28. 11. 2019 / Boris Cvek
Sociolog Daniel Prokop v rozhovoru na ČRo Plus tvrdí na základě dat získaných výzkumem naší společnosti, že lidé, kteří mají sklon volit proti demokracii, vycházejí ze zkušenosti, že je pro ně jedno, zda žijí v demokracii nebo diktatuře, protože mají s demokracií špatné zkušenosti. Není pravda, že by byli primárně chtiví autoritářů, ale nejprve jsou zklamáni demokracií, a pak na tomto postoji může stavět autoritářská propaganda, alternativní média atd. Tak lze budovat hrad nacismu na pevné skále frustrace.
Prokop se také zabývá charakteristickým jevem, přítomným ve všech postkomunistických společnostech: nedůvěrou lidí v instituce a nedůvěrou lidí v lidi. Podle jeho hypotézy, již však, jak sám zdůrazňuje, nemá podloženou daty, kauzalita tohoto jevu směřuje od institucí k lidem. A zdá se mi to logické. To, co postkomunistické země spojuje, není nějaká společná tradice nebo mentalita z dob před vládou komunistů, ale naopak společný typ institucí, který nepodléhal veřejné kontrole a vládl ve prospěch stranické věrchušky. Stát tu nebyl pro lidi, stát byl v rukou stranické mafie a lidi ji museli poslouchat.
Proto také v postkomunistických zemích vznikla mentalita, že stát je nepřítel, kterého je nutno podvádět a okrádat. Člověk se nemohl spolehnout na oficiální instituce, ale musel počítat se známostmi, korupcí, klientelismem apod. Tím byla také podryta důvěra mezi lidmi, neboť tu nebyl žádný veřejný prostor, který by je spojoval. Takový veřejný prostor může vzniknout až možností veřejné kontroly institucí. Jinak zůstává před státní mašinérií každý sám a všichni bojují proti všem. Proto také listopadové události roku 1989 přinesly obrovskou spontánní důvěru lidí v lidi: najednou se otevřel veřejný prostor, najednou byla možná nezávislá kritika, bylo možno veřejně říkat pravdu (a pravda spojuje, vytváří společný základ) a proti tyranii institucí postavit obyčejnou mezilidskou solidaritu, lásku. To byl smysl Havlova hesla, které říkalo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
To byl také důvod obrovského úspěchu generální stávky dne 17. listopadu 1989. Proti straně se tehdy postavili jasně také ostravští horníci a hutníci. Tak jako v Polsku se i u nás ukázalo, že komunisté se ohánějí dělníky a pracujícími lživě, neboť ti za nimi dávno nestáli. Generální stávka jasně ukázala, že už nemají faktickou moc v zemi. Ne demonstrace, ale lidi držící páteř ekonomiky stáli proti nim. A teď se vraťme zpátky: co dala demokracie horníkům z Ostravska za to, že ji lvím podílem pomohli prosadit? Pana Bakalu.
Co se stalo s institucemi v novém demokratickém režimu? Veřejná kontrola, která zajistí společné dobro, se stala iluzí. Instituce skákaly podle Koženého a Krejčíře a jim podobných. Nedokázaly ochránit téměř milion lidí před bestiálními exekucemi, které nemají nikde v tom západním a demokratickém světě, kam jsme chtěli, obdobu. Naopak se jakýmsi veřejným moudrem stalo tvrzení, že český lid je „vynalézavý“, tedy umí všechno zneužít a obejít, a tak na něj musí být přísnost. Co kdyby někdo zneužil dávky! Bože, obohatil by se o pár stovek nebo tisícovek, které by utratil v obchodě. Ne, převedl by si ty prachy na konto na Bahamách a koupil by si jachtu. Odtud polistopadová lidová moudrost, že ukrást pět tisíc korun je zločin, ale ukrást pět miliard korun je zásluha.
Pan Prokop ve výše zmíněném rozhovoru dává případ konkrétního selhání: místo toho, aby úřady pomohly samoživitelkám udržet si bydlení tím, že jim zaplatí kauci, nechají je spadnout do azylového domu. Přece nebudeme pomáhat předčasně! Přece nebudeme velkorysí na ty potencionální zneužívače! A kdo se takových lidí zastane? Co mají z veřejného prostoru a veřejné kontroly institucí? Nic. Jen pohádky o demokratických hodnotách a o tom, že je morální povinností podporovat demokracii. A to už známe z dob komunistické diktatury: není důležité, jak se vám opravdu žije, důležité je, abyste správně volili a věřili – a drželi hubu a krok.
Řadě lidí je jedno, jestli máme (nebo nemáme) demokracii. Na všechno rezignovali, tvrdí sociolog
Diskuse