Prvotní analýza možných příčin tohoto stavu identifikovala potenciální ruské potíže s dekonfliktem mezi pozemními bateriemi raket země-vzduch (SAM), nedostatkem přesně naváděné munice a omezeným počtem pilotů s potřebnými zkušenostmi pro vedení přesných úderů na podporu počátečních pozemních operací v důsledku nízkého průměrného počtu letových hodin VKS. Všechny tyto faktory zůstávají relevantní, ale samy o sobě již nestačí k vysvětlení chabé aktivity VKS v době, kdy pozemní invaze pokračuje druhým týdnem. Ruské rychlé stíhačky prováděly v ukrajinském vzdušném prostoru pouze omezené lety, a to v jednotlivcích nebo dvojicích, vždy v malých výškách a většinou v noci, aby minimalizovaly ztráty způsobené ukrajinskými ručními přenosnými systémy protivzdušné obrany (MANPADS) a pozemní palbou.

V posledních letech se analytici, včetně autora článku, zaměřují spíše na působivou modernizaci bojové letecké techniky, kterou Rusko provádí od roku 2010. Především díky ní VKS během deseti let získaly přibližně 350 moderních letounů, včetně stíhaček Su-35S, víceúčelových stíhaček Su-30SM a bombardérů Su-34. Proběhla rovněž ambiciózní modernizace, jejímž cílem je repasovat a modernizovat přibližně 110 stíhaček Mikojan Mig-31BM/BSM a menší počet letounů Su-25SM(3) pro pozemní útoky. Rusko má přibližně 300 moderních bojových letounů, které jsou běžně umístěny v západním a jižním vojenském okruhu - na dostřel od Ukrajiny - a v rámci budování armády před invazí také přemístilo pluky z jiných částí Ruska. Zjevně existoval záměr alespoň signalizovat jejich použití, zejména ve světle ruské vojenské intervence v Sýrii od roku 2015, která se vyznačuje intenzivním využíváním prostředků VKS s pevnými křídly pro bojové vzdušné hlídky a útočné mise. Vzhledem k tomu, že ruská pozemní ofenziva se na severu a východě Ukrajiny jen těžko prosazuje a ukrajinské síly působí ruským jednotkám i nadále velké ztráty na vozidlech a personálu, vyžaduje si nedostatečná aktivita ruského letectva seriózní vysvětlení.

Jedním z možných argumentů je, že stíhací flotily VKS jsou drženy v záloze, potenciálně jako odstrašující prostředek proti přímému zásahu sil NATO. To je však nepravděpodobné. Pokud jsou VKS schopny rozsáhlých bojových operací k rychlému získání vzdušné převahy nad Ukrajinou, tím, že tak nečiní, ve skutečnosti spíše oslabují svou potenciální odstrašující hodnotu vůči silám NATO, než aby ji zachovávaly. Neschopnost tolik obávané ruské armády rychle přemoci mnohem menší a špatně rozmístěné ukrajinské síly a velké ztráty moderní techniky a personálu již vážně poškodily mezinárodní vnímání konvenční vojenské síly Ruska. Z hlediska odstrašení NATO mají ruský generální štáb a Kreml všechny důvody k tomu, aby s maximálním účinkem nasadily své vzdušné síly a obnovily tak část této ztracené důvěryhodnosti.

Dalším argumentem bylo, že vzhledem k relativně nízkému zapojení letky VKS s pevnými křídly, která může účinně používat přesně naváděnou munici, se vyhýbají rozsáhlým úderům neřízenými bombami a raketami proto, aby se vyhnuly poškození kritické infrastruktury, kterou Rusko doufá dobýt a využívat, nebo aby minimalizovaly ztráty na životech ukrajinských civilistů. To byl potenciálně oprávněný předpoklad v prvních dnech invaze, kdy ruské vedení plánovalo rychlé vojenské vítězství. Avšak vzhledem k tomu, že tato možnost rychle vyprchala a ruské síly se ustálily na schématu těžkého dělostřeleckého bombardování a bombardování řízenými střelami proti několika obklíčeným městům - především Charkivu a Mariupolu -, tato teorie již nevysvětluje nedostatek rozsáhlých úderů VKS.

Další teorií je, že ruští velitelé jsou méně ochotni riskovat těžké ztráty svých drahých a prestižních rychlých stíhaček, a tak kvůli nízké toleranci rizika drželi VKS zpátky. Ani to však nedává smysl. Ruské pozemní síly přišly během týdne o stovky moderních tanků, obrněných transportérů, systémů protivzdušné obrany krátkého a středního dosahu a tisíce vojáků včetně neúměrného počtu elitních výsadkářů (VDV) a speciálních jednotek. Ruskou ekonomiku rychle dusí ochromující sankce a ruské vedení pohořelo na svých pečlivě budovaných vlivových sítích a spojenectvích v celé Evropě i širším světě. Kreml zkrátka riskuje vše - zadržovat letectvo, aby se vyhnulo ztrátám, nedává v tomto kontextu smysl.

Zatímco počáteční neúspěch VKS při získávání vzdušné převahy lze vysvětlit nedostatkem včasného varování, koordinačních kapacit a dostatečného času na plánování, pokračující vzorec činnosti naznačuje významnější závěr: VKS postrádají institucionální kapacitu pro plánování, instruktáž a vedení komplexních leteckých operací ve velkém měřítku. Existují významné nepřímé důkazy, které toto, byť nejisté, vysvětlení podporují.

Zaprvé, ačkoli VKS od roku 2015 získaly významné bojové zkušenosti ve složitém vzdušném prostředí nad Sýrií, operovaly během těchto operací letouny pouze v malých formacích. Standardem byly jednotlivé letouny, dvojice nebo příležitostně čtyřčlenné roje. Pokud byly různé typy letounů pozorovány při společných operacích, zpravidla je tvořily maximálně dvě dvojice. Kromě prestižních akcí, jako jsou přehlídkové lety ke Dni vítězství, provádí VKS také naprostou většinu svých cvičných letů v jednotlivcích nebo dvojicích. To znamená, že jeho operační velitelé mají jen velmi málo praktických zkušeností s plánováním, instruktáží a koordinací složitých leteckých operací zahrnujících desítky nebo stovky prostředků ve vzdušném prostředí s vysokým stupněm ohrožení. To je faktor, který mnozí západní specialisté a praktici v oblasti vzdušných sil často přehlížejí vzhledem k všudypřítomnosti komplexních leteckých operací - vedených prostřednictvím kombinovaných leteckých operačních středisek - v západních vojenských operacích nad Irákem, Balkánem, Libyí, Afghánistánem a Sýrií v posledních 20 letech.

Za druhé, většina pilotů VKS má ročně nalétáno přibližně 100 hodin (a v mnoha případech méně), což je zhruba polovina doby, kterou nalétá většina vzdušných sil NATO. Chybí jim také srovnatelné moderní simulátory pro výcvik a nácvik pokročilé taktiky ve složitém prostředí. Hodiny ostrého létání, které ruští stíhací piloti získají, jsou také podstatně méně hodnotné pro přípravu pilotů na složité letecké operace než ty, které létají síly NATO. V západních vzdušných silách, jako je RAF a americké letectvo, jsou piloti důkladně cvičeni k provádění složitých letů v hrozném počasí, v nízkých hladinách a proti živým i simulovaným pozemním a vzdušným hrozbám. Aby prošli pokročilým výcvikem rychlých proudových letounů, musí být schopni spolehlivě plnit tyto úkoly a přitom zasáhnout cíl do pěti až deseti sekund od plánované doby dosažení cíle. Jedná se o zásadní dovednost pro frontové mise, která umožňuje více prvkům komplexního úderného balíčku bezpečně a efektivně řadit své manévry a útoky, a to i pod palbou a za špatné viditelnosti. Její nácvik také vyžaduje dlouhý čas a pravidelné létání v ostrém provozu a na simulátoru, abyste si ji udrželi v aktuálním stavu. Naproti tomu většina frontových výcvikových letů VKS zahrnuje poměrně sterilní prostředí a jednoduché úkoly, jako jsou navigační lety, vypouštění neřízených zbraní na otevřených střelnicích a simulované lety na cíle ve spolupráci s pozemním systémem protivzdušné obrany. Rusko nemá přístup k výcvikové a cvičební architektuře, která by mohla konkurovat té, kterou mají k dispozici vzdušné síly NATO, jež běžně společně cvičí na dobře vybavených střelnicích ve Středomoří, Severním moři, Kanadě a USA. Rusko také nemá ekvivalent rozsáhlých komplexních leteckých cvičení s realistickou simulací hrozeb, která členové NATO pořádají každoročně - nejznámější z nich je Red Flag. Nebylo by proto překvapivé, kdyby většina ruských pilotů neměla dostatečné zkušenosti pro efektivní působení v rámci velkých smíšených formací, které plní složité a dynamické úkoly pod palbou.

Za třetí, pokud by VKS byly schopny vést komplexní letecké operace, mělo by pro ně být poměrně snadné dosáhnout vzdušné převahy nad Ukrajinou. Malý počet zbývajících ukrajinských stíhaček, které nad vlastními městy provádějí hrdinské úsilí o protivzdušnou obranu, je nucen operovat v malých výškách kvůli ruským systémům SAM s dlouhým dosahem, a proto mají poměrně omezené situační povědomí a vytrvalost. Měly by být relativně snadno překonatelné pro mnohem početnější, lépe vyzbrojené a vyspělejší stíhačky VKS rozmístěné kolem ukrajinských hranic. Ukrajinské mobilní systémy SAM středního a krátkého dosahu, jako jsou SA-11 a SA-15, zaznamenaly úspěchy proti ruským vrtulníkům a rychlým stíhačkám. Velké ruské úderné letecké jednotky letící ve střední nebo velké výšce s doprovodnými stíhačkami by však byly schopny rychle najít a zasáhnout jakýkoli ukrajinský SAM, který by odhalil svou pozici tím, že by na ně zahájil palbu. Při tom by sice ztratily letadla, ale byly by schopny napadnout zbývající SAMy a rychle získat vzdušnou převahu.

Rusko má všechny důvody k tomu, aby si zajistilo vzdušnou převahu, a na papíře by toho mělo být více než schopno, pokud se zapojí do bojových operací ve velkých smíšených formacích s cílem potlačit a pronásledovat ukrajinské stíhačky a systémy SAM. Místo toho VKS nadále operují pouze ve velmi malém počtu a na nízké úrovni, aby minimalizovaly hrozbu ze strany ukrajinských SAM. Nízko nad zemí je jejich situační přehled a bojová účinnost omezená a jsou v dosahu ručních přenosných systémů protivzdušné obrany MANPADS, jako jsou Igla a Stinger, kterými již ukrajinské síly disponují. Počty MANPADS se rovněž zvyšují, protože řada západních zemí posílá dodávky obklíčeným ukrajinským silám. Aby se předešlo dalším ztrátám způsobeným MANPADS, pokračuje se v náletech především v noci, což dále omezuje účinnost jejich většinou neřízených zbraní vzduch-země.

Toto vysvětlení se ještě může ukázat jako nepravdivé; VKS mohou náhle začít podnikat rozsáhlé komplexní letecké operace srovnatelné s těmi, které běžně provádějí státy NATO a další moderní vzdušné síly, například Izrael. Pokud se tak však nestane, bude to mít pádné důsledky pro jeho potenciální bojovou sílu proti ukrajinským silám v nadcházejících týdnech a pro jeho hodnotu jako konvenčního odstrašujícího nástroje proti západním zemím.

Vytisknout