Nejvyšší zákony země - diletantským pohledem Ježíškova vnoučete, aneb právo a logika

4. 6. 2020 / Jiří Nezval

čas čtení 17 minut

Jsem již starý pán (76) a dle statistik už dávno patřím mezi méně chápavé. Této vysoké pravděpodobnosti se nikterak nevzpírám, Pokorně ji přijímám. Není vyloučena. Touto nemilou skutečností může být nepěkně ovlivněna doslova každá následující věta. Ale přesto (či právě proto) bych si rád ověřil, zda je můj stav už opravdu tak vážný.

Nemám žádné právnické vzdělání, jsem ve věku, kdy mně - asi právem - už skoro nikdo neposlouchá a nikdo mně už nebere vážně. Tudíž sama volba věci, o které bych dnes rád veřejně uvažoval, může mé pochyby velmi silně potvrzovat. Moje následující nesmělá úvaha o Ústavě vůbec nevychází z její znalosti. Nečetl jsem ji, ani jiné ústavní zákony České republiky. Dobře si uvědomuji svou smělost, když se takto „připraven“ odvažuji o tomto tématu už jen uvažovat, natož pak psát. Risknu to. Předem se omlouvám za pravděpodobné používání nesprávných termínů.

 

My všichni jsme se už v útlém věku ve škole seznamovali s nejrůznějšími zákony. Byly to převážně zákony přírody, z nichž mnohé byly objeveny již dávno, dávno. K jejich hlubšímu pochopení jsme se současně museli učit i matematiku, o jejíchž zákonech se dá říct totéž. Seznamovali se s jejich obecnou a trvalou platností. Vzpomínaná matematika, nejdokonalejší to konstrukce lidského ducha, jejíž pomocí vyjadřujeme jasně a přesně i fyzikální zákony, je od svých základů důsledně budována použitím logiky. To jest důsledným používáním pravidel přesného způsobu správného a bezchybného, tj. stoprocentně konzistentního a nerozporného způsobu počítání, uvažování a usuzování, platícího bez výjimky pro všechny jedince druhu homo sapiens.

Je vůbec možné, že by neexistovala nějaká, byť i jen malá vazba mezi našimi zákony právnickými a obecně, celosvětově platnými zákony fyzikálními a matematickými ? Otázku vyslovuji, protože jsem v současně platné Ústavě ČR z 16.12.1992 (ani v navazujících ústavních zákonech) nenašel ani jedinou, byť i jen implicitní zmínku o propojenosti a možné vzájemné interakci (= tj. možného vzájemného vlivu, vzájemné působnosti, či jen vzájemného postavení) těchto dvou systémů zákonů. (Otázka může ovšem jen mylně vyplývat z mé možné ne dostatečné internetové gramotnosti). Není snad zcela zřejmé, že oba tyto systémy zákonů rozhodujícím způsobem určují naše stupně volnosti (naši svobodu) „pohybu“ stejně významně ? Neměla by se tudíž Ústava minimálně zmiňovat o nějakém, byť třeba i v jen hrubém schématu, souvislostech a pravidlech vzájemné koexistence těchto systémů ? Jednalo by se přece o jakési jasné a přehledné sladění zákonů naprosto obecných se zákony jen jedné země, tj. se zákony lokálními a specifickými.

Jsou taková pravidla platného „vzájemného provozu“ vůbec potřeba ? Výše zmíněné, globální, obecné zákony platí přece pro všechny živé tvory homo sapiens (a nejen ony), ať žijí kdekoliv a zabývají se čímkoliv. Platí tedy naprosto stejně i pro tvůrce a početnou komunitu lidí tvořících právnické zákony, jako pro všechny ostatní „obyčejné“ smrtelníky. Skupina lidí tvořící, zjednávající a svou činností i zajišťující právo ve společnosti, nemůže jednat jinak než v naprostém, neustálém a trvalém souladu s obecně platnými zákony fyziky, matematiky a potažmo logiky. Výsledek jakékoliv konkrétní činnosti této „právnické“ skupiny nemůže a nesmí být ani v jediném případě v kolizi se zmíněnými globálními zákony.

Nevyplývá z této banální skutečnosti, že základní zákon právního pořádku jakékoliv země na světě, tj. Konstituce země, teoreticky nemůže a nesmí vzniknout a rozvíjet se nijak jinak, než identickým způsobem a procesem jako matematika ? Teoreticky by tedy nikdy nemělo dojít ke konfliktu mezi těmito dvěma soustavami zákonů. Víme ovšem a je asi dobře známo, že zatímco k vysvětlování fundamentálních zákonů matematiky nejsou žádní speciální experti vůbec potřeba, Ústavu (a nejen naší) země vykládá a vysvětluje celá řada expertů na ústavní právo. Nesvědčí už jen tento fakt, že praxe zřejmě bude trošičku jiná ? Smysl poměrně krátkého, nekomplikovaného, maximálně stručného a srozumitelného textu Ústavy, který by jako celek neměl obsahovat a teoreticky neobsahuje žádné logické chyby či dokonce logické rozpory, ale ani žádné nejasnosti, nejednoznačnosti, dvojsmyslnosti (což plyne z povinnosti jejích tvůrců), by určitě nemělo být nutné vysvětlovat a - až takto ji vlastně teprve ozřejmovat a vyjasňovat relativně malou skupinkou profesionálních znalců.

Nesvědčí snad už samotná existence takové skupiny odborníků o - nedokonalosti Ústavy ? A co si má neprávník myslet, když i z právnických úst slyší vskutku podivné obraty jako „ohýbání Ústavy“ či „na hraně Ústavy“, co znamená „vynesení“ názoru či nálezu ? Pokud by logika, potažmo matematika měly stejného „demokratického ducha“ jako Ústava, mohli bychom vůbec někdy létat ke hvězdám ? Neměla by snad Ústava v jednom každém případě vypovídat naprosto jednoznačně ? Tedy jen buď v souladu, nebo v rozporu s Ústavou. Kde se tedy může vyskytovat nějaký prostor pro ono ohýbání, či hranu Ústavy ? Vzpomeňme, - i jen jeden jediný výsledek seriózně provedeného experimentu, který plně nesouhlasí, či dokonce koliduje s teoretickým očekáváním - do té chvíle plně platného - přírodního (fyzikálního) zákona, vede okamžitě k jeho pádu a neplatnosti. Nemělo by analogicky zcela totéž platit v případě, kdy se i jen jednou jedinkrát zjeví nemožnost jednoznačného rozhodnutí (z důvodu nejasnosti, nejednoznačnosti, dvojsmyslnosti, logické chyby v textu), i pro nejvyšší právní zákon země ? Nastane-li totiž takový případ i jen jednou, pak zcela jistě může nastat znovu !!! Bylo by vůbec možné se o takovou Ústavu dlouhodobě opírat ??? Jak je pak taková Ústava ještě spolehlivá ? Neměli by se tudíž - z uvedeného důvodu - na konečné podobě Ústavy nejvíce podílet jazykoznalci a lidé ovládající matematickou logiku ??? Nebyla by pak taková Ústava snadno čitelná, jasná a srozumitelná ? Neměl by Ústavě dokonce snadno porozumět úplně každý občan s hlasovacím právem ? Nemá na takovou naprosto jasnou a transparentní Ústavu každý takový občan dokonce právo?

O vzájemně těsné provázanosti zákonů logiky a práva nemůže být nejmenších pochyb. Nicméně se zdá, že se o této důležité věci Ústava, ani ústavní zákony vůbec nezmiňují. Měly by ! Nejen to. Ústava by měla jasně, explicitně deklarovat nezpochybnitelnou hierarchii obou systémů zákonů. O prioritě zcela obecných a naprosto všude ve světě platných zákonů logiky před zákony právními, tj. úzce lokálními lze jen těžko pochybovat. Člověku bez právnického vzdělání se zdá být taková priorita naprosto nesporná. Hledal jsem takové konkrétní, specifické ustanovení. Nenašel. Takové ustanovení by nebylo zbytečné, ani samoúčelné. Dle mého soudu je dokonce naprosto nezbytné. Nevyplývalo by z něho, že pro posouzení platnosti a správnosti jakéhokoliv úředně-právního procesu (svědectví, jednání, řízení, tvrzení, rozhodnutí apod.), je primárně nejdůležitější, aby celá procedura od svého začátku probíhala naprosto v souladu se zákony logiky. Nestačí tedy, že týž proces probíhal zcela bezchybně po právní stránce (= v souladu se všemi právními normami). Námitka, že důsledný, systematický postup podle práva implicitně automaticky znamená, že nemůže být nelogický a nemůže tudíž být něčím méně významným, než postup striktně logický, neobstojí. Zde se odvolávám na předchozí odstavce o zřejmé potřebě správného výkladu (= vysvětlování) Ústavy. Proč a pro koho, je-li Ústava napsána bezchybně (ve výše uvedeném smyslu), tj. tak, jak by napsána být měla ? Je-li tomu tak, pak přece ke správnému a zcela identickému výsledku musí snadno dospět úplně každý právník, který postupuje přísně podle pravidel správného. tj. logického uvažování. Nevím, zda v Ústavě ustanovení o hierarchickém pořadí zákonů někde je. Pokouším se existenci takové hierarchie prokázat, ač se tak, možná, vlamuji do otevřených dveří.

Mluvíme-li o prioritě jedněch z obou projednávaných druhů zákonů před těmi druhými, pak tato přednost musí platit samozřejmě obecně v naprosto všech možných případech (tj. v celé jejich úplné množině) úředně-právnických procedur či procesů. Mají-li mít prioritu zákony logiky před zákony právnickými, pak ji musí mít vždycky a v každém případě nebo - naopak. Střídání priority v různých případech je tudíž vyloučené. Lze onu hierarchii přesvědčivě a jednoznačně stanovit ?

Není tedy k rozhodnutí o hierarchickém pořadí obou druhů zákonů zcela postačující příklad i jen jednoho jediného úředně-právního případu, kdy finální, nepopiratelnou chybnost (= falešnost rozhodnutí) konečného stavu může stoprocentně a zcela nevyvratitelně určit jen a jenom samotná logika ? Totiž jasná absurdita (viz. níže), kdy lze o falešnosti celého procesu snadno rozhodnout rychle a zcela nezávisle na tom, zda jeho oficiální výsledek je či není podepřen a zdůvodněn konkrétně uvedenými právnickými argumenty. Tedy i v případě kdy úřední proces byl veden v souladu s všemi právnickými zákony země ! Případ, k jehož hodnocení dokonce není vůbec třeba nějaké právo znát ! Zcela lhostejno co píše zákon a říkají právníci, lze rozhodnout ihned a - nade vší pochybnost !

Není takovým příkladem zákon logické kontradikce ? Fundamentální, přesvědčivý a snadno srozumitelný zákon, známý již od dob Aristotela. Popření tohoto zákona (nebo i jen jeho ignorování) způsobuje na celém světě okamžitě bujné veselí a výkruty hlavou. Ten zákon nemohou totiž popřít či ignorovat ani bohové. Nemůže tedy být oficiálně orazítkovaná logická kontradikce, a tudíž i celý úředně-právní proces vedoucí ke „světově úspěšné“ produkci takového pikantního jevu, jednoduše označen za blamáž, klauniádu, světovou komedii, grotesku, či „jen“ za panoptikum a ostudu ? Bylo by nutno se ohledně takového rekordního výkonu, kterým by úředníci hravě překonali i moc bohů, ptát nějakého právníka, nebo libovolných justičních úřadů, jakéhokoliv soudu, včetně soudu ústavního a evropského ?

Navíc, nebylo by snad možno z oficiálního potvrzení takového fenoménu s jistotou usuzovat na nesporného autora či producenta pochybení ? Pokud by se fatálního pochybení nedopustili samotní úřední aktéři představení, pak by muselo být pochybení způsobeno už jenom použitím špatných právnických zákonů, nebo - z obou důvodů. Nebyl by tedy finální výsledek v tomto případě chybný jen a jenom vinou úřední strany ? Nebylo by snad proto v obou těchto případech i samozřejmou povinností jiných úředníků se postarat o urychlenou nápravu takového stavu ???

Filosofové a teologové dnes dospěli k nejmodernějšímu obecnému pojetí všemocnosti (omnipotence) bohů. Ti mohou dělat úplně všechno, - co ale není v rozporu se zákony logiky a přírodních věd !!! Proto bázlivě soudím, že moc sebedokonalejšího právního systému (paragrafů, právních norem, Ústavy, právníků, atd.) kdekoliv na světě, nemůže být a není větší než moc bohů. Mohou tedy právnické zákony mít prioritu před zákony logiky (= ZDRAVÉHO ROZUMU) a přírodních věd ?

Nemají tak zákony přírodních věd a zákony logiky automaticky jasnou a neoddiskutovatelnou prioritu před zákony právnickými, a to i v případě, že tato skutečnost není písemně, explicitně uvedena v Ústavě republiky ? A kdo si troufá tvrdit, že v oblasti přesného logického uvažování jsou na tom nejlépe zrovna lidé s právnickým vzděláním ? Nepotvrzuje snad život, že tato vzácná schopnost nevyžaduje dokonce vůbec žádné vzdělání, a že se určitě i někteří lidé s právnickým vzděláním působící v justici nemusí s logikou vždycky kamarádit ? Nemohou ale právě takoví justiční pracovníci potenciálně představovat větší ohrožení úcty a důvěry v právní stát, než kdokoliv jiný a cokoliv jiného ? Proč má právnická komunita mít obecně nějaké výhody ? Proč se např. jiní lidé než ti s právnickým vzděláním nemohou na některé soudy obracet přímo ? Z čeho vyplývá tato podivná nerovnoprávnost ve společnosti rovných mezi rovnými ?

Nemohla by justice absurdní úředně-právní výsledek jednoduše a racionálně v obou případech (= tj. ať už za úředně deklarované, či „jen“ faktické prioritě logiky) ihned prohlásit úředně za zcestný a tudíž právně neplatný ? Se všemi důsledky ! Přestože je všeobecně dobře známo, že justice pracuje dlouhodobě za permanentně extrémního přetížení a uzavřela v průběhu desítek uplynulých let desetitisíce (možná statisíce) projednávaných sporů, k podobnému pochybení však určitě - asi zázrakem - nikdy nedošlo. Takovou vskutku historickou událost by si totiž média zcela jistě nenechala ujít. Nikdo takové - pro úřad nesmírně obtížné - prohlášení o absurditě soudního rozsudku asi ještě nikdy neviděl. Ale jakým jiným způsobem by se jasná, viditelná a i po dlouhých létech snadno prokazatelná absurdita vlastně mohla vyřešit ?

Že k případu logického lapsusu zcela jistě může dojít, a to dokonce i v oblasti nejvyšších pater společnosti, svědčí jedna kapitola z nedávného procesu impeachmentu prezidenta USA. Zmínili se o něm v několika amerických novinách. Měl se odehrát v závěrečné fázi průběhu tohoto procesu. Sněmovna (House of Representatives) s většinou Demokratů vyslechla 18 svědků. Měla na to libovolný čas a mohla vyslechnout libovolný počet svědků. Na základě výpovědí svědků všichni Demokraté ve Sněmovně usoudili, že mají nade vší pochybnost v rukou dostatek přesvědčivých a nevyvratitelných důkazů, plně prokazujících vinu republikánského prezidenta. Takto „neprůstřelnou“ žalobu (podloženou shromážděnými výpověďmi) pak Sněmovna odeslala k procesu do Senátu s republikánskou většinou. Během procesu v Senátu, v konfrontaci s právnickým týmem prezidenta posléze ale všichni demokratičtí senátoři překvapivě a zcela v rozporu s elementární logikou požadovali předvolání dalších svědků. Nepřiznali tím snad implicitně sami, že žaloba nebyla vypracována dostatečně a přesvědčivě ? Senát předvolání dalších svědků odmítl, stejně jako později odmítl i odvolat prezidenta z úřadu.


Nejsou snad členové Sněmovny reprezentantů i Senátu současně i zákonodárci ? A kolik z nich je právníků ? Všechna slova všech jednajících, včetně všech jejich hlasování v celém procesu impeachmentu jsou už dnes pečlivě a provždy zaznamenána a uložena v historických knihách.

Nemůže se něco podobného stát i v případech mnohem méně důležitých a - kdekoli ?


A jen pro ilustraci jedna krátká pasáž z jedněch amerických novin:


„It is not the procedure for the Defendant to prove his innocence. It is the job of the Prosecution to prove, beyond a reasonable doubt, that the defendant is guilty.


Let us look at the two propositions, which the House managers put forth in their opening (1) and closing (2) arguments.

1) They had sufficient evidence to convict Trump of the charges and remove him from office.
2) They needed more witnesses to prove their case and remove him from office.

Now, simple logic points out that BOTH of these arguments CANNOT be correct at the same time. Either they had sufficient evidence and didn't need witnesses, therefore none needed to be called, or they DIDN'T have sufficient evidence and testimony and therefore needed more witnesses to prove their case. Both statements together nullify each other and make the entire argument meaningless. As well, if they DIDN'T have enough witness testimony to prove their case (argument two) then they shouldn't have rushed their investigation and pushed the articles out of the House so quickly. At this point, their entire case collapses like a house of cards which has just had a clearing breeze of logic pass through.



0
Vytisknout
5977

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2020