Co ten Putin vlastně chce?

24. 2. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Když čtu tu záplavu rozhořčených komentářů o kontroverzním projevu Vladimira Putina, mám chvílemi pocit, jako bych snad žil v paralelním vesmíru. Cožpak šéf Kremlu neříká totéž – byť v řeči prošpikované bludy a konspiračními teoriemi, co Spojeným státům vzkazuje po dobu uplynulých 15 let? Tedy, že i Rusko má právo na své bezpečnostní garance a respekt? Jistěže, ruský autoritář byl očividně naštvaný a nezvykle diskoherentní, nicméně pokud si odfiltrujeme tu trapnou konspirační omáčku, jádro celého sporu zůstává stále totéž. Přesto přese všechno se patrně shodneme na tom, že Putinovy šovinistické urážky a výhrůžky na adresu Ukrajiny jsou naprosto nemístné, a právě v těchto chvílích bychom měli hledat společnou řeč, neboť by nám všem mělo jít o tutéž věc: aby na Ukrajině nevypukl rozsáhlý konflikt.  

Je pravda, že četní Putinovi kritikové alespoň pochopili, že staré bezpečnostní architektuře (nejen) v Evropě už zvoní umíráček, a možná snad i tuší, že éra americké dominance na světě je ta tam, avšak silácké výkřiky, ba groteskní volání do zbraně proti hostilní atomové velmoci z útulných pražských redakcí je nejen značně kontraproduktivní, ale i hloupé. Údajní odborníci zabývající se celý život Ruskem ani nedovedou pochopit, že „šílený Vlad“ ve skutečnosti ostře setřel zakladatele sovětského komunismu, a naopak se hrdě přihlásil k imperiální tradici carského Ruska. A čeho vlastně dosáhneme, když našeho protivníka budeme považovat za „šílence s jadernými zbraněmi“, který – pokud nebude zastaven – se zastaví až v Aši, možná i dále?

S rozzuřeným medvědem zahnaným do kouta, který jedná naprosto nevyzpytatelně (ačkoli byl ve svých požadavcích dlouhá léta zcela transparentní) a nadto disponuje olbřímím jaderným arzenálem, si přece není radno zahrávat, jak ostatně dlouhodobě varují znalci „ruské psýché“, ale naopak není záhodno před ním ani bezhlavě utíkat. Díky bohu, že tito na slovo vzatí odborníci nesedí v Kremlu anebo Washingtonu! Žel, naše chrabré mluvící hlavy patrně čeká těžká deziluze, až jednoho dne konečně pochopí, že se nám nyní starý dobrý světový řád hroutí přímo pod rukama. O své místo na slunci se totiž hlásí nejen Ruská federace, ale i Čína, která je ještě větším kalibrem než Putinovo samoděržaví.

Ono je to vlastně lhostejné: česká diplomacie prakticky nikdy nehrála žádnou roli ve světové, ani v evropské politice. Takže naše bizarní kravály stejně nikdo neposlouchá. Daleko více mě děsí nepokrytý neomccarthismus, který se médii a sociálními sítěmi šíří rychlostí omikronu, jako kdyby nás Rusové začali obsazovat, což je asi tak stejně reálné jako kolonizace ČR Marťany.

Přitom předstíráme, jako by nám Moskva už xkrát neřekla, jaké má požadavky. Avšak ti, kdo jakkoliv zpochybňují oficiální narativ, bývají šmahem považováni za šiřitele hutné kremelské dezinformační mlhy, ne-li přímo za agenty Kremlu – ba dokonce by se měli objevit v hledáčku BIS. Ti, kdo se snaží nesmírně komplikovanou a neustále se měnící situaci hodnotit s chladnou hlavou a patřičným odstupem, musejí nejdříve povinně prohlásit, že Vladimir Putin je vrah, lupič a gangster, jinak riskují dehonestační cejch, s čímž má autor těchto řádků nemilé zkušenosti.

Kam jsme se to až dostali, že spolu už neumíme věcně a bez urážek hovořit?, jak hlasem plným frustrace vykřikoval astronom ve filmu K zemi hleď!, tak skvěle ztvárněný Leonardem DiCapriem – zatímco bezradně tápeme uvězněni v bublinách destruktivních sociálních sítí?

Je zcela nabíledni, že ruský lídr vysláním „mírových sil“ na separatisty ovládanou část Donbasu už tak riskantní gambit nebezpečně a zbrkle eskaloval, a nahrál tím svým odpůrcům na smeč, přičemž není vůbec vyloučeno, že by ruští vojáci mohli překročit „linii dotyku“ a utkat se s odhodlanými ukrajinskými silami. Pokud by tento chmurný scénář nastal, Moskva by čelila nejen dobře vyzbrojené ukrajinské amrádě čítající celkem 204 000 vojáků, ale i motivované domobraně o síle 100 000 mužů a žen, které cvičily neonacistické elementy z Azovského batalionu.

Na druhou stranu – ruský lídr si je velmi dobře vědom skutečnosti, že na Ukrajině mají své zájmy tak významní hráči, jako je Čína a Turecko, jež také udržují dobré vztahy s Ruskou federací. A vzhledem k tomu, že většinu území Donbasu kontroluje ukrajinská armáda, ruské vojenské dobrodružství by nakonec mohlo dopadnout katastrofálně jako Husajnova invaze do Kuvajtu. Podle jednoho experta na Ukrajinu se Vladimír Putin zastaví před „linií dotyku“ – tedy alespoň prozatím: "Putin už má v Doněcku a Luhansku vše pod kontrolou a další posun by jeho síly přivedl na území držené jeho protivníky. "

Aktuální situaci nevnímá dramaticky ani analytik Anatol Lieven, který soudí, že vyslání „mírových sil“ na území ovládanými separatity, je de facto jen nelegální stvrzení statu quo, a nikoliv novou invazí, jak tvrdí Bílý dům. Obdobně přemýšlí i novinář Leonid Ragozin, který soudí, že případná další ruská vojenská operace bude geograficky omezena pouze na donbaský region. V této chvíli je však míč na ruské straně hřiště, přičemž většina expertů opět napjatě očekává překročení oné magické linie ruskou armádou...

Nuže, uvidíme. Mýliti se je lidské a nikdo z nás – dokonce ani sám Putin – nemá v rukou křišťálovou kouli. Otázka však zní, zda to vše muselo dojít tak daleko, když byl Západ neustále varován, že jeho pohrdavé zacházení s Ruskem se mu jednou vymstí. Cituji prorocká slova, která už v roce 1998 pronesl jeden z největších znalců SSSR/RF George F. Kennan: "Myslím, že toto je začátek nové studené války. Myslím, že Rusové budou postupně reagovat dost negativně a ovlivní to jejich politiku. Myslím, že je to tragická chyba. Nebyl k tomu vůbec žádný důvod. Nikdo nikoho jiného neohrožoval." Prakticky totéž stanovisko zastávali i další odborníci vzatí na slovo, příkladně Stephen Cohen a Vladimir Pozner. Vše marno.

Rusko a Spojené státy by neprodleně měly zahájit konstruktivní diplomacii; obě strany musí ustoupit ze svých požadavků tak, aby byly obezřetně a recipročně kalibrované (kupříkladu pevný itinerář stahování ruské armády z okolí ukrajinských hranic výměnou za nabídku jednání o moratoriu o vstupu Ukrajiny do NATO apod.) Ve hře totiž není nic menšího než nová rodící se bezpečnostní infrastruktura, kde USA už nebudou hrát prim.

 

 

 

 

0
Vytisknout
11562

Diskuse

Obsah vydání | 28. 2. 2022