Grácie pod tlakem: Jak koronavirus testuje sebepojetí společností

16. 3. 2020

Pokud existuje jedna báseň shrnující britský kult stoicismu, tuhý horní ret, je to "If" Rudyarda Kiplinga. Její politicky pochybné kořeny - inspirované selhavším státním převratem vznětlivého skotského koloniálního administrátora v Transvaalu v roce 1895 - málo ubírají trvajícímu vlivu na to, jak Britové vidí sami sebe. "Když bezhlavost svým okem klidně měříš, / ač tupen, sám že nejsi bezhlavý... / když proti triumfu i ponížení / jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt...", píše Jeremy Cliffe.

Ale báseň je také mnohem více než jen britská. Před Mnichovskou dohodou v roce 1938 ji otiskl český politický časopis Přítomnost jako výzvu k národní odolnosti. V roce 1961 během voleb v Keni Tom Mboya, jeden z otců zakladatelů nezávislé republiky, recitoval báseň ohromnému davu shromážděnému na závěr volební kampaně v Nairobi.

My Britové si možná rádi myslíme, že stoicismus nás odlišuje od toho, co si představujeme jako labilnější lidi. Můžeme například sledovat svá města pokračující v provozu po teroristickém útoku nebo přírodní katastrofě a považovat takové chování za "typicky britské". Tím ale prosazujeme sebelichotivou fantazii. Většina kultur má jisté pojetí o tom, že jisté věci nebo většina věcí je mimo naši kontrolu. A většina kultur považuje za určitou formu ctnosti přijmout tuto skutečnost tím, že přijmete Kiplingovy "dva podvodníky", triumf a neštěstí, s vyrovnaností. (Některé hlasatele britské výjimečnosti může vyděsit, když zjistí, že samotný výraz "tuhý horní ret" byl původně amerikanismem.)

Pokud bychom pro to potřebovali důkaz, je jím koronavirus. Čína spolu s Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Hong Kongem zřejmě zastavily virus drakonickými omezeními každodenního života - opatřeními, která budou brzy muset uplatnit i ostatní, aby zmírnili šíření viru a zabránili zahlcení svých zdravotnických systémů. Italská vláda právě rozšířila opatření zasahující severní oblasti na celou zemi, s alarmujícími zprávami, že nemocnice se nedokážou vyrovnat s počty nemocných. Počty nemocných v Íránu rostou, několik politických lídrů je infikováno a skutečné počty jsou zřejmě mnohem vyšší, než ty oficiální.

Přitom jsme zřejmě mnohem blíže začátku této ságy než jejímu konci. Avšak jedna pravidelnost je již jasná. Po celém světě i v Británii političtí a morální lídři, komentátoři a obyčejní občané vyzývají své spoluobčany, aby reagovali s nezaujatou odolností, kterou často označují za údajně výjimečný národní rys. Obyvatelstvo někdy dostojí svému stoickému sebepojetí; někdy mu nápadně nedostojí. A právě centralita stoického chování v tolika hodnotových systémech dělá z koronaviru test toho, co si společnosti vyprávějí o tom, jak se chovají za nepříznivých okolností - a tedy toho, kým opravdu jsou. Jde o zrcadlo odhalující, zda jsou tyto věci opravdu pravdivé. Otázka zní: Bude se lidem líbit to, co uvidí?

Stoicismus není ideál, jehož lze snadno dosáhnout - pokud je něco takového vůbec možné. Jde o ctnost, kterou je třeba respektovat a směřovat k ní, ať už je cíl jakkoliv beznadějný. Správně chápaný stoicismus toleruje lidské chyby a slabost, ale tleská každému rozhodnutí tolerovat bezprostřednost neštěstí s humorem, klidnou slušností a solidaritou.

Právě tím by se měly řídit společnosti, které čelí koronaviru. Ano, měli bychom se ke Kiplingovým podvodníkům chovat tak, jako by byli oba úplně stejní. Ale občas to nedokážeme.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3176

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2020