Demokracie v České republice oficiálně skončila 25. února 2022
3. 3. 2022 / Daniel Veselý
Putinův vpád na Ukrajinu je nutno zcela nekompromisně odsoudit; jedná se o „největší mezinárodní válečný zločin“ tak, jak jej kodifikují norimberské principy, a v tomto ohledu je zcela lhostejné, zda přijdou o život stovky, tisíce – nebo jako v případě politicko-mediálně podporované irácké agrese stovky tisíc lidí. Každý lidský život je jedinečný a nenahraditelný. Ti, kdo upozorňovali na předchozí ostentativní a krajně riskantní lži angloamerických rozvědčíků svůj omyl veřejně přiznali, třebaže Putinova zbrklá invaze nepříjemně zaskočila i experty věnující se Rusku celý svůj profesní život. Ano, západní tajné služby nyní výjimečně neblufovaly a měly pravdu – ke zjevné radosti arogantních spin doktorů, jimž ve skutečnosti o obyčejné Ukrajince nejde, protože mnohem důležitější než zabránění vojenskému konfliktu je jejich vlastní zbytnělé ego a pečlivě opečovávané bludy. Ti, kdo dlouhá léta ignorovali zjevné příčiny nynější krize a zuřivě konstruovali absurdní představy o reinkarnaci Adolfa Hitlera, jenž má zálusk nejen na Ukrajinu, ale i další země patřící do bývalého sovětského orbitu, mají pouze alibi pro absenci jakéhokoliv řešení rusko-ukrajinské pře, jak se před lety trefně vyjádřil Henry Kissinger. Je to nejen nesmírně pohodlné a hloupé, ale nadmíru nebezpečné, jelikož takové zcestné myšlení maximálně posiluje jestřáby na všech stranách.
Chceme se podílet na rozpoutání jaderné války?
Je tragické, že jsme se dostali až do bodu, kdy se zjevně chybující a nepříliš racionálně jednající ruský lídr opakovaně zmínil o ultimátních zbraních a svět se tak ocitl zase o jeden krůček blíže jadernému konfliktu, který nemá vítězů, jen poražených. Také mne vyděsilo, když jsem slyšel, že Putin uvedl do vysoké pohotovosti svou jadernou sílu. Zprvu mne napadlo, že kremelský vládce už regulérně zešílel a svět se kvůli jeho nepředvídatelnému hazardérství dostal do nové karibské krize, a to přímo do její horké fáze. Avšak odborníci na tuto problematiku ihned uvedli, že si nejsou úplně jisti, co takový krok přesně znamená: může jít jen o naložení několika atomových bomb na palubu bitevních letounů, anebo jde o něco jiného, nebezpečnějšího? Ruská jaderná doktrína je ve skutečnosti mnohem soudnější než americká, jelikož o nasazení ultimativních zbraní rozhoduje výhradně americký prezident – což mne opravdu vyděsilo, když o jejich případném nasazení začal dumat nekompetentní podvodník Donald Trump. A to nehledím na skutečnost, že USA v minulosti uvedly svůj jaderný potenciál do vysoké pohotovosti mnohokrát.
Na druhou stranu s povděkem kvituji, že Bílý dům v tomto případě zachoval chladnou hlavu, na tento trik neskočil a neprovedl totéž. Vladimir Putin nám tímto riskantním krokem zcela ostentativně najevo, že se Ukrajiny nikdy nevzdá (konkrétně řečeno, že nepřipustí, aby vstoupila do NATO) a v krajním případě – tedy když bude jeho armáda na Ukrajině prohrávat – je ochoten přistoupit i k taktickému jadernému úderu. Měli bychom se tedy důkladněji zamyslet nad falešnou konstrukcí o novém Hitlerovi: pomůže snad naší věci, když „šíleného Vladimira“ budeme ještě více nasrávat? Vždyť je to celé postavené na hlavu!
Děsím se pomyšlení, kdyby o ukrajinské krizi v Moskvě a Washingtonu rozhodovali nesoudní křiklouni v českých sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích, což z velké části platí i pro tzv. progresivní levici. Když jsem si pročítal texty některých autorů, obracel jsem oči v sloup, jelikož by zahanbily i proslulé jestřáby v předních amerických tiskovinách, kteří píší o zásadních souvislostech, jež česká debata zoufale postrádá.
Rusko-ukrajinský konflikt je přitom podle mínění předního experta na Rusko Anatola Lievena sice nejnebezpečnější současnou krizí – ta má však jednoduché řešení: implementace vojenské neutrality Ukrajiny, která se nikdy nestane další členskou zemí NATO.
Já skutečně nedovedu pochopit, proč Spojené státy už dávno nepřistoupily na tuto podmínku, o které Rusko hovoří už od roku 2008, kdy se na summitu NATO v Bukurešti otevřela otázka vstupu Ukrajiny a Gruzie Severoatlantické aliance. Všimněme si, že v roce 2004, kdy se rozšiřující se aliance dotkla ruských hranic, Kreml sice opět formálně protestoval, ale vojensky v pobaltských zemích – kde žije početná ruskojazyčná menšina – nezasáhl. Ovšem Gruzie a především Ukrajina to je úplně jiná káva: expandující hostilní vojenský pakt by se přijetím obou zemí dostal do podbřišku ruského medvěda, nehledě na skutečnost, že Ruskou federaci a Ukrajinu – především její východní a jihovýchodní oblasti – pojí historicky podmíněné politické, kulturní a demografické vazby.
Když stávající ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj před třemi lety nastupoval do úřadu, jeho primárním posláním bylo urovnání vztahů s Ruskou federací. Světě div se, dokonce i tolik zlořečený Vladimir Putin chtěl dosáhnout téhož. Leč ukrajinští nacionalisté détente sabotovali. Zablokovali minské dohody, které však porušovali i proruští separatisté, a iniciovali kroky namířené proti ruskojazyčným menšinám, především přijetí diskriminačního jazykového zákona. Kyjev posléze odebral licenci třem opozičním televizním stanicím a blízký Putinův přítel, proruský oligarcha Viktor Medvedčuk, se ocitl v domácím vězení. Kreml zareagoval mobilizací svých vojsk poblíž ukrajinských hranic, aniž by však nečeho hmatatelného dosáhl.
Zkušenému a mazenému stratégovi, jakým bývalý operativec KGB Vladimir Putin bezesporu je, nakonec došlo, že po dobrém to nepůjde, tak přešel k silovému nátlaku, přesněji k „psychologickému nátlaku“, jak situaci přesně analyzoval Zelenskyj a de facto i Julia Tymošenko. Zatímco dlouhé týdny probíhala bezzubá kyvadlová diplomacie o ruských požadavcích předložených Západu loni v prosinci (a v roce 2007 v mnohem mírnější podobě), Kreml v okolí ukrajinských hranic postupně shromažďoval velkou vojenskou sílu. Kromě několik vágních slibů o posílení „opatření na budování důvěry“ (sic!) a deeskalace vojenské hrozby, včetně jaderného rizika, Spojené státy a NATO rezolutně odmítli klíčové požadavky Ruska, a nadále je odmítají. Nu, a ocitli jsme se tam, kde se nacházíme nyní. Celá ta pro americké zbrojaře výhodná koncepce vykreslující NATO jako záruky míru pro všechny svobodymilné země se právě teď hroutí jako domeček z karet přímo před našima očima. Nikdo z (ne)kompetentních politiků v devadesátých letech i později neposlouchal důrazná varování respektovaných znalců Sovětského svazu a Ruska, kariérních diplomatů či bývalých předáků americké vlády, že expanze NATO představuje vážné ohrožení bezpečnosti na evropském kontinentu.
Putin dnes pouze opisuje z našeho vlastního manuálu
S naprostým znechucením nyní sleduji, jak se kvůli bezpečnostní orientaci jedné členské země OSN doslova hazarduje s osudem planety. Z původně typického oportunisty bažícího po moci – Vladimira Putina – který dlouhou dobou oplýval neuvěřitelnou trpělivostí, když opakovaně, leč marně ťukal na dveře Západu, jehož chtěl být součástí, se postupem času stal zahořklý. Izolovaný a paranoidní agresor, který vstoupil do ostudné dvorany největších žijících nepotrestaných válečných zločinců, jako je Henry Kissinger, Robert Kagame, George W. Bush, Tony Blair, Umar al-Bašír či Bill Clinton.
Už Jelcinovo Rusko s nelibostí pozorovalo, jak NATO v roce 1999 nenávratně rozbilo mezinárodní právo bombardováním Srbska a odtržením Kosova. Putinův Kreml ještě jakž takž překousl blatantní angloamerickou agresi do Iráku – avšak když NATO v roce 2011 porušilo rezoluci RB OSN o vyhlášení bezletové zóny, již Rusko nepodpořilo, a aktivně povzbuzovalo svržení Kaddáfího režimu, Putin o nás ztratil veškeré iluze. Nyní pouze oprašuje náš vlastní manuál o „řízené změně režimu“ a spřádá přitom ještě absurdnější lži, aby před světem ospravedlnil své nepřijatelné jednání (banda zfetovaných neonacistů v Kyjevě, bláboly o denacifikaci a zároveň dekomunizaci apod.).
Nicméně přese všechnu paranoidní agresi ruský lídr na Ukrajině postupuje relativně v rukavičkách (alespoň prozatím) – ve srovnání s ničivými americkými a izraelskými invazemi, jež se těší jednomyslné podpoře ze strany privilegovaných politických a mediálních tříd na Západě: počet civilních obětí podle ukrajinské vlády přesáhl 2. března 2 000, zatímco OSN 1. března hovořila o nejméně 136 mrtvých civilistech. Poctivý analytik by vždy měl vycházet z nezávislých zdrojů, a nikoliv z údajů, jež předkládá jedna ze stran konfliktu.
Fakt, že si kremelský autoritář na Ukrajině nyní počíná poměrně opatrně, je vcelku logický, neboť se proti němu semknul celý civilizovaný svět, který jej trestná drakonickými sankcemi na všech frontách. Znovu důrazně opakují: ztráta každého lidského života je nenahraditelná a všichni pachatelé by měli být pohnáni před spravedlnost. Avšak jak se budou protahovat a váznout diplomatická jednání v důsledku neústupnosti všech zainteresovaných aktérů; jak budou přituhovat protiruské sankce a přibývat další obrovské zásilky zbraní ze Západu, bude se Putin dopouštět nejen strategických chyb, ale i horších válečných zločinů.
Geopolitické reálie by se v ideálním případě neměly zaměňovat s fotbalovým nebo hokejovým utkáním, jelikož jediným výsledkem tohoto dětinského nazírání na komplikované světové dění je exponenciálně narůstající počet mrtvol. Je proto záhodno hodnotit situaci nezaujatě a věcně.
Proč proboha Joe Biden a Volodymyr Zelenskyj okamžitě nepřistoupí na ukrajinskou neutralitu, garantovanou písemnými zárukami? To si chtějí donekonečna „zachovávat tvář“ a roztáčet přitom atomovou ruletu? Vždyť ruská invazní vojska by se poté z ukrajinského území mohla rychle stáhnout, i když si Moskva patrně bude chtít podržet kontrolu nad celým Donbasem a Krymem, aby si vytvořila nárazníkovou zónu před zbytkem nepřátelsky naladěné Ukrajiny. To je ale cena za naši dlouhodobou neústupnost a tvrdohlavost, jakož i neschopnost pochopit situaci v celé její komplexitě.
Zabrání celé Ukrajiny se mi v tuto chvíli jeví jako naprostá absurdita, neboť západní část země byla za prvé vždy silně protirusky naladěna a a za druhé hornatý karpatský oblouk je pro efektivní partyzánský odboj proti případné ruské okupaci přímo stvořený. Jenže pokud dlouhá léta konstruujeme idiotský narativ o novodobém appeasementu a „Hitlerovi 21. století“, aniž bychom znali základní fakta a souvislosti, jde veškerý rozum stranou: prakticky jediným východiskem z celé této šlamastyky by byl konec lidské civilizace.
Zavalujeme Kreml dalšími a dalšímu nesmyslnými sankcemi, které nejen že primárně ubližují obyčejných Rusům, které bychom naopak měli účinně povzbudit v boji proti putinovské tyranii, ale jejich drastický dopad brzy pocítíme i my (s velkou pravděpodobností cítíme už dnes). Zároveň Ukrajince ve velkém zásobujeme smrtícími zbraněmi, což je pouze zárukou vleklého a pozvolně krvavějšího konfliktu, o který nemá nikdo zájem, snad krom západních zbrojařských forem, jejich vrcholových akcionářů a lobbistů, dále pak západních a blízkovýchodních fosilních korporací a krvežíznivých médií, jejichž jediným smyslem existence je profit, který soustavným apelem na diplomatické urovnání nikdy nezíská. Vladimir Putin samozřejmě nechce vést totální válku proti Ukrajincům nebo je vyhlazovat jako Hitler Židy – přestože přichází s hnusnými obviněnými a urážkami na adresu ukrajinských předáků. Tuto skutečnost čtu tak, že situace je nesmírně vážná, protože se kdykoliv kdokoliv může cítit být zahnán do kouta, a jeho konání je pak ještě více nevyzpytatelné a nebezpečné. A proto je nutné neprodleně vyhlásit neutralitu podle finského nebo švýcarského vzoru.
Nový domov
Shodou okolností se nyní nacházím v nádherném divokém kraji v jihovýchodním cípu Polska na pomezí tří států: Polska, Ukrajiny a Slovenska; žiji v kraji s pohnutou a krvavou minulostí, odkud byli po válce násilně vystěhováni banderovci i s celými rodinami. Tuto dávnou lidskou tragédii dnes připomínají jen pustnoucí ukrajinské hřbitovy, vylidněné vesnice, kde nyní pokojně vládne téměř panenská příroda. Tato romantická oblast plná běsů a kouzel, jež je opředená tajemným mystičnem a upírskými legendami, je věrným zrcadlem mé raněné a rozpolcené duše. Nyní se mi stala dočasným a možná i trvalým domovem…
Historia magistra vitae est. Vítězové druhé světové války uplatnily kolektivní trest, aby potrestaly zločinné banderovce, kteří se během druhé světové války na polském lidu dopustily zločinu genocidy. Ukrajinci žijící tehdy ve Volyni a Haliči přitom měli dostatek důvodů stěžovat si na zjevný útlak ze strany polských úřadů (polonizace), takže ani otřesná zvěrstva banderovců nevypučila na zeleném trávníku. Nabízí se jistá, byť ne zcela přesná paralela s dneškem: proruští separatisté s krajní nelibostí sledovali prozápadní převrat v Kyjevě, k němuž s americkou podporou došlo v roce 2014. K jejich radikalizaci přispěly také již zmíněné diskriminační jazykové zákony. Odsoudíme snad šmahem ukrajinský, polský či ruský národ, když víme, že historie jejich vzájemných vztahů je povážlivě komplexní a nadto problematická?
Ukrajinští váleční uprchlíci se v současnosti nacházejí převážně v Přemyšlu, Toto 60tisícové město je v českém prostředí známé díky příhodám Haškova Dobrého vojáka Švejka. Překvapilo mne, že jsem na hlavním dálničním tahu vedoucím z Ukrajiny do Německa zhruba 50 kilometrů od ukrajinských hranic nespatřil žádné uprchlické kolony, přestože počet uprchlíků už přesáhl půl milionu. Ptal jsem se prodavače u jedné benzinové pumpy, kde se tedy uprchlíci nacházejí, a ten mi se zjevnou ironií v hlase odpověděl, že je uvidím pouze v televizi (sic!). Dalším šokem pro mě bylo zjištění, že Poláci žijící v Podkarpatském vojvodství nepodléhají zuřivé iracionální hysterii, jež v těchto dnech doslova otřásá jinak naprosto bezpečnou českou kotlinou, přestože jejich země sousedí jak s Ukrajinou, tak s Ruskou federací. Skupinka starších mužů v jedné nejmenované vesnici ležící jen několik kilometrů od ukrajinské hranice mi dokonce sdělila, že z Putina žádný strach nemá! Naopak jeden mladý muž se kremelského autoritáře děsí a má obavy, že v Polsku kvůli němu vypukne válka. Vícero hlasů tvrdilo, že v oblasti působí americká armáda, což jsem ale dosud neměl čas ověřit. Pokud tomu tak skutečně je, na pocitu bezpečí mi to rozhodně nepřidává, ba právě naopak.
Lidé, se kterými se dosud hovořil, si o celé situaci myslí, že je to nafouklá hysterie panující pouze v politických a mediálních salonech Vesměs však mají místní úplně jiné starosti: obávají se zvyšujících se cen potravin a pohonných hmot; v bankomatech není dostatek peněz, dochází nafta, což se stále tvrdšími sankcemi bude ještě zhoršovat. Zdejší lidé by však nejraději i nadále žili poklidným životem. Asi jako všude na světě.
Jde samozřejmě jen o první letmé postřehy, na jejichž základě se nedá vypracovat komplexní analýza – přesto jde v mých očích o nesrovnatelně cennější pohledy než cokoli, co vyplodí české sdělovací prostředky, včetně údajně progresivistických médií.
Nová bezpečnostní doktrína České republiky aneb Komplex malého národa
Rozhodl jsem se Českou republiku kvapně opustit, protože jsem nabyl neklamného dojmu, že zběsilá hysterie a štvanice na domnělou pátou kolonu a fiktivní putinovské agenty přesáhla veškeré meze. Poslední kapkou, jíž přetekl pohár mé trpělivosti, byla masová demonstrace za „mír“ na Ukrajině na Václavském náměstí: vedle volání po ještě intenzivnějším přísunu zbraní do válečného kotle opakovaně zazněly apely po vyhlášení bezletové zóny, aniž by zazněl byť třeba jen jediný důraz na diplomacii – čehož se v jedné chvíli chytil i ukrajinský prezident. Tyto osoby si jednoduše neuvědomují, že je to přímá cesta do atomového inferna. Podivné byly rovněž apely některých z řečníků, aby se Češi nevydávali na vlastní pěst na Slovensko a do Polska a aby podpořili zavedené humanitární projekty. Nechci podléhat konspiračním spekulacím, ale zdá se mi, že někdo tu nechce, aby česká veřejnost věděla, jak se věci ve skutečnosti mají.
Naprosto tragikomické je nenávistí a záští překypující zpravodajství a publicistika všech českých médií, veřejnoprávní nevyjímaje, kde se agresí nadopované mluvící hlavy předhánějí ve svých nadávkách a urážkách na adresu ruského prezidenta, aby tak manifestovali svůj komplex méněcennosti (magor, šílenec, zrůda, monstrum, Rus); komplex malého národa, jehož kravály nikdo neslyší ani v Moskvě, ani ve Washingtonu. Zuřiví zpravodajci, publicisté a všemožní analytikové vyvádějí, jako by Rusko namísto Ukrajiny napadlo Českou republiku, což je reálné asi tak jako, že nás zasáhne meteorit. Zkuste si porovnat zpravodajské svodky Al Džazíry nebo Guardianu s tím, co produkuje český mediální mainstream. Ten rozdíl je vskutku impozantní.
Demokracie v ČR podle mého mínění definitivně skončila 25. února (!), kdy došlo k blokaci takzvaných dezinformační webů. Posléze byl schválen zákon trestající ty, kdo se opováží chválit Putinovy vojenské operace na Ukrajině. Mám informace, že se někteří lidé už bojí nahlas vyslovit svůj názor, který se jen nepatrně odchyluje od oficiálního doktrinářství, podle nějž je Putinovo Rusko ultimátním Zlem, jež je nutné za každou cenu zničit, a Spojené státy a Ukrajina nebohou obětí a ultimátním Dobrem. Dochází k nepřípustné šikaně nevinných Rusů a Ukrajinců žijících trvale v České republice, protože neumíme rozlišit mezi ruštinou a ukrajinštinou.
Nestačí, že ruský vpád na Ukrajinu odsoudili i přední domnělí Putinovi kolaboranti, jako je Miloš Zeman (vrchní velitel ozbrojených sil ČR dokonce schválil vyslání českých dobrovolníků na ukrajinské bojiště) a Tomio Okamura, přičemž jediným známým placeným agentem Moskvy může být maximálně jakýsi Vyvadil, jehož imbecilní trollení ohrožuje nejen jeho samotného, ale i jeho rodinu. Domnívám se ale, že je tento potrhlík o svých bludech nezvratně přesvědčen; a to, co provádí, patrně dělá úplně zadarmo. Důkazní břemeno je totiž vždy na bedrech těch, kdo s podobnými obviněním přicházejí. A to nehovořím o soudním přelíčení, které možná hrozí dalšímu komunistickému „Putinovu agentovi“, a to za relativně neškodný facebookový příspěvek. Poděkujme za kolaps demokratických mechanismů v ČR také některým horlivým jedincům hlásícím se k mladé progresivní levici, kteří se tak vytrvale strefovali do cílů, jež se nedají minout, až se sami trefili do nohy. Přesto pevně doufám, že si pro ně nakonec nepřijdou...
Neexistující hrozba aneb Lež a nenávist nakonec zvítězily nad pravdou a láskou
Zdá se mi tedy, že veškeré to tažení proti „trollím fabrikám“ je absurdní nesmysl od samého začátku. Kdyby to byla pravda, tak Miloš Zeman, Tomio Okamura nebo Václav Klaus mohli klasicky mlžit: „No, není rozhodně v pořádku, že Putin vstoupil na ukrajinské území, aniž by k tomu měl jakýkoliv mandát, ale co když je třeba na jeho slovech o nacismu a genocidě alespoň kousek pravdy?“ Vždyť vytváření (dez)informačního chaosu, názorové kličkování a zasévání nedůvěry je podle proponentů protidezinformační kruciáty nosným pilířem (pro)kremelské propagandy, která podle českých tajných služeb zásadně ohrožuje naši bezpečnost. Nesmíme přitom zapomínat na autoritářskou Čínu, která je pro Spojenými státy vedený Západ mnohem větším soustem než ekonomicky slabé Rusko…
Když jsem tyto věci probíral s místními, nemohli tomu uvěřit: v Polsku si můžete o ruské invazi na Ukrajinu plácat, co vám slina na jazyk přinese – třeba, že žádná agrese neexistuje a že je to komplot satanistických pedofilů v čele s Hillary Clinton, a nic vám kvůli tomu hrozit nebude. Tedy prozatím. Mezitím v České republice přední uznávaní komentátoři – o nichž se bez špetky sarkasmu domnívám, že jsou placenými rezidenty nejmocnější zpravodajské služby na světě – ještě před Putinovou agresí vyhrožovali všem „pochybovačům“ aktivací Bezpečnostní informační služby. Jak tragikomicky a zároveň chmurně nyní vyznívá ono v těžkých časech vzývané havlovské heslo o pravdě a lásce!
Zkrátka a dobře: zdá se mi nyní mnohem bezpečnější přebývat jen několik kilometrů od ukrajinských hranic, neboť – jak se traduje – pod svícnem bývá vždy tma. Moc mne bolí sledovat, jaké šílenství zachvátilo zemi, kde jsem se narodil a kde jsem tak dlouho žil. Stále v sobě ale chovám naději, že toto běsnění nakonec pomine, až se rozhodne o vojenské neutralitě Ukrajiny, k čemuž ale mělo dojít už před drahnými lety a k čemu zákonitě musí dojít, nechceme-li se usmažit v jaderném ohni.
Je to věru paradox: dobrovolně pobývám v zemi, kde je u moci Kaczynského katolický Tálibán, o čemž s místními bez problémů a naprosto otevřeně hovořím. Padá tedy další nesmyslná fabulace, již v českém prostředí diseminuje mladá progresivní levice líčící dnešní Polsko jako druhý Mordor. Tito nepříliš přemýšliví lidé trpí tunelovým vnímáním světového dění, aniž by znali historický a všeobecný kontext. Jistěže, ani mně se vůbec nelíbí středověký protipotratový zákon a další autoritářské excesy Kaczynského gangu, nicméně i o těchto věcech s Poláky otevřeně hovořím, aniž bych se musel bát odsudku, šikany a zesměšnění. Troufám si tedy tvrdit, že přes všechny hrůznosti realizované současnou polskou vládou, je tato země paradoxně demokratičtější než dnešní Česká republika. Skutečnost je věru mnohem složitější, než se na první pohled zdá, jak stojí v záhlaví Britských listů.
Bude ještě hůř aneb Kam kráčíš, Česko?
A obávám se, že bude ještě mnohem hůř: Češi brzy naplno pocítí dopady iracionální ekonomické klatby uvalené na Ruskou federaci v podobě obrovského zdražení pohonných hmot; rovněž hrozí, že již tak vysoká inflace bude růst i nadále. Drtivá většina populace se bude muset zabývat reálnými problémy, a nikoliv zběsilým pronásledováním neexistujících ruských trollů. Do Česka brzy dorazí desetitisíce, možná statisíce ukrajinských uprchlíků, což je voda na mlýn populistů a extrémistů, kteří se jistě nemohou dočkat, až před podzimními volbami opráší osvědčenou uprchlickou kartu. Přesto pevně věřím, že se jsem se ve svých soudech opět spletl, a věci se dají do pořádku.
Opět jsme svědky pozoruhodného paradoxu: Polsko, které ještě nedávno trýznilo afghánské uprchlíky živořící na hranici s Běloruskem, dnes až na výjimečné excesy Ukrajincům prchajícím z jejich vlasti před válkou v Evropě pomáhá nejvíce. Hledejme v tom v tom samozřejmě cynický kalkul: nejedná se o běžence s tmavou pletí hovořící nesrozumitelnou řečí, nýbrž o modrooké a světlovlasé Evropany. Avšak podobnou optikou selektuje uprchlíky spousta Čechů.
Autor chce v následujících dnech udělat interview s ukrajinskými válečnými uprchlíky a hodlá také navštívit Lvov, který je od jeho nynějšího domova vzdálen pouhých 160 kilometrů. Pokud bude bezpečnostní situace příznivá, pokusí se pokračovat dále směrem na Kyjev.
Psáno s úctou a láskou pro Britské listy dne 2. března
Diskuse