Svět je zkaženej – a nejhorší je počasí

2. 7. 2020 / David Marenčák

Vedle toho však řada přítomných a hmatatelných katastrofických jevů ponechává většinu lidí v klidu, ignorují, popírají, kouzlí uspávanky, alibi.. klima se měnilo vždy, to Slunce, to náklon zemské osy, před miliony let bylo už i tepleji. A přeci v této věci je viník známý, je jím z velké a podstatné části lidstvo a jmenovitě určité průmysly, konkrétní firmy, které mají másla horkem tekoucího nejvíc.

A přestože mají dost peněz na to, aby přesvědčily všeholid prostřednictvím brutální síly propagandy, nejen ústy konzervativních páprdů, že zbylé drobky omezení „volného trhu“, eufemisticky to nazvané zvůli k destrukci nejmocnějších, jsou větším nebezpečím než mílovými kroky postupující ekologická katastrofa a rozvrat všeho, co nás na Zemi drží při životě. Kdyby nenalézaly masové komplice, těžko by jim kvetla řepka.

Po letech sucha chvíli prší a krom oprávněných obav lidí s domky v záplavových územích některých řek a potůčků se opět žehrá na „špatné“ počasí. Krásné je totiž to, které se nám zrovna hodí. Jen nám. A jen a právě teď. Co to komu způsobí, co to přináší naší budoucnosti, o to se nestaráme. Pršet má, jen když jsme v práci, na víkend má být hezky, tj. slunečno. Směnné provozy, klimatizované kanceláře, jedovatě bílé zářivky a naše záliba v hezkém počasí a pak se divíme, že existuje něco jako meteosenzitivita, soubor příznaků a zdravotních obtíží vyvolaných kolísáním tlaku. Citliví lidé dřív útrpně prožívali prudší změny tlaku od pěti do deseti hPa. Dnes už na to stačí tři až pět.

I lidé, kteří se stále hlasitě smějí reálsocímu „poručíme větru dešti“ provádějí s půlkami do hněda každoroční spílání silničářům, že nemají každý kilometr bezmála vysušený fény na vlasy, smějí se zemědělcům, že bez vody jim to neroste, náhlými mrazy po rozkvětu se neurodí, příliš vody v příliš vydrancované půdě je také špatně - a vůbec, zpovykanci nekonkurenceschopní, jen by to bralo dotace, kosilo přemnožená srnčata, mají jít dělat něco rentabilnějšího, produktivnějšího a ziskovějšího, jídlo si dovezeme, tak jaképak obavy, luka zalijeme betonem, nádrže, přehrady, vzroste DPH a chvíli se budeme tvářit, že jsme udělali něco užitečného.

Co naplat, že nás dekády vědci burcují, že globální změny klimatu znamenají rostoucí extremitu počasí. Více energie v atmosféře, více rychlých změn, horší předvídatelnost, vyšší míra kolísání. Zimy bez mrazu a bez sněhu, pomrzlá nebo do nicoty zkrácená jara, sucha střídající povodně a obráceně, všeho toho bude jen více, ne méně. Už jen ti nejzavilejší troglodyti píšou po každé přepršce - tak kde máte to sucho, po každém mrazíku na jaře hahaha, kde je to globální oteplování a český mediální mainstream drží svobodu slova svých oligarších majitelů o těchto věcech mlčet a hlavně je nedávat do očividných souvislostí.

Teď se bude burcovat dlouhou dobu zdechající kůň zvaný ekonomika, covidový zářez je vítaným alibi vykašlat se i na kosmetické reformistické ozeleňovací pokusy a vítězové minulých válek budou nadále bojovat proti mrtvému nepříteli, vymýšlet nějaké imaginární, hledat obětní beránky, výhradně mezi nejrůznějšími obětmi na dně společenské pyramidy, jen aby nemuseli čelit skutečným hrozbám. 

Rozvrat a úpadek už nás provází jako temný stín dlouhé roky, těžko říci, jestli jsme si jen zvykli, nebo dospěli k mistrovství v ignorantství, a dokud hudba hraje, budeme se jako celek stále tvářit, že „se“ to nějak vyřeší, přečká, hezky pasivně, „optimisticky“ ti druzí; a zítra věda (kterou tak okázale ignorujeme), technologie (která nikdy není ideově a důsledkově neutrální mnohé zapříčinila). Možností, na co se vymlouvat, je nekonečno, eskapismy jsou tak lákavé, zábavné a hojné, proč se snažit mírnit pád, když z toho nekouká okamžitý zisk?

Stále máme šanci, stále je možno něco správného vykonat. Naděje prý umírá poslední. Ale nesmí to být falešná naděje, ten bias optimismu, že to vyřídí někdo jiný a my sami nehneme ani prstem, zato pantům čelistním nedáme spočinout a budeme chytračit a chytračit, až už bude pozdě. Ne on, ona, ono, tamti oni. Já, ty, teď a tady. Nikdo jiný.