Dvojí podstata Georga Lukácse: Sté výročí "Dějin a třídního vědomí"

29. 11. 2023

Tato slova nepocházejí od amerického konzervativce, který se ve 20. letech 21. století trápil akademickými nebo kulturními hrozbami. Pocházejí z roku 1924. Řečník, bolševický politik Grigorij Zinověv, předsedal sjezdu Kominterny v Moskvě. Delegáti ocenili jeho odsouzení profesorů.

Hlavním cílem – a bylo jich několik – byl maďarský komunistický intelektuál hluboce zběhlý v německé filozofii, který ve skutečnosti nebyl akademicky zaměstnán. Osmatřicetiletý Georg Lukács byl politický exulant, který ve Vídni pracoval na obnově roztříštěné maďarské komunistické strany po krachu krátce trvající Maďarské republiky rad, v níž byl v roce 1919 zástupcem komisaře. Než rok předtím náhle konvertoval k bolševismu – "Šavel se stal Pavlem," řekl jeden přítel – byl impozantním kulturním kritikem, který se zabýval tím, co považoval za prázdnotu buržoazního života. Trápil se: Může lidstvo najít domov v atomizující se a fragmentující se realitě? Našel ji v marxismu-leninismu, když prohlašoval, že existují "tragické situace", v nichž musí být "nižší já" obětováno "vyšší ideji", pokud mají být překonány zlé časy.

V roce 1923 vydal v Berlíně svazek esejů o tom, co lze nazvat "vysokou teorií". Tato sbírka, Dějiny a třídní vědomí: Studie marxistické dialektiky, byla brzy uznána jako snad nejoriginálnější marxistický filozofický text po Marxovi. A vyvolalo to odsudky napříč levicovým spektrem: Sociálním demokratům se nelíbila Lukácsova věrnost Leninovi, zatímco bolševici oddaní uniformitě ve svých řadách ho považovali za neortodoxního.

V tomto roce stého výročí – a téměř tři a půl desetiletí po pádu komunismu – je odkaz této knihy mnohočetný a spletitý, v neposlední řadě proto, že její autor také nashromáždil celoživotní ponižující veřejné odvolání svých vlastních děl(ne vždy upřímné). Dějiny a třídní vědomí jsou dnes nevyhnutelně čteny nejen pro své argumenty, ale také ve světle Lukácsovy následné, často trýznivé kariéry a posmrtného života knihy. Poté, co se v roce 1930 přestěhoval do Stalinova hlavního města, strávil tam Lukács život během moskevských procesů (v roce 1941 byl krátce uvězněn) a po válce se vrátil do Budapešti. Poté, co se v Maďarsku dostala k moci jeho vlastní strana, kličkoval mezi jejími klikatými a nebezpečnými stranickými liniemi. Byl očištěn a musel se "sebekritizovat".

Poté se stal ministrem kultury během krátkého maďarského antistalinistického povstání v roce 1956, vedeného komunistickým reformátorem Imre Nagyem. Poté, co vojska Varšavské smlouvy obsadila zemi, aby "zachránila socialismus", byl Lukács zatčen – podle příběhu odpověděl vyšetřovateli, který se ho zeptal, zda má zbraň, tím, že mu nabídl pero – a deportován do Rumunska, kde jen o vlásek unikl popravě. Když se vrátil do Budapešti a žil v domácím vězení, stále trval na tom, že on je pravý bolševik (což byl nepřímý kontrast k obnovené vládnoucí straně). V posledních letech svého života pokračoval v rozsáhlém psaní o filozofii a literatuře, jak to dělal předtím, než se stal marxistou a po celý svůj život marxisty jako marxista, ale také o tom, co by mohla znamenat "demokratizace" komunismu. Odsuzoval invazi do Československa.

A neustále se distancoval od Dějin a třídního vědomí. V roce 1961 trval na tom, že jeho pozdější spisy jsou jeho skutečným životním dílem. V předmluvě k německému opětovnému vydání ve svých Sebraných spisech z roku 1967 knihu prohlašuje za raný "experimentální" počin bez současného významu. Úplný anglický překlad vyšel také v roce 1967 (kapitolu přeložil o deset let dříve Michael Harrington, pozdější přední socialista Spojených států). Mnoho intelektuálů Nové levice v mnoha zemích se Lukácsovou knihou nadšeně zabývalo.

Mezitím si během desetiletí získal pověst undergroundové celebrity, a to především díky těm, kteří uměli číst německý originál a podařilo se jim dostat do rukou jeho výtisk. Dějiny a třídní vědomí podnítily řadu nekonvenčních a později slavných myslitelů, včetně těch, kteří se stali Frankfurtskou školou (např. Max Horkheimer, Theodor Adorno, Herbert Marcuse), a také Waltera Benjamina a později rumunského kritika Luciena Goldmanna. Inspirovaly proudy, které by mohly být obecně známy jako "marxistický humanismus" nebo "západní marxismus", které odolávaly – ne vždy úspěšně – mentálním svěracím kazajkám vnuceným z Moskvy nebo odjinud. Po celou tu dobu se Lukács kroutil uvnitř a skřípal zuby, což mu pro některé vyneslo pověst muže, který má podobně jako Goethův Faust dvě tlukoucí srdce – jedno je obdivované, kultivované, radikální humanista, druhé zkompromitovaný militant.

Úvodní kapitola knihy se ptá: "Co je ortodoxní marxismus?" Tato otázka a jeho odpověď signalizují, proč jsou Dějiny a třídní vědomí osvěžující a problematické zároveň. Příliš mnoho marxistů se domnívalo, že Marx zanechal definitivní "vědu" o společnosti, a proto se uchýlilo k recitaci intelektuálně kalcifikujících katechismů, přesvědčených, že historická fakta jsou na jejich straně. Snad nejznámějším a nejopakovanějším principem bylo, že "nadstavby" – ideologie, právo, kultura – odrážejí ekonomiku společnosti, její "základnu". To první se v nesubtilních myslích mechanicky vynořilo z druhého. Otázky lidského "vědomí" a kultury, "subjektivních" dimenzí života, se staly druhotnými a odvozenými od "objektivních" ekonomických struktur. Pro Lukácse byl tento návrh filozoficky nedostatečný; podle jeho názoru by marxista mohl být "ortodoxní", i kdyby se Marx ve všech jednotlivostech mýlil. Lukács také věřil, že historie je na jeho straně, ale že by mohla být postrčena.

Tvrdil, že nezáleží na oddanosti mistrovým textům, ale na "metodě" uchopení historie. Lukács definoval tuto metodu v termínech, které mohou být skličující pro každého, kdo není zvyklý na často zatíženou terminologii německé filozofie: Bylo to "hledisko totality". Koneckonců, Hegelova "dialektická" filosofie, která tak formovala Marxe na počátku 19. století, prohlašovala, že "celek je pravda". Lukács si byl jist, že pravda spočívá ve společenské třídě, v proletariátu – městských, námezdně pracujících dělnících, jak je popsal Marx –, jejichž zájmy, jak věřil, jsou zájmy celého lidstva. Jak se kapitalismus šíří, proletariát by se stal drtivou většinou na světě a pak by revolucionizoval dějiny jako nikdo před ním.

To vše se dnes může zdát záhadné a je poněkud zrádné vyzdvihnout trvalou hodnotu knihy. Koneckonců, nárok na uchopení "totality" dějin zachází poměrně daleko a proletariát nehrál roli, kterou mu marxisté přisuzovali. T. B. Bottomore, britský sociolog, na sympoziu o Dějinách a třídním vědomí krátce před autorovou smrtí se jistě právem zeptal: "Jaký smysl má tvrzení, že marxistická ortodoxie spočívá v přijetí Marxovy metody, když zároveň platí, že tato metoda neprodukuje nic jiného než falešné teze?" Mnoho marxistů 20. století se touto otázkou prokousávalo (nebo kolem ní). Jakmile jsou však slova jako "totalita" rozluštěna a odkouzlena, jakmile jsou Dějiny a třídní vědomí zbaveny jakéhosi intelektuálního balastu, kniha v sobě skrývá nejen některé falešné teze, ale také rezonující argumenty.

Kniha zpochybnila to, co Lukács rázně nazval "zkamenělou faktikou". Historická nebo společenská "fakta" nikdy "nemluví sama za sebe"; Jejich významy se vynořují pouze tehdy, jsou-li umístěny do větších celků. Lukács tedy vysvětloval, že "fakta" musí být rozpoznána a "překročena" zároveň. Myslet si, že "každý kousek dat z ekonomického života, každá statistika, každá hrubá událost již představuje důležitý fakt", znamená nechápat, jak je uspořádán a interpretován jakýkoli soupis faktů. Fakt nabývá na významu pouze ve vztahu k jiným faktům, a to vyžaduje jejich zasazení do měnících se historických procesů. "Petrifikujte" sociální a ekonomická fakta a můžete je skutečně pozorovat před sebou, ale za cenu očištění od toho, co je tvoří – jejich minulost, jak zapadají do světa. Také v nich neuvidíte možnou budoucnost; místo toho se stávají světem pouhých "věcí", které jsou považovány za stejně "přirozené" a neměnné, jako je příroda sama (nebo příroda, jak si ji mnozí kdysi představovali). Stávají se "druhou přirozeností".

Lukács měl částečně v úmyslu postavit se antibolševikům uvnitř evropské levice, jako byli sociální demokraté, kteří tvrdili, že Leninovo uchopení moci bylo fatálně zatíženo převážně rolnickou ruskou společností. Tvrdili, že pouze pokročilá kapitalistická etapa dějin může vyprodukovat průmyslové kapacity potřebné pro materiální hojnost, což je předpoklad transformace k rovnostářskému socialismu. Pro Lukácse to byly požadavky reformátorů, kteří nechápali, čím musí být proletariát. Vzhledem k tomu, že nebyli skutečnými revolucionáři, unikla jim historická konjunktura – širší obraz. Věřil, že nový svět je na bezprostředním obzoru, a jeho myšlenky byly prodchnuty mesianismem díky počátečnímu úspěchu bolševismu. Namísto filosofického konceptu se "totalita" stala hlediskem proletariátu – jeho "vědomím". Pokud ho většina dělníků neměla, Leninova strana to dělala za ně.

V rámci těchto rozmáchlých, závratných, mocných, ale pochybných tvrzení Lukács rozvinul svou nejpřesvědčivější myšlenku. Měla kořeny v jeho pozoruhodně obratné četbě Marxova Kapitálu, jehož první díl vyšel o půl století dříve. Marxova diskuse o "zbožním fetišismu" se v Lukácsově textu stala kritikou toho, jak "zvěcnění" – proces, v němž jsou lidské produkty vnímány svými tvůrci jako "věci" od nich oddělené – kazí život a kulturu v tržních společnostech. Naznačil, že pochopení ekonomických struktur, i když je zjevně důležité, je nedostatečné, protože subjektivní dimenze života – vědomí – je také klíčovým faktorem, což je pojem, který se v nadcházejících desetiletích stal ústředním bodem levicové kulturní kritiky.

Tato tvrzení byla předjímána v "Odcizené práci", textu, který Marx napsal v roce 1844 a který byl součástí toho, co vešlo ve známost jako Ekonomicko-filozofické rukopisy. Za Marxova života nebyla publikována a Lukács ji v roce 1923 neznal. Marxova esej o "odcizené práci" se stala dostupnou až na počátku 30. let 20. století díky archivům v Moskvě, kde tehdy Lukács pracoval. V té době se již distancoval od Dějin a třídního vědomí. Dokonce v emblematické fintě tvrdil, že četba Marxova eseje odhalila, že špatně četl Kapitál, i když ve skutečnosti ukazovala opak.

Marx napsal, že jeho zájmem v Kapitálu je "výlučně lidská" práce. Co se stane, ptal se, s produkty lidské práce – a s jejich tvůrci – když účelem je výhradně směna jako zboží? Co se stane, když se pracovní síla sama stane zbožím, a ne výrazem lidských potřeb, energie a tvůrčího úsilí? Aby pronikl do této dynamiky, Marx ve svém eseji z roku 1844 objasnil, co znamená "lidské", a odlišil ho od živočišné podstaty. Zvířata, napsal, jsou "jedním" se svými aktivitami (tj. jsou instinktivní), zatímco lidské činy jsou výsledkem představivosti a vůle. V Kapitálu sledoval tutéž myšlenku: Pavoukovo nebo včelí počínání se může jevit jako činnost tkalce nebo architekta, ale pro architekta vyvstává v představivosti dříve, než je zpracováno do světa. Předměty se stávají z lidského hlediska bezvýznamnými, když jsou vyrobeny pouze proto, aby byly uvedeny na trh k zisku kapitalistů, kteří vlastní výrobní prostředky a kteří kupují práci dělníků.

Takové produkty se "odcizují skutečným tvůrcům". Komodity se ve vztazích s jinými "věcmi" jeví jako "věci" a v tomto zvěcnělém světě se pohybují "nahoru a dolů" na trzích a "obíhají", jako by byly přírodními jevy, a ne lidskými výtvory. Taková dehumanizace, domnívali se Marx a Lukács (a generace socialistů), by mohla být překonána pouze tehdy, pokud by statky byly v komunálním, nikoli soukromém vlastnictví, a práce samotná by tak byla redefinována. Pokud nedokážete rozpoznat, že vaše práce vytvořila svět "fantomové objektivity", jak to nazval Lukács, pak si nikdy nedokážete představit alternativy.

Lukácsovy argumenty odrážely vliv dvou renomovaných nemarxistických sociologů, Georga Simmela a Maxe Webera. (Studoval s oběma.) Simmelova Filosofie peněz (1900) tvrdila, že společnosti, v nichž ve všech aspektech dominuje peněžní výměna, nakonec rozpustí nejnaléhavější životní otázky; kvantitativní otázky vytlačují kvalitativní. Weber tvrdil, že celá moderní společnost byla "racionalizována" kapitalismem, který učinil vše spočitatelným a vypočitatelným. Co se však stane, uvažoval věcně, když se hodnotové záležitosti, ba celý svět lidských hodnot, stanou pouhou kalkulací?

Lukács zase tvrdil, že komodita je "ústředním, strukturálním problémem" kapitalismu. Pronikla do všech aspektů života a "osud dělníka" – živoucí komodity – se stal osudem "společnosti jako celku". Zvěcnění maří uznání lidského jednání, protože "věci" na trzích se zdají být neměnnou "druhou přirozeností". Proletariát si uvědomí, že je možné jiné uspořádání – uvědomění si lidskosti, která leží v jeho nedohlednu. Skrytý ve zboží, musí tedy ohrozit zavedený řád.

Lze Dějiny a třídní vědomí zachránit před... jimi samými? Byly podle Bottomoreových slov příliš "prosyceny myšlenkami a obavami konkrétního historického času a místa", nebo může přehodnocení knihy odhalit její nejvýraznější aspekty, jako je teorie zvěcnění, a zároveň odmítnout pochybné premisy, které jsou základem některých z nich?

Přehodnocení by vyžadovalo vyškrtnutí bolševických témat z knihy a ořezání některých jejích dávno zastaralých marxistických konceptů. To je hodně. Lukács se k tomu přiblížil, ale jen do jisté míry, když v roce 1966 odmítl ty "v Moskvě a na mnoha dalších místech", kteří stále dychtivě očekávali brzký kolaps kapitalismu na Západě. Marxova ekonomie "nebyla tak docela správná", připustil. Přesto "Marxovo jádro" zůstalo – "jeho pohled na dějiny a jeho analýza společenského vědomí". Oklikou to bylo jak přikývnutí, tak kritika knihy, od které se distancoval. Ačkoliv byl nyní zastáncem reformy komunismu, ukázal se jako neschopný udělat další krok a připustit, že reformismus, stejně jako reformismus sociálních demokratů, které pokáral, mohl být lepším způsobem, jak se postavit kapitalismu.

Koneckonců, je docela dobře možné rozlišovat – mnozí tak činí už dlouho – mezi bojem za blahobyt vykořisťovaných a pracujících lidí a představou, že kolektivně tvoří mesiášskou třídu. Je docela dobře možné učinit z rovnostářství horizont politiky a zároveň odmítnout podřízenost – dokonce i spletitou podřízenost, jako je ta Lukácsova – stranám nebo hnutím, které prosazují extravagantní (a často falešné) nároky, praktické i teoretické.

Dokonce i myšlenka "totality" může být odkouzlena, pokud z ní neuděláte "stanovisko proletariátu" a neomezíte ji na nástroj porozumění. Pro ilustraci – moji, ne Lukácsovu – si vezměme hlavu chlapíka jménem Louis. Spadla z jeho osoby v Paříži v lednu 1793. Sečtěte detaily události, jeden po druhém, a nejsou tak zajímavé, i když je přírodním zákonem, že čepel prořízne krk a má faktický důsledek. Vysvětlete, že tento nešťastník byl posledním francouzským králem rodu Bourbonů a skutečnost, že rod vymřel, může být významná, ale už ne důležitá. Vyšší proces je ten, který přinesl konec společenského řádu a obrovskou změnu ve Francouzské revoluci. Fakta, která již nejsou izolovaná od dějin a "zkamenělá", se stávají výmluvnými (i když jejich uspořádání může být diskutabilní). Jejich zasazení do "celku" pak není žádná velká filozofická šmouha.

Nenaznačuje Lukácsova kniha, bez mesiášské třídy, také něco důležitého o velké šmouze jiného druhu – takové, která se globalizovala na konci 20. a na počátku 21. století, počínaje (více či méně) érou Reagana a Thatcherové? Nebyl volnotržní fundamentalismus, který oslavovali – často se mu říkalo "neoliberalismus" – a který intelektuálně pěstovali ekonomové jako Friedrich von Hayek a Milton Friedman, stejně záhadný a matoucí jako "totalita"? "Trh" byl proklamován – a zvěcněn – jako přirozený řád věcí, ovládaný "spontánně" prostřednictvím nabídky a poptávky. Triáda "trh", svoboda a "volba" byla stlačena do celku a identifikována jako naplnění lidské přirozenosti. Představa o opaku se považovala za marnou, i když jinak tomu bylo po většinu lidských dějin, v dobrém i ve zlém.

Krach komunismu sovětského stylu na přelomu 80. a 90. let 20. století posloužil k posílení volnotržní mytologie, která následně začala narážet na mělčinu, když se v Maďarsku i jinde objevily populistické nacionalismy v reakci na neoliberální politiku, která nedokázala učinit svět šťastným a demokratickým.

Dvanáct let po Lukácsově smrti v roce 1971 o něm napsal někdejší žák a překladatel jeho pozdějších děl, básník István Eörsi, vtipnou a ponurou hru. Jeho Mistrovský hlas byl cvičením v vzpomínání a zapomínání. Namísto toho, aby zestárlá postava Samuela Becketta kolísala životem sem a tam prostřednictvím každoročně zaznamenávaných vzpomínek, Eörsi zkoumá Lukácsův životopis (a svůj vlastní život) prostřednictvím útržků rozhovorů, které s umírajícím filozofem vedl. Jsou přidány některé vynálezy. Výměna názorů ve hře se odehrává většinou mezi dramatikem a jeho "mistrem", jeho nahraným hlasem a duchem.

V jednu chvíli se Lukácsův duch zhmotní před Eörsim v berlínském kabaretu. Prohlašuje, že "měl mnoho problémů se Stalinem. Například jsem se nikdy nemohl rozhodnout, zda četl Hegela." Je snadné si představit, že Stalinův přízrak chrochtal, ale naznačuje to skutečný problém spíše s Lukácsem než s diktátorem, kterému dlouho sloužil. Problémem Stalina bylo masové vraždění ve jménu marxismu, nikoli filozofická prozíravost (nebo její nedostatek). Dějiny a třídní vědomí vyšly ještě před Stalinovým příchodem; ironií osudu diktátor upevnil moc s počáteční podporou téhož Zinověva, který odsoudil "profesora" Lukácse a kterého Stalin v roce 1936 zastřelil.

"Přehodnocování" Lukácse pokračuje, některé většího a některé menšího významu. Rok 1989 a jeho bezprostřední následky je zaklely, ale obnovené úsilí na počátku 21. století přineslo promyšlenou úpravu jeho teorie zvěcnění Axelem Honnethem, dědicem Frankfurtské školy. Honnethova kniha z roku 2007 Reification: A New Look At An Old Idea (Reification: A New Look At An Old Idea) z roku 2007 stavěla na myšlenkách filozofa Jürgena Habermase a snažila učinit z Hegelova pojmu "uznání" – vzájemné úcty a komunikace mezi lidskými bytostmi – protiklad k tomu, co poškozuje zvěcnění, přeměna lidí ve věci. Odcizení (2014) Rahel Jaeggi si kladlo za cíl rekonstruovat pojem odcizení, zatímco Georg Lukács a kritická teorie: Estetika, historie, utopie (2022) Tyruse Millera sleduje cestu Lukácsových myšlenek od jejich nejranějších formulací až po jejich použití pozdějšími mysliteli.

V jeho rodném Maďarsku je dnes Lukácsovo jméno – a vlastně i jakýkoli slovník s marxistickou příchutí – prokletím. To není překvapivé vzhledem k tvrdému komunistickému režimu, který padl v roce 1990, ačkoli mezi jeho nejhlasitější nepřátele patřili bývalí Lukácsovi studenti. Lukácsův archiv, který kdysi sídlil v jeho bytě u Dunaje, byl po nevhodném boji s byrokraty Maďarské akademie věd uzavřen. Protestovala mezinárodní nadace Lukács Archives International Foundation, podpořená peticemi podepsanými intelektuály z několika kontinentů.

Lukács je pro maďarské nacionalisty zdrojem opakovaného popichování. Jeho socha v budapešťském parku Szent István byla odstraněna v roce 2017 v rámci veřejné očisty historické paměti, kterou navrhl pravicový člen městské rady. Podporovala ho vládnoucí strana, jejíž antikomunismus premiéra Viktora Orbána se proměnil v to, co dnes nazývá "neliberální demokracií". Dá se předpokládat, že Výbory pro nemaďarskou činnost ochrání kulturu jeho země před tím, co vzešlo z Lukácsova pera, a před budoucími profesory, kteří budou vymýšlet to, co Zinověv odsoudil jako "marxistické teorie".

Zdroj v angličtině: ZDE