Koněspřežkou bez koní
4. 8. 2022 / Beno Trávníček Brodský
Vyjeli jsme spěšným vlakem (tady se tomu říká i rychlík) z Pardubic směrem na HavlBrod. Vedro, že se asi rozpouštěl i beton. Sedl jsem si proto na začátek vagonu ve směru jízdy, aby mne všechna ta zotevíraná okna nezabila průvanem. Do Rosic dobrý. V Rosicích ale vlak začal couvat a tak se proud vzduchu otočil a mě za chvíli začalo hučet v uších a bolet hlava. Omotal jsem si ji tedy bundou a těšil se na cílovou stanici. Vypadal jsem asi jako turbanfíra. Když okolo běžel evidentně rozladěný průvodčí, zkusil jsem se ho decentně zeptat, jestli by nebylo lepší zavřít okna a pustit klimatizaci(?) Neřekl nic, ale jeho pohled byl čitelný. Kobru nedráždit, vyjadřoval zhruba...
Couvali jsme tedy dál (musím uznat, že i docela rychle) směrem ke Hlinsku. Průvodčímu se asi na vlaku něco nepozdávalo, tak přišel mezi cestující a oznámil, že v Hlinsku si vystoupíme a přestoupíme do náhradního vlaku, který pojede dál do Brodu. To ale, jak se pak ukázalo, byla jen blamáž. Hned ve Ždírci jsme museli vystoupit znovu, s tím, že dál pojedeme náhradní autobusovou dopravou. Proč nevím, ale zřejmě se rozbil další vlak. I hledali jsme autobus. Najednou se objevil černý mikrobus. Trochu připomínal pohřební vůz. Začalo to tedy už být i dramatické. Do Brodu ještě daleko. Nějak jsme se do té dodávky naštosovali, a když jsme se díky klimatizaci přestali dusit, štastně jsme vyjeli do Chotěboře. U okna si sedl (patrně) Mongolec, což jsme odhadovali podle mapy Mongolska, ve které bravůrně listoval. V mikrobusu byly jen malé úložné prostory, takže čísi skejt uložený nad hlavou spadl na někoho jiného – ten se evidentně lekl, že to už je jeho „poslední“. Mezi tím jsme dojeli k jakémusi hřbitovu (Sobiňov? ... Krucemburk?). Tam naše pojízdná rakev zastavila, průvodčí vyběhl ven a běžel kamsi pod ten hřbitov. To bylo až mystické. Za několik minut se kupodivu vrátil a jeli jsme dál. Takticky jsme se ho zeptali čím pojedeme z Chotěboře? „Jak jinak než přece vlakem!“ opáčil.
Do Chotěboře už jen kousek. Však my tu cestu zdoláme! Tam jsme vyběhli z minibusu, aby nám kýžený (v pořadí již třetí náhradní) vlak neujel. Leč – žádný tam nebyl. Tedy, zatím ještě nebyl – jak jsme logicky odhadovali. Naházeli jsme bágly na lavičku a já si šel do nádražní budovy dát automat-café. Jak se tak stáčí do kelímku, slyším z perónu nějaký zoufalý hlas a něco, že vlak tu nebyl, není a nebude... Utrhl jsem kafe ze stojanu a běžel pro informace. Jakási nešťastná paní nádražní pobíhala po perónu, mávala rukama a vypadala, jako když jí vlak ukradl sám černokněžník Zababa. Zoufalejšího člověka pohledat.
Tedy znovu a logicky – na náhradní bus. Těch bylo před nádražím opticky několik, ale jak se ukázalo, jen parkující linkové. Naštěstí! Černý rakváč byl teprve na odjezdu, takže jsme ho stopli a že pojedeme do Brodu s ním. Toho se ještě pan průvodčí nějak účastnil, ale pak už někam natrvalo zmizel. Asi ho to přestalo bavit. I vyjeli jsme z Chotěboře směr HavlBrod, snad již doopravdy. Cizozemec vypnul mapu Mongolska a pustil si na mobilu jakési koně cválající po širých pláních. (Taková koňská dráha bývala kdysi možná spolehlivější. Že by na jedné trase hned třikrát chcípl tažný kůň, to se asi moc nestávalo.)
Jsme z České Bělé, ale protože tam koleje zatím nemáme, nasedali jsme ráno (vracíme se odpoledne) na vlak do Pardubic v HavlBrodě. Tam tedy bylo i naše autíčko. Nyní naše černá rakev na své náhradní trase právě projíždí Českou Bělou. Máváme sousedům, protože musíme ještě pro auto do Brodu. Kdybychom scénář téhle drážní grotesky znali předem, mohli jsme ušetřit za předražený benzin.
Že je to veselá prázdninová povídka?
Omyl! To je holá realita z pondělí 18. července 2022 a naší cesty od lékaře specialisty.
Tedy z doby, kdy naše země předsedá Evropské unii.
Měla by sem přijet exkurzi.
Diskuse