Základní význam koronaviru a environmentální krize je tentýž: osvobodit se od přírody

16. 3. 2020 / Tomáš Korda

 


V článku nedávno uveřejněném na stránkách Alarmu dochází jeho autor k podnětnému zjištění: „Díky epidemii víme, že všechny ty výmluvy, proč nelze s klimatickou změnou nic dělat, byly vylhané. Možné je totiž všechno.“


Tvrdý boj vlád s koronavirem dokazuje, že když se chce, tak to jde. Když běží o život, jde ekonomika stranou. Všechny ty řeči, že řešení klimatické krize nesmí ohrozit ekonomiku, byly jen prázdné výmluvy. Nyní vidíme, že ekonomické zájmy nejsou nedotknutelné.


 

Od nápaditého srovnání koronaviru a ekologické krize však autor vzápětí couvá. Jako by se bál toto srovnání domyslet do konce. „Srovnání s koronavirem samozřejmě kulhá, ostatně jako každé srovnání. Změnu klimatu totiž nelze vyležet v posteli, nelze ji odvrátit na poslední chvíli, nelze na ni nalézt vakcínu a její důsledky budou pro nás pro všechny mnohem horší.“ Nebo: „Srovnávat akutní epidemii s klimatem je samozřejmě v mnoha ohledech zavádějící. Před klimatem se nedá nikam utéct. Nelze uzavřít hranice ani vyhlásit lokální karanténu.“

Přesto se domnívám, že kdyby autor své srovnání náležitě prohloubil, zjistil by, proč se vláda v případě ekologické krize vymlouvá a lavíruje na hranici nicnedělání, zatímco v případě koronaviru odvážně přistupuje k tvrdým opatřením.

Nestojí tedy všechno na tom, abychom pochopili, že jsou si environmentální krize a epidemie koronaviru co do svého základního významu totožné? Neboť jen pak začnou vlády jednat a nebudou se ani v případě klimatické krize ostýchat razantních kroků.

Dokud tedy námi citovaný autor stejně jako jiné vlády neuvidí podstatnou souvislost mezi životy ohrožující epidemií a klimatickou krizí, nikdo ekologickou krizi řešit nebude.

Celé to nicnedělání kolem této krize je způsobeno tím, že příroda ještě nezačala bezprostředně ohrožovat životy lidí tak jako koronoravirus. Naopak slýcháme, že je ještě čas přírodu zachránit a nevykolejit ji úplně z rovnováhy, a tím zprostředkovaně zachránit i člověka.

A přesně v tomto zprostředkování tkví důvod veškeré nečinnosti. Dokud budou vlády slýchat, že ještě je čas, což v překladu znamená, že je čas zprostředkovaně zachránit člověka skrze záchranu přírody, nic se dít nebude. Proč také, čas ještě zbývá.

Zatímco v případě koronaviru čas nemáme. Vláda například zasedala v noci, aby už ráno byly zavřené obchody. Jde o bezprostřední ohrožení – jako ve válce. Stejně tak je třeba pochopit i klimatickou krizi – jako bezprostřední ohrožení přírodou. A v předstihu jednat tak, jako bychom už dnes byli přírodou napadeni a nacházeli se s ní ve válečném stavu.

Z tohoto důvodu pokládám všechny ty environmentální řeči o smíření se s přírodou za zavádějící, nebezpečné a nápadně připomínající předválečnou politiku appeasementu, v níž také šlo harmonizaci, smiřování a udobřování vztahů.

Pozdě je ale teď se začít s přírodou udobřovat a podepisovat prázdné smlouvy, které beztak nikdo nebude dodržovat. Ostatně analogie pařížské klimatické dohody a té mnichovské se docela nabízí.

Přírodu ale nelze jako Hitlera porazit, když se rozprostírá všude kolem. Nezbývá, než tedy před přírodou utéci. Leč „před klimatem se nedá nikam utéct“ na rozdíl od koronaviru dle našeho autora, „změnu klimatu totiž nelze vyležet v posteli“ a „nelze na ni nalézt vakcínu“.

Je tomu ale skutečně tak? Neutíká člověk již od počátku svých dějin před přírodou? A nejsou dějiny lidstva dějinami budování nových a efektivnějších úkrytů před přírodou? Dějinami vynalézaní stále dokonalejších vakcín proti přírodě? Dějinami osvobozování se od přírody? Aby se člověk mohl přírodou jen kochat, aniž by jí byl vystaven? A není lidský svět tím pravým jménem pro úkryt, z něhož se člověk dívá na přírodu?

Není tedy potřeba právě nyní v době změn klimatu tento svět lidské civilizace vyztužit a opevnit, aby byl co nejvíce soběstačným, nezávislým, houževnatým a odolným před útoky přírody?

Nic takového však námi citovaný autor nepovažuje za možné. Potom se ale nemůže divit, že vláda nic nedělá. Anebo přesněji, nemůže se divit, že v jeho očích vláda nic nedělá. Ona totiž dost dobře může třeba už podnikat první drobné krůčky jdoucí směrem k posílení nezávislosti na přírodě, jen v očích autora zůstávají neviditelné. Což potvrzuje fakt, že autor pozapomněl pochválit vládu za její velký revoluční krok srovnatelný s radikálními opatřeními proti koronaviru, totiž že s desetiletým zpožděním oproti plánům české energetické koncepce se odhodlala schválit výstavbu dalších bloků jaderné elektrárny v Dukovanech. Není totiž od přírody osvobozenějšího zdroje energie než jádro.

0
Vytisknout
2512

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2020