Jana Palacha v době, kdy se o něm nesmělo mluvit, upoutává dodnes. Slova „Snad se jen vznes‘/ Aby pak líp tam shůry shlíd‘/ Čím jsme si přáli dříve být/ A čím jsme dnes“ se dokonce stávají jazykovou výzvou ve smyslu významů „shlédnout“ a „zhlédnout.“ Jenže s Gottovou lidskou anabází konvenují asi víc, než by si on sám přál. A osobně si myslím, že píseň měl nazpívat někdo jiný.
Karel Gott bezesporu předvedl obdivuhodnou pracovitost. Hlavně v dobách, kdy si přes den vydělával jako elektrikář, do toho navštěvoval výuku zpěvu, a ještě po večerech vystupoval. Tak náročné začátky jistě přispěly k jeho profesionalitě, jíž si i v polistopadové době dokázal například zcela získat mladého reportéra z tehdy kvalitního časopisu.
Samozřejmě, ať se především posluchačky mohou Gottovými písničkami dál těšit. Výjimku z polistopadové produkce vidím v songu „Odnauč se říkat ne.“ Když mě v době svého vzniku dostihl, fascinoval mě nikoli smyslností, ale téměř neuvěřitelným protimluvem. A začas jej rozebral analytik narcismu Tomáš Pour, který v něm část po části vystopoval rysy nefyzické agresivity. Tento konkrétní text se Miroslavu Černému velmi nepovedl.
Těžko však (jak bylo řečeno, především mnoha ženám) upřeme radost ze vzpomínek. A některým už vůbec nelze brát povzbuzení v boji s nemocí, podložené zpěvákovou osobní zkušeností. Celkově by však bylo chybou přehlížet skutečnost, že mlžení kolem některých kapitol z vlastní minulosti velmi výrazně zasahuje do Gottova namnoze zodpovědného, profesionálního přístupu. A tak nám populární zpěvák poskytuje příklad, jak s vlastní minulostí nezacházet.
Diskuse