Invaze na Ukrajinu možná nikdy nebyla Putinovým cílem a samotná hrozba by mohla podpořit ruské cíle

19. 2. 2022

O invazi možná nikdy nešlo. Jednou z interpretací je, že prezident Putin mobilizoval své vojáky především proto, aby si vynutil dialog se Západem o tom, jaké by měly být sféry vlivu ve východní Evropě.

Jako vědec, který se celou svou kariéru věnuje studiu ruských dějin, vidím současnou krizi v širším kontextu. Pokud si události posledních několika týdnů oddálíte, je možné tento nebezpečný pat vnímat jako součást pokračujících následků rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let. Po zhruba 30 letech se architektura toho, co má být "novým světovým řádem", stále buduje.

Rusko je upadající regionální mocností a necítí se bezpečně. Kdyby země mohly prožívat emoce, dominantním pocitem Ruska by podle mého názoru bylo ponížení. Cítí se být obětí západní expanze a chce obnovit svůj ztracený vliv.

Tato oslabená, ale stále ambiciózní regionální mocnost čelí globální mocnosti, která se také obává ztráty vlivu ve světě v důsledku nedávného vojenského ústupu z Afghánistánu a ekonomické hrozby ze strany Číny. V této situaci - mezi dvěma hegemony, jedním regionálním a druhým globálním - je Ukrajina pěšákem uprostřed.

To, co se děje na Ukrajině, odpovídá vojenskému konceptu zvanému "strategická hloubka".

Během studené války měl Sovětský svaz rozsáhlou strategickou hloubku. Varšavská smlouva představovala alianci prosovětských států ve východní Evropě, která tvořila bariéru mezi Sověty a Západem.

Od roku 1991 se však NATO rozšiřovalo směrem na východ, až zahrnovalo většinu zemí bývalé Varšavské smlouvy. Polsko, Rumunsko a Bulharsko se staly členy NATO, stejně jako tři bývalé sovětské pobaltské republiky Lotyšsko, Litva a Estonsko.

A pak přišla konference v Bukurešti v dubnu 2008. Hlavy států NATO na tomto setkání "uvítaly" aspirace Ukrajiny a Gruzie a prohlásily, že budou mít dveře otevřené pro budoucí členství obou zemí, ačkoli Ukrajinu a Gruzii ke vstupu do aliance výslovně nepozvaly.

Když se několik měsíců po této konferenci gruzínský lídr Michail Saakašvili pokusil dobýt zpět vzpurný proruský region Jižní Osetii, Rusko vyslalo své vojáky - což byl jasný signál, že další rozšiřování NATO do bývalého Sovětského svazu nebude tolerováno. Diskuse utichla na dalších 13 let.

Strategická hloubka Ruska se v té době od počátku 90. let již značně zmenšila. Putin se nyní zřejmě obává, že se bude dále zmenšovat.

Americké rakety byly umístěny v Polsku a Rumunsku. Turecko, člen NATO, prodalo své výkonné bezpilotní letouny Bayraktar - které v roce 2020 během krátké války v neklidném Náhorním Karabachu porazily Arménii - na Ukrajinu. Spojené státy mezitím provádějí válečné hry v Pobaltí a jejich jednotky nyní míří do východní Evropy.

Stejně jako USA reagují na jakékoli známky ruské nebo čínské vojenské přítomnosti v Latinské Americe, tak i Moskva si chce udržet svou strategickou hloubku. Putin nechce, aby se sousední stát dostal pod vojenský vliv zemí, které považuje za nepřátelské. Chce mít nárazníkové pásmo.

Putin je v zahraniční politice spíše opatrný a realistický. Není tak nevyzpytatelný, jak je někdy na Západě vykreslován. Ví, že nehraje se silnými kartami.

Ruský rozpočet na obranu činí zhruba 8% rozpočtu samotných USA, nemluvě o NATO jako celku, které vydává na obranu téměř dvacetinásobek toho, co Rusko.

Z ekonomického hlediska je Rusko upadající mocností. Jeho HDP je přibližně poloviční než HDP Kalifornie. Rusko, které je petrostátem závislým na vývozu plynu a ropy, trpí sankcemi, které Západ uvalil po zabrání Krymu.

Rusové také vědí, co to znamená zabřednout do pozemní války, jak tomu bylo v Afghánistánu po dobu 10 let a jak tomu je v současné době v Donbasu na východě Ukrajiny. Úplná invaze by pro Rusko znamenala katastrofu.

Názor některých lidí na Západě, že Putin chce obnovit Sovětský svaz, je podle mého názoru fantazie, kterou realista jako Putin sám odmítl. Ano, v roce 2005 Putin poznamenal, že rozpad Sovětského svazu byl "největší geopolitickou katastrofou 20. století" a "skutečnou tragédií" - což je názor, který sdílí většina Rusů. Znalci na Západě se však méně rádi odvolávají na jiný Putinův výrok: "kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu, nemá srdce; kdo ho chce obnovit v jeho předchozí podobě, nemá hlavu".

Vlády se v poslední době chybovaly, pokud jde o Putinovu touhu umístit vojska v sousedních zemích. Americký ministr zahraničí Antony Blinken varoval Kazachstán, že pozvání ruských vojsk k potlačení nepokojů povede k jejich trvalé přítomnosti jen proto, aby se po několika dnech tato vojska vrátila zpět do Ruska.

Na druhou stranu, pokud jde o Ukrajinu, ruský prezident v minulosti učinil neuvážené kroky. Pokud doufal v proruskou nebo neutrální Ukrajinu, jeho překotné zabrání Krymu a podpora separatistů v Donbasu vytvořily spíše protiruskou, nacionalistickou Ukrajinu a přiklonily Ukrajince k tomu, aby se přidali na stranu NATO a Západu.

Rusko a Ukrajina se ve spolupráci s evropskými partnery pokusily během jednání o protokolech Minsk II v roce 2015, na nichž se dohodly Rusko, Ukrajina, Francie a Německo, ale které nebyly nikdy plně realizovány, vytyčit novou strukturu rusko-ukrajinských vztahů. Odštěpenecké ukrajinské regiony sousedící s Ruskem měly být autonomní v rámci federativních vztahů s Kyjevem. Přinejmenším Moskvě by Minsk II rovněž poskytl záruky, že Ukrajina zůstane mimo NATO. V červnu 2021 se americký prezident Joe Biden a Putin "dohodli na pokračování diplomacie související s minskou dohodou".

Protokol však nikdy nevstoupil v platnost - Ukrajina a Rusko se nikdy nedohodly na tom, co bylo dohodnuto.

Současná hrozba invaze by mohla být Putinovým pokusem přeorientovat mysl na takovou dohodu. Francouzský prezident ostatně nedávno označil Minsk II za "jedinou cestu, na níž lze vybudovat mír".

Pokud však byl Putinovým záměrem návrat k Minsku II nebo něčemu podobnému, je riskantní vyhrožovat invazí. S rostoucími nacionalistickými náladami na Ukrajině by prezident Volodymyr Zelenskyj nemusel být schopen přistoupit na Minsk II a zůstat u moci. Stejně tak ve Spojených státech jsou jakékoli ústupky Rusku ze strany Bidena již nyní označovány za appeasement. V obou státech je zahraniční politika rukojmím domácí politiky.

Sám Putin doma čelí zastáncům tvrdé linie. Ruský parlament již dal souhlas k uznání nezávislosti ukrajinských separatistických regionů. A ve srovnání s některými z nejzuřivějších politiků a znalců, kteří se přetahují o prostor v ruských médiích, působí Putin seriózně, střízlivě a kompetentně.

Do této vnitropolitické dynamiky se mísí všudypřítomný boj dvou hegemonů - jednoho regionálního a druhého globálního -, kteří se snaží obnovit svůj vliv v době vnímaného úpadku.

 

Celý článek v angličtině ZDE