7. 10. 2019 / Jan Paul
V galerii Havelka byla zahájena výstava osobité malířky, pro kterou je tvorba v životě čímsi tak samozřejmým, jako třeba chůze. Klára Stodolová spatřuje svět kolem sebe v poetických odstínech jeho tvarové proměnlivosti, aby pro sebe pokaždé objevovala, a v rámci svých omezených lidských schopností následně i zachytila krásu prostého a obyčejného. Píši-li pro sebe, pak tím mám na mysli subjektivní potřebu proniknutí do tajemství, jež je ukryto až za-pohledem, za pouhým díváním, které lze poodkrýt a snad i poznat pouze v trpělivé soustředěnosti. Ale ani to ještě nestačí, je nutné projevit jistou míru pokory, je nutné setrvat v pozorování, než se pozorované promění ve spatřené, než pozorované vyjeví to, co je podstatné pro rozhodnutí tvořit.
To je autorčina metoda, přístup, intimní způsob komunikace s tím, co bylo již stvořeno, co zatím ještě objektivně pouze existuje, než bude autorkou prožito v zázraku tvorby, a umělecky přetlumočeno jako krása stvoření. V křehkosti a lehkosti akvarelů i maleb na lehané pískované sklo lze nejen spatřit, ale i cítit dynamiku vznikaní, růstu i prorůstání, zrození a rození života, neboť i příroda je život, anebo právě život, a to se vším, co k němu patří, tedy i smrt. Klára Stodolová s námi komunikuje prostřednictvím imaginace, avšak imaginativní kvality v její tvorbě nejsou jen pouhou krásou formy, to by bylo pouze omezené teoretické hledisko, balancující na poli estetična. Ona imaginace, zakoušená v pohledu na díla autorky je pravdou, kterou se autorka ke světu a k nám vyjadřuje.
Možná nejpregnantněji to je zřejmé v monochromní sérii lavírovaných kreseb nazvané „Než půjdou do štrůdlu – portréty jablek, která přežila zimu“. Tato komorní a zdánlivě banální práce sice není v galerii Havelka presentována, ale možná že nejjasněji vypovídá o autorčině niterném prožívání okamžiku spatření, o vztahu k obyčejnosti, kterou výtvarně monumentalizuje a povyšuje na velké téma. K tomu si napsala: „Přišla na mě až fyzická chuť si něco namalovat. Cokoli. Třeba aspoň to jablko. Jablko z chaty, co ještě v březnu bylo k jídlu. A potom další. Každé bylo jiné, jedinečné“. A stejně tak je jedinečný každý list těchto kreseb v autentičnosti pravdy jablka, pravdy spatřeného a prožitého. A svědčí také o tom, že umělec kriticky reaguje i na to, co je již pevně ukotveno v historii umění.
Krása malby Kláry Stodolové tedy nespočívá pouze v lehkosti a profesní dovednosti s jakou vytváří svá díla, ale v pravdivosti uměleckého ztvárnění a vyjádření. Lze namítnout, že to je odjakživa podstata umění, jeho hodnota, a možná i smysl, potíž je v tom, že ho v současném umění nalézám stále méně a méně. Výtvarná forma Kláry Stodolové objektivizuje pravdivost autorčina subjektivního prožívání světa, a tuto pravdivost nelze uchopit jinak, než opětovným prožitkem diváka v pohledu na její dílo. Můžeme obdivovat decentní barvy, jemné polotóny i kontrastní detaily, může nás těšit harmonie vztahu detailu i síla plochy či prázdného prostoru, můžeme si představovat autorčinu inspiraci tradiční čínskou malbou a kaligrafií, ale stále tím budeme stát jen před prahem plného porozumění.
George Steiner (neplést si s antroposofistou Rudolfem Steinerem) ve své knize Skutečné přítomnosti (nakl. Dauphin,2018/2019) mimo jiné v úvodu napsal: „Moje podobenství klade elementární otázku, zda je v našich individuálních životech a v politice společenského bytí přítomna, nebo nepřítomna „poiesis“, tvorba a její prožitek v plném slova smyslu. Jaký je ontologický status (žádný jiný přídomek není přesný), „status“ bytí a významu umění v současném městě?“ Soudím, že v době všeobecného žurnalismu ve všech sférách kultury a umění, je setkání s dílem Kláry Stodolové vzácnou možností onoho zakusení duchovního prožitku tvorby. Možností znovu prožívat pocity sounáležitosti se stvořením a tvořením jako hodnoty, v nichž se (také) realizuje náš život.
Výstavu Kláry Stodolové je možné navštívit v galerii Havelka, Matinská 4, Praha 1 do 31. října 2019. Otevřeno úterý, středa, čtvrtek od 11.00 do 18.00.
Diskuse