Rovněž jedním dechem bychom si měli uvědomit, že v časech kolem začátku našeho letopočtu žili lidé od Středozemního moře po Malou Asii sociálně v rámci otrokářského řádu, nábožensky v různých pohanských věrách, a intelektuálně jako negramotní. Dětí se sice rodilo hodně, ale vysoká jejich úmrtnost netvořila zrovna pozitivní předpoklady k vytčení jejich individuality v rodinách. K „matrikovým“ záznamům nebyly žádné podmínky nejen tehdy (před dvěma tisíciletími) a nejen u Ježíše.

Rovněž si připomeňme, že dodnes – za ta dvě tisíciletí – nemáme k dispozici žádné záznamy o Ježíšově životě, které by po sobě zanechal nějaký jeho soudobý kronikář; a potom – kéž by – také s poukazy na nějakou rodinnou tradici, která by se udržela v paměti rodu po celé tisíciletí. Neboť biblický král David měl snad žít a kralovat zhruba tisíc let před Ježíšovými životem. Jsou tu ovšem hned rozmanité problémy, které by měl mít jak historik nebo biolog, tak též křesťan. Pokud vyjdeme z Nového zákona, v něm najdeme jako předpoklad zázračného Ježíšova zrození parthenogenezi (tj. „panenské zrození“); takže Josef by nebyl Ježíšovým otcem, nýbrž „pěstounem Páně“. Od Josefa bychom pak nemohli odvozovat žádnou respektovatelnou genealogii směrem k Davidovi, aby se mohla týkat rovněž zázračného zrodu Ježíše. Od matky Marie takové odvození hledat by nemělo být psychologicko-sociálně a historicky obvyklé nejméně až do druhé půle našeho 19. století (ne-li o dalších sto let blíže k dnešku, vzhledem k tomu, co víme o sexuálních chromosómech XX nebo XY; při parthenogenezi se nepředpokládá, že je přirozeně k dispozici „XY“ ke zrodu mužského potomka; i když se diskutabilně má jednat o zázračné početí).

Míníme-li zůstat v možném řetězci všech potenciálních otců od Davida po Josefa, šlo by tu opravdu o celou tisícovku let; s možnými odkazy na nejednou problematickou platnost starozákonních zdrojů. Přitom Davidovo kralování se řadí mezi léta 1013-973 př. n. l.; přičemž tehdy byl Jeruzalém archeologicky doložitelný jenom jako malá vesnice, nikoli jako sídelní město legendárními činy slavného krále. Vůbec nelze vyloučit jako znovu se vynořující otázku, zda nějaký „David“ jako proslulý panovník aspoň někdy později by mohl být historicky doložitelný. (Zatím mimo starozákonní zdroje žádný historicky doložitelný zdroj o existenci a vládě krále Davida ani o sto let později, než je o pár řádků výše uvedeno, k dispozici nemáme. Ani archeologicky se zatím neobjevilo nic z tohoto hlediska nadějného.)

Pokud by se jednalo o novozákonní dokumentaci ke králi Davidovi, disponujeme dvěma zdroji, které uvádějí možnou genealogii: evangeliem Matoušovým a Lukášovým. Jejich autoři ovšem museli vycházet pro starší dobu z údajů, k nimž nejednou postrádáme další podpůrné podklady, a pro dobu předcházející Ježíšovu zrodu, nemohli mít oba evangelisté údaje žádné, protože matriky prostých lidí se tehdy žádné nevedly. Navíc hned u Matouše (Mt 1:1-17) by měl vzbudit zvýšenou pozornost autorův záměr celé sledované období zamýšleného rodokmenu rozdělit na 3 x 14 postav, přičemž vychází již od Abrahama, krále Davida a Jechoniáše (jakoby zároveň též s možnou odvolávkou na symbolickou funkci čísel; potom totiž by tu byla v té řadě jmen navíc skryta třeba posvátná sedmička; i když těch posledních 14 jmen kupodivu končí jako třináctým už Ježíšem!). Takto historicky uvedl svou soubor jmen rovněž později píšící Lukáš (Lk 3:23-38). Též Lukáš zřejmě metodicky cítil potřebu vyjít z biblického zázemí; takže v té své rodokmenové řadě začal dokonce přímo Hospodinem-Bohem, po němž jako „druhý“ byl potom Adam, za ním Šét… atd., podle různých biblických nápověd Lukáš potřeboval pro svůj soubor jmen celkem 77 jejich představitelů (přičemž – podle proroctví – konečnou spásu měl přivodit vizí takto předznamenaný a ještě jmenovitě prorokům biblicky nepředstavený „Ježíš“). Je snad hned vidět, že oba evangelisté se lišili hned v tom, jakými předpoklady opatří své rodokmeny, zvláště když jim nemohla tolik ležet na srdci historická fakta jako možné další naléhavé podklady k ježíšovsky (a rovněž „kristovsky“) podložené víře. Máme-li u Matouše – přepočtením – reálně jen 41 jmen a u Lukáše dokonce 77 těch jmen, reálně a spolehlivě na základě pokrevné následnosti se takto zřejmě od Ježíše k Davidovi (ani naopak!) nedostaneme. Pokud oba teď zmiňované rodokmeny vyšly pochopitelně a očekávaně z biblických pramenů, po Zorobábelovi (či Zerubábelovi) už taková návaznost jmen blíže k Ježíšovu životu písemně doložitelná není. (I když můžeme – třeba jen podle Lukáše – tvrdit, že v 70. generaci po Henochovi se objeví mezi svými současníky Mesiáš.)

Snad teď dále nezvažujme, že pokud jde o místo Ježíšova narození, Betlém jim bude jenom v rámci legendy; aby se (nehistoricky; tím údajným sčítáním lidu, když ten úkon vznikl až několik let po přesně neznámém datu Ježíšova narození) takto – s odstupem času víc jak sedmi desetiletí od Ježíšova narození – dále jaksi stvrdil ten vztah Ježíše ke králi Davidovi. Pokud se Ježíšovi připisoval někdy přívlastek „Galilejský“, tak se asi opravdu narodil někde v Galileji. Když se narodil, ještě tu přece nemohla být okamžitě nějaká „hmatatelná“ legenda – ne-li mýtus – o tom, že pokrevně se jedná o novorozence z královského rodu, z něhož by uznávaně pro okolní pospolitost pocházel už i Josef, „pěstoun Páně“.

Moc to nesrovnávejme, ale zde, v kontextu těch dnes evidovatelných historických souvislostí, je víc než zjevné jak to, že z Ježíšova života byla pro příští generace literárně-historicky zachycena teprve jeho hrůzná smrt, a z Davidova možného života naopak jeho slavný průběh, aniž můžeme nějak prokázat, zda vůbec nějaký král David žil (když ještě sto let po jeho údajném kralování byl Jeruzalém – archeologicky – jen malou vesnicí). — Pochybovat o Ježíšovu životu se začalo teprve až v 19. století (Bruno Bauer, 1841-2).

Navíc, samo případné pokrevné odvozování Ježíšova života od zřejmě legendárního pozemského krále je pochopitelně daní době, v níž ten projekt vznikl. Ti, kteří snad tušili v té víře naléhavě víc, určitě potřebovali odvodit ten Ježíšův život z jiných komponent, než z jakých byl propojen jeho konec; pro možné adepty „kristovské“ již víry byla pochopitelně ta transcendence kolem „kralování na nebesích“ po boku Boha-Otce zcela nenázorná a mimo imanentní pochopení. Takto také šlo o jedinečné další propojení s tradicí židovského Písma; vždyť nejdřív tu musel nepochybně být po Ježíšově smrti mezi jeho stoupenci šok (nikoli okamžitě vize spojená s jeho možným zázračným nanebevstoupením, které je – s odstupem času – prezentováno Novým zákonem pokaždé jinak a pokaždé jinde).

Ne že by mělo mít soudobé křesťanství svou klíčovou oporu v mlžném odkazu spojeném s historicky nedoložitelným „králem Davidem“. I když tu byla takto v židovské tradici prezentována eschatologická zvěst (tj. o konci časů)…

Vytisknout