Monitor Jana Paula: Světská sláva polní tráva

18. 3. 2020 / Jan Paul

 

Co je to vlastně budoucnost? V lidském smrtelném životě ji může dejme tomu nějak prožívat mladý člověk, jako cosi, co je mu zatím velmi vzdálené, co je teprve před ním, a co do jisté míry může ovlivnit. Nějakou budoucnost ještě může mít i člověk střední generace, ti nejstarší už svoji budoucnost vlastně žijí. Můžeme se tedy bavit jen o budoucnosti lidského pokolení jako takového, protože každý jednotlivec měl, má, a nejspíše stále bude mít svoji budoucnost vymezenou jen v rámci vlastního života, v období od svého narození do svého úmrtí. To je fakt, s kterým zatím nelze mnoho udělat. Mladí si mohou bláhově myslet, že nic zlého se jich netýká.


 

Tisíce lidí stálo 11. října 2019 v zástupu v touze spatřit rakev, v níž leželo tělo jejich milovaného zpěváka, vystály frontu, aby mu vyjádřili soustrast. Karel Gott už ale neslyšel šeptaná slova vděku, už neviděl slzy svých fanoušků a zkroušené tváře obdivovatelů, protože Karel Gott už tam nebyl. Namísto něho ležela v rakvi mrtvola, řečeno s Claudem Trostemontem - pouhá hmota bez informace. Co na tom, že toto tělo kdysi chodilo po jevišti, zpívalo sametové kantilény, a lidé v hledišti aplaudovali nadšením. To vše bylo. Člověk Gott svůj život i budoucnost naplnil, a zemřel. O svůj život se člověk přirozeně obával vždy

Mnoho lidí obrazně říká, že člověk, který zemřel, ze života odešel, kam tedy odešel zpěvák, když jeho tělo leželo v rakvi? Kam odcházejí další miliony lidí, když jsou pohřbeni na svých hřbitovech, kde tlejí, neboť každá hmota bez informace se rozpadne? V té rakvi na Žofíně už nemuselo být vůbec nic, mohla být prázdná, a stejně by tam ti lidé přišli. Otázka kdo, nebo co je tou informací, která vdechuje hmotě důvod k životu, zůstala dosud nezodpovězena. Včela ví, že „musí“ opylit květ, ale už neví, proč to tak musí být, stejně jako člověk neví, proč musí pokračovat život. Skutečně musí? Říká se, že život je dar, ale kdo nám ten dar, který sami chtivostí znehodnocujeme a nevážíme si ho, dal?

Lidé trochu vědí, JAK život vzniknul, ale dosud nikdo neví PROČ, proč vše muselo být uspořádáno tak, aby život na této Zemi, a možná i jinde ve vesmíru, vůbec započal. Mnozí se snaží najít odpověď skrze víru, esoterismus, šamanismus, okultismus, metafyziku, apod. Křesťané jsou možná nejdál, opírají se o příběh evangelií, a v těchto dnes prožívají přípravy na svoji velkou událost, připomínku Vzkříšení, v němž Boží syn přinesl lidem možnost spásy. Dosud nikdo nenabídnul lidem nic většího. Evropa, nyní paralyzovaná něčím tak zdánlivě banálním, by bez křesťanství nikdy nebyla tou Evropou, jak ji známe. Člověk ovšem Boha opustil, stejně tak, jako svoji zemi, kterou neskutečně drancuje a ničí.

V souvislosti s pandémií se objevují nejrůznější a nejbláznivější konspirační fikce a spekulace. Zásadně odmítám myšlenku, že nákaza, které nejčastěji podléhají staří lidé, je trest Boží, že snad Bůh chce dát dokonce šanci mladým. Staří a nemocní jsou přece vždy náchylnější ke všemu, co je může ohrozit, a mladí jsou odolnější. Covid 19 ale nepřináší jen potíže a strach, přináší velkou výzvu, kterou by lidstvo nemělo promarnit. Tento svět a lidé v něm mají další příležitost k zamyšlení nad svojí snadnou zranitelností, příležitost přestat se bít v prsa, a opustit své sobectví, své výhody, své bláhové vize trvale udržitelného vývoje.

Každá generace nějak prožije své zlomové okamžiky. Lidstvo zakusilo mor, pandemie, a války, které na mnoha místech pokračují, nyní má před sebou opět možnost, kterou bych nazval solidarita, projev lásky k svému bližnímu. Poučení nemůže spočívat jen v tom, že se tzv. civilizovaný svět předzásobí respirátory, nemocnicemi, lůžky s ventilátory apod. Měl by se předzásobit jiným pohledem na život, jiným přístupem k tomu, co sám ničí ve své touze mít všechno a hned teď. Ráno odletět na mejdan v Římě, a večer se letadlem vrátit do Prahy už třeba nebude možné. Když to chceš, můžeš to mít, hlásá reklama. A realita? Můžeš TO mít, i když nechceš.

 Ještě mě napadají v této souvislosti další slova, jako pokora, střídmost, odpovědnost. Přestali jsme si vážit daru života, a sami sebe. Staří lidé nejsou přece jen ti zbyteční, kteří odčerpávají finanční prostředky, kteří žijí na úkor mladých. Jsou to přece i předávané cenné zkušenosti, tradice, bez jejichž udržování zevšedníme a znicotníme. Květ nemůže žít bez svých kořenů, a člověk nemůže plnohodnotně žít bez své rodiny. K tomu všemu je třeba se znovu upomenout. Jsem si jist, že smyslem Stvoření, tedy té informace, kterou dosud věda neobjevila, není zánik a nicota, kdyby tomu tak bylo, život by nedával smysl. Všimli jste si, že venku už pomalu a jistě začíná jaro?

 

 

0
Vytisknout
3438

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2020