Tři židle

15. 6. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
 

Není to tak dávno, co v pražském Karolinu proběhl letošní 28. ročník přehlídky nejlepších domácích grafik pod názvem Grafika roku. Jednou z vystavovatelek byla i známá česká výtvarnice, absolventka pražské UMPRUM a magisterského programu na École des Beaux – arts v Paříži a současně i držitelka prestižní Ceny Vladimíra Boudníka pro rok 2021, Tereza Lochmann, která zde mimo jiné vystavila i soubor prostorových objektů s názvem Živé židle. Jedna představovala člověka, druhá zvíře, a ta třetí rostlinu.

Paní Lochmann, jak se vlastně zrodila vaše myšlenka na vytvoření těchto tří židlí?

 

Úplně na počátku byl nápad při rozhovoru s jednou kamarádkou umělkyní-konceptualistkou “zacházet s židlí jako s živým tělem”. Stopy opotřebování dřevěných židlí, na kterých se pravidelně a často sedí a manipuluje se s nimi, škrábance v laku, nalepené žvýkačky…to všechno je možné vidět jako vrásky, jizvy a jiné nedokonalosti na lidském těle, stopy, které na něm zanechává život. Je to trošku zvláštní představa, vím toAle věci spojené s tělem a jakási “mezidruhová empatie” jsou mi blízké. A potom jsem narazila na inzerát na prodej tří barových žídlí-thonetek z jedné pražské restaurace. Měly tehdy už opravdu něco odžito. Odvezla jsem si je hrdě svou tenkrát nově pořízenou dodávkou pro podobné účely - byla to jedna z prvních cest. Navíc jejich dlouhé nohy a oblé tvary jsou trochu antropomorfní - jejich rozměry a tvary jsou opravdu něčím “lidské”.

První tedy byla židle “lidská” a potom až zvířecí a rostlinná. Ta zvířecí měla být původně celá pokrytá jen vyrytou srstí, na způsob šálku s podšálkem od Meret Oppenheim. Vyrytá srst ovšem není to samé jako opravdová srst, takže mi tam postupně začaly vznikat i jiné akce a tvary z živočišné říše.


Takže, čím hlouběji jste se ponořila do tvorby, tím více jste začala objevovat?

Tak to bývá u každé nové věci...je třeba se do toho ponořit. Jako když člověk vejde v noci do lesa nebo se ponoří pod hladinu – nejdřív vidí věci kolem sebe zamlženě, nejasně a pak se před ním postupně začnou vynořovat obrysy. Těch je třeba se chytit. (V rostlinné židli jsou prvky odvozené z dřevěných bran a kostelů z loňské cesty do rumunských hor. Jejich stylizované tvary něčím připomínají spletená vlákna jedné známé halucinogenní liány. Ta ovšem v Rumunsku neroste...takže je to taková mezinárodní spleť rostlinstva.)

Čím to, že jste si mezi nejrůznějšími typy a variantami židlí, které existují vybrala právě ikonické thonetky?

Právě pro ty typické tvary ohýbaného dřeva a také proto, že jsem původně na židlích pracovala pro jeden salón umění a designu na jihu Francie. Zde thonetky nejsou až tak notoricky známé a navíc mají tak trochu punc exotičnosti. Chtěla jsem na tom salónu představit něco, co by s sebou neslo kus Česka a byla jsem zvědavá na reakci místních lidí.

O Francouzích je známo, že na rozdíl od Čechů uměním přímo žijí, takže jejich reakce museli být pro vás velmi potěšující?

Ne vždy! Zaslechla jsem třeba útržek rozhovoru, kde zaznělo, že je to celé „přitažené za vlasy“. Na jihu Francie, na Azurovém pobřeží, je specifické publikum – má spíše klasický vkus místní buržoazie. Na druhou stranu té paní, co to řekla, celkem rozumím. Ale měla jsem také mnoho pozitivních ohlasů. Nejvíc mě potěšily ty od profesionálů – designérů. V takovém zacházení s nábytkem, který je už sám o sobě designovým kusem, viděli odvážný krok.


Vaše tvorba boří představy o tom, co je grafika. Znamená to tedy, že velmi ráda objevujete její nové možnosti přesněji řečeno ráda experimentujete?


Asi ano, aby to nebyla nuda. Nebo spíš mám ráda určitý adrenalin, který vzniká, když vytváříte něco, o čem nevíte, jak to přesně dopadne. Ale v současnosti už používám více osvědčené způsoby práce. Připadá mi zajímavé prohlubovat něco, co už znáte, zdokonalovat se v tom a definovat si tak lépe svůj vizuální jazyk.

Ale to hledání a experiment by se, myslím, neměl nikdy vytratit. Dělání nesmyslu, vytváření náhody, to paradoxně dává smysl.


Jak jsem již v úvodu zmínila, jste držitelkou prestižní ceny, která je udělována umělcům - grafikům za celoživotní dílo. Její zisk vás tedy musel vzhledem k vašemu mladému věku hodně povzbudit do další práce. Je to tak?


Samozřejmě…Nikdy předtím jsem žádnou cenu nedostala, nebo určitě ne takto významnou. Tato cena není udělována pouze za celoživotní dílo, ale také za „mimořádný přínos grafice“, což byl právě můj případ. Moc si toho vážím. Co je ale pro mě na tom nejzajímavější, je potenciální návrat na českou uměleckou scénu. Do prostředí, od kterého jsem se dobrovolně vzdálila a ani jsem ho nikdy vlastně pořádně nepoznala. Doufám, že by se to teď mohlo změnit.


A co vás vlastně přimělo k tomu vzdálení se?


Jedním důvodem byla moje nespokojenost na studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Aby nedošlo k nedorozumění - myslím si, že je to dobrá škola a rozhodně ji nechci kritizovat jako celek. Mám pouze výhrady k přístupu vyučujících vůči některým studentům v ateliéru Ilustrace a grafiky, kde jsem studovala. Ve srovnání s francouzskými školami (Beaux-Arts a Arts Décoratifs v Paříž) to byl způsob učení a komunikace velmi úzkoprsý a omezený. Na několik let mi to vzalo chuť do tvorby, musela jsem znovu najít svoji cestu. Nejsem sama, kdo má podobnou zkušenost. Už jsem o tom mluvila v rozhovoru pro A2 a podle mě má smysl mluvit o tom veřejně. Jedině tak je šance, že se jednou něco změní.

Dalším důvodem byla touha žít v zahraničí, poznat jinou kulturu. Nejen poznat, ale integrovat se do ní a rozšířit tak svoje vnímání. To je něco, co mě naplňuje. K francouzské kultuře mám vztah od dětství, ale reálně jsem ji poznala až na místě.

V jednom ze svých rozhovoru jste se zmínila, že vás svého času neodolatelně přitahovalo takzvané umění l´art brut. Znamená to, že jste od něj již upustila?

Art brut mě přitahovalo jako diváka zvenku, stejně jako mnoho umělců. Ale je jasné, že vystudovaný umělec, který má nějaký teroetický a praktický základ z oboru nemůže být tvůrcem art brut. Fascinovalo mě to, protože to bylo naprosto jiné než co jsem kdy viděla v knihách, ve škole, v muzejích a vůbec kdekoliv. Chtěla jsem tomu nějak přijít na kloub, zjistit, co je za tím a jak je možné tvořit něco takového. Pak mě zajímalo jestli je možný nějaký průnik mezi “oficiálním” uměním a tím marginálním, tedy art brut. O tom jsem psala diplomovou práci, tedy vlastně jsem dělala rozhovory s několika tvůrci art brut, s jedním teoretikem a galeristou a se současnými francouzskými umělci, kteří sice mají školy, ale cítí se být art brut nějak blízcí. Bylo to krásné období plné nečekaných situací a setkání - od jednoho z tvůrců art brut, George Widenera, jsem potom dostala pozvání do Jižní Karolíny v USA.

Stále mě art brut přitahuje, ale tím, že už ho trochu znám a už jsem ty věci viděla víckrát, není to pro mě už taková síla prožitku jako na začátku. Ovšem síla v těch dílech samotných samozřejmě stále je, nezávisle na pozorovateli.

Ve své tvorbě používáte nejen kresbu, malbu, ale také i dřevořez. Čím si vás dřevo jako objekt vaši tvorby získalo?

Je to živý materiál, nebo byl, nebo je jednoduché si do něj nějaký život projektovat a to i v případě lepené překližkové desky z hobbymarketu. Je příjemné s ním pracovat, je v něm něco pozitivního, teplého. A dá se snadno získat nebo najít, pokud vám tolik nezáleží na jeho kvalitě. Mě na ní tedy dříve až tak nezáleželo - připadalo mi zajímavější využít struktury materiálu a tvaru, který se ke mě náhodně dostal. Brala jsem jako výzvu pracovat s tím, co mi přijde pod ruku.

Obdivuju lidové řezbáře, kteří z nalezených kusů dřeva vyřezávali plastiky podle tvaru, který jim ten konkrétní kus zrovna připomínal. Dostala se ke mně stará kniha o lidových řezbářích na Slovensku, kteří si vyráběli vlastní nástroje, různě zahnutá dláta, aby se jim s nimi lépe pracovalo…Pokud je socha ukrytá v materiálu, pak to u dřeva platí dvojnásobně. To je přístup který je mi blízký, a oni v něm byli opravdu mistři, v celé skromnosti materiálu i provedení. Ale je pravda, že v současné době už ráda pracuju s kvalitnějším dřevem a jde mi více o to, co chci zobrazit.

Jste autorkou vizuálně velmi zajímavých reliéfů. Odkud čerpáte inspiraci k jejich vytváření?

Ze situací, u kterých mám pocit že pomíjejí nikým nepozorovány. Z vlastních prožitků, fyzických, vizuálních i jiných. Z popkultury, z ulice, ze starých legend, z vyprávění, co uniklo mezi řečí, ze vtipu, z nedorozumění. Někdy také z filmů a z fotografií, z fragmentů, které když se poskládají jinak, než bylo zamýšleno, vzniknou mezi nimi nečekané asociace. Ze zvířecí říše. Z poletujících obrazů, které člověk vidí, když zavře oči. Vždycky to odněkud přijde. Prostě mám potřebu věci zaznamenávat.

Je o vás známo, že střídavě žijete a tvoříte v Praze a Paříži, takže máte možnost srovnání. Je nějaký zásadní rozdíl mezi českými a francouzskými návštěvníky vašich výstav, dejme tomu v pohledu na vaší tvorbu?

Francouzské publikum je obecně zvyklé projevovat více nadšení. Češi jsou chladnější a diskrétnější, ale to je spíš otázka charakteru. Francouzi rádi čtou texty a nechají si vše vysvětlovat, rádi o tom diskutují. S českým publikem nemám tolik zkušeností, ale řekla bych, že prostě kouknou a vidí. Nechají na sebe věci působit a nepotřebují tu omáčku kolem, jak je zvykem ve Francii. A pak je to velmi individuální - publikum nebude stejné v Paříži jako v menším městě, stejně tak v Čechách a v Praze. V Paříži je obecně o výstavy, hlavně ty v muzejích, velký zájem a stojí se na ně fronty, dělají se dopředu rezervace. To se v Čechách bohužel moc nevidí. Tam je to součástí kultury, je normální jít o víkendu na výstavu s dětmi nebo v jakémkoliv věku. Do malých soukromých galerií je vstup zadarmo. Obecně jsem ráda, že lidi vůbec na výstavy chodí, to už je samo o sobě skvělé!

Svého času jste kromě Prahy, Paříže a Krakova vystavovala i v Manile. Už víte, kde budete v dohledné době opět vystavovat?


Lochman Kavalerie

V současné době se účastním kolektivní výstavy Florálie II. - Od idyly k halucinaci v pražské galerii Artinbox. Výstava trvá do 18.8.

Příští samostatná výstava bude v srpnu na závěr umělecké residence v La Baule, městě na pobřeží Atlantiku. Následující pak v říjnu v Saumur, městě na Loiře. Tam budu vystavovat společně s dvěma francouzskými výtvarníky, Antoinem Bricaud a Cecile Baërd. Ústředním tématem celého projektu jsou koně. Je to totiž místo, kde se tradičně chovají koně už od doby Napoleona, kdy byli důležitou součástí armády. Dnes se tam provozuje speciální typ drezury, který je zapsán jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Život s koňmi je pro místní každodenní realita, my pozvaní umělci jsme tam proto, abychom předvedli, co v nás je a ukázali znalcům koní nějaký nový nečekaný pohled na ně - pokud to je ještě možné. Více než tradiční drezůra v manéži mě ale zajímají koně volně pobíhající v ohradě, které nikdo necvičí. Setkání s nimi byl krásný zážitek. Vděčím jim do jisté míry za to, co tam nakonec bude vystaveno.

kuji za rozhovor.

Lady Godiva

1
Vytisknout
3263

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2022