Cukřenka

18. 9. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 12 minut
 

Není to tak dlouho, co na pražské Letné skončil 19. ročník Mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná Praha, jejíž součástí bylo i Šapitó Aréna Filipína, v němž proběhla výstava obrazů světově uznávané české umělkyně, ilustrátorky, fotografky a animátorky, Elišky Podzimkové.

Eliško, obrazy, které jste zde vystavovala měli jednoho společného jmenovatele, a to nádhernou filipínskou flóru a faunu. Jak jste se na Filipínách ocitla?

 

Na Filipíny jsem jela cíleně, abych vytvořila nějaké obrázky z tohoto exotického prostředí. Když už mám zpracovávat nějaké téma, zvláště jako bylo toto, je vždy lepší vše vidět na vlastní oči, na vše se osobně zeptat a utvořit si tak svůj pohled na dané prostředí, neboť projíždět vše jen za pomocí internetových fotografii a videí není to pravé. Potřebovala jsem prostě nasát tu zdejší místní atmosféru.

Navštívila jste čtvrtý největší filipínský ostrov Negros, kterému se přezdívá „Cukřenka“. Proč jste si z těch 7 641 filipínských ostrovů zvolila právě tento?

Na ostrov Negros jsem byla pozvána týmem Don Papa, neboť tento ostrov je specifický tím, že se zde pěstuje cukrová třtina, z níž se vyrábí tento rum stejnojmenné značky. Jsem moc ráda, že tato spolupráce vznikla, neboť to pro mne byla skvělá zkušenost, ocitnout se na druhém konci světa a vytvořit něco takového, z čehož mají obě strany radost. Byl to super zážitek.

Jak jste se vyrovnala se zdejším horko-vlhkým tropickým podnebím?

Na toto horko-vlhké tropické ovzduší jsem zvyklá, neboť často jezdím do Tanzanie, do Afriky, což je o pár rovnoběžek níž, ale to podnebí je podobné. Já tak netrpím, ale trpí moje technika a drony. S kolegou Kubou Pexou, který točí video musíme často dávat pozor a čistit je a nezavírat do nějakých futrálů jako jsme zvyklí. Já tedy úplně netrpím, ale technika trpí víc.

Zavítala jste i do městečka Malatapay, jenž slouží jako základna pro potápěčské výpravy?

Přiznám se, že v tomto městečku jsme nebyli, neboť nejsem úplným potápěčem, protože to ve mně trochu vzbuzuje / způsobuje úzkost při představě, že jsem potopená pod vodou a mám na zádech přístroj plný kyslíku, natož si takto prohlížet nějaké podvodní jeskyně. Není to prostě aktivita pro mě. Nicméně byli jsme alespoň šnorchlovat na ostrově Sebu a plavali jsme mezi obrovskými hejny sardinek.Dokonce tam byly želvy a bylo to nádherný. Byl to jeden z nejkrásnějších podmořských světů, co jsem zažila. Byla to bomba.

Vaše letenská výstava byla unikátní v tom, že jste své obrazy díky mobilní aplikaci rozpohybovala v rozšířené realitě, tak že jste vtáhla návštěvníky do tamní divoké džungle. Jak se vám, v té opravdové, kterou jste měla možnost vidět na vlastní oči líbilo?


Já s rozšířenou realitou pracuji ráda, neboť skrze ní mohu ukázat daleko více než tím statickým obrázkem. Je to takové kouzlo, jak z doby Harryho Pottera, kdy si přes mobilní aplikaci rozpohybuji ten obrázek. V té opravdové džungli je to ale zase něco jinýho, ale díky vždycky tý rozšířený realitě, tam mohu dodat i zvuk, který jsme na Filipínách nabírali a zpracovávali, abychom pak z toho udělali sound pro tuto spolupráci. Prostě člověk s tím může pracovat nejen jako se statickým trojrozměrným obrázkem, ale může si hrát s touhletou linkou, což mě baví.

Kdybyste měla kouzelný prsten, co byste z Filipín přenesla do Česka?

To je zajímavá otázka. Měla jsem dojem, že znám Filipíny, ale přišlo mi, že nejsou nějak moc hrdí na ty své tradice. Já jsem zvyklá z Afriky, že tam ta hrdost je velká a myslím si, že právem. Také se snaží si ty věci uchovat a nemizí odtamtud. Když jsem třeba například hledala nějaký typický filipínský látky po marketech v hlavním městě, měla jsem problém, ale našli jsme alespoň nějakou tradiční filipínskou hudbu. Je to spíš taková show pro turisty. Vlastně jediná taková věc, co se děje na Filipínách je Festival Mascara, který se odehrává na různých ostrovech. Na Negrosu se jmenuje Mascara, a na dalších ostrovech zase jinak, což je takové šílené. Ale ty masky jsou nádherné, takže to je taková jediná tradice, kterou jsem dohledala, že by si ji drželi. A teď zpět k té otázce do Česka...přemýšlím...Já si myslím, že asi ty úsměvy lidí na tváři, protože ty byly všude, ať už jsme přijeli někam do hor, do vesnic, kde na nás všichni mávali a usmívali se. Nikdo na vás není nepříjemnej a opravdu jsou takoví pozitivní, i když se třeba nenachází v té nejlepší životní situaci, takže těch úsměvů bych si tady přála víc!!!

Plně s vámi souhlasím a věřím, že i všichni naši čtenáři...

Ve své tvorbě, se také věnujete nápaditému dokreslování fotografií. Ještě stále kreslíte do fotek Petra Hricka?

Už jsem dlouho nekreslila. Měli bysme zase spolu nějaký projekt vytvořit. Myslím si, že nám to spolu relativně funguje.

Velké pozornosti, se také těšila i vaše interaktivní výstava v holešovickém Vnitrobloku Malý princ. Jak se vlastně zrodil váš nápad, na její realizaci?

No, to už je skoro čtyři roky. Výstava i teď po covidu stále putuje po Čechách, což je super. Já se díky ní podívám i do měst, kam bych třeba normálně nejela. Je to zábavný jet takovou šňůru. Teďka je momentálně výstava v Kadani a v listopadu se přesouvá do Brna, kam se strašně těším, takže tam to bude snad super. Nicméně ta výstava se tak trochu nabídla sama. Téma Malýho prince, nabádá k nějaký hře, nějaký interakci, k nějakýmu trochu jinýmu pojetí, třeba i edukaci, nevím třeba i něčeho, co je taková hlavní pointa tý knížky. Je to taky trochu pointa mýho života, že bych ráda vnukávala lidem tu myšlenku, že si mohou hrát a nemusí se za to stydět, že je jim padesát. A myslím si, že to je věc, která z našich životů mizí moc brzo. A to je škoda, že pak je hezký vidět, když po výstavě běhají děti, který si zkouší ty interaktivní stanice a pak tam vidíte ty dospělé, který běhaj taky a smějou se a je vidět, že si hrajou, ať již společně nebo zvlášť. A je to opravdu asi k nezaplacení, když takhle výstava funguje, takže já teďka chystám další větší projekt, který je ze zmiňované Tanzanie a ráda bych k tomu vytvořila i takovouhle výstavu, která nebude jen o ilustracích pověšených na zdech, ale ocitnete se v takovým světě, kde si vyzkoušíte plno tanzanských věcí, které k té zemi patří, že to třeba otevře další myšlenky o tom místě, a jak lidi žijou v úplně jiný části světa.

Ano to je velmi zajímavá myšlenka. Lidé hlavně ti starší se na veřejnosti bojí projevit, neboť ta teenagerovská generace je pak osočuje slovem blázen nebo i starý dement společně s huronským posměchem a úšklebky, což je velmi nekulturní vystupování...ale budeme doufat, že přijdou k rozumu...

Dokonce jste tuto knihu ilustrovala svými kombinovanými fotografiemi pořízenými na Islandu. Proč právě Island, čím vás zaujal?

To taky příšlo nějak samovolně. Já jsem si na Islandu hrozně přála udělat nějakej projekt. A když nakladatelství Albatros přišlo s touto nabídkou, ilustrovat Malýho prince, tak mi okamžitě v hlavě naskočilo, jo to je ono, co by k tomu ladilo. Samozřejmě, že by Malý princ

šel nafotit kdekoliv, protože knížka je taková specifická, geniální i nadčasová, že by šla zasadit do jakýchkoliv prostředí, do jakýchkoliv období a mně se líbila na tom Islandu, protože mi příjde taková hezky melancholická, hezky magická, což ten Island je taky.

Splnilo to moje očekávání, víc než jsem předpokládala.

Své kombinované ilustrace jste také vytvořila pro Happy Socks, newyorské Metro, Vogue, Tomáše Kluse, Jamieho Olivera. S kým spolupracujete v současné době?

Snažím se dělat právě svoje projekty jako je třeba ta Tanzanie, nicméně to vyplňuji i různýma spoluprácema. Teď právě zmiňovaný Don Papa, se kterým ta spolupráce už trvá delší dobu a vlastně jsme letos vytvořili i obal na jejich lahev, který je také rozpohybovaný v rozšířené realitě. Právě předlohou toho byl i výlet na Filipíny. A dál se chystám na spolupráci s nemocnicí IKEM. Nedávno jsem dělala kalendář pro Světlušku. Pořád běží výstava Malý princ, která mi zabere také čas. Pak je to můj seriál Plešouni, což je animovaný seriál pro onkologicky nemocné děti nebo i zdravé děti. V podstatě je to o tématu rakoviny u dětí, protože jsem si v šestnácti letech prošla touhle léčbou a mám taková nutkání se k tomuto tématu vracet, a nějak ho zpracovat. V tom odvětví, ve kterým pracuju a tenhleten seriál má za úkol vysvětlit všechno možné, co se během té léčby děje. Proč dítěti padají vlasy, proč může chodit do školy, proč se mu děti smějou, že je plešaté nebo, co to je magnetická rezonance a takováto témata, která nejsou vůbec jednoduchá, ale díky animaci se dají krásně zpracovat.

Nad jakým námětem přemýšlíte nyní?

Stále ještě nad Plešouny nebo Tanzanií. K tomuto projektu se vracím společně se svou přítelkyní Júlií, neboť do Tanzanie se vracíme už poněkolikáté. Jezdíme tam skoro každý rok a nějak nám to tam přirostlo k srdci, takže jsme se rozhodly, že to chceme nějakým způsobem zpracovat, takže začneme knížkou, která nebude úplně specifickým žánrem. Bude to mix různých věcí dohromady. Bude to taková knížka plná zážitků, tipů, afrických pohádek a bude hodně vizuální, neboť jsem si odtamtud přivezla hodně fotek a videi. Jinak plánuji další výstavu stejně interaktivní jako byl Malý princ. A když se to podaří, tak takový malý webový seriál právě z cest po Tanzanii, takže to je takovej můj největší projekt.

Plešouni ti jsou v procesu. Teďka na podzim se začneme zabývat dobou prvních dvou epizod s českým animačním studiem Krutart a myslím, že to doběhneme, i když je to běh na dlouhou trať. Já tam dokonce dělám takovou spojku kromě vizuální identity toho seriálu. Taky dělám i propojku mezi tím animačním světem a lékařským, takže se snažím lékařům vysvětlit nebo popsat scénář a animátorům zase vhled, hele takhle se ta buňka nemůže rozvíjet, dělit nebo vypadat, jinak to funguje, což je zajímavá úloha, při níž se učím mnoho nových věcí z obou těch světů. A myslím, že to nadšení v tom týmu, který na tom pracuje je dostatečně velký, abychom ten projekt dotáhli do konce, i když nám padají neustále klacky pod nohy. Ale jde to určitě, neboť je to super projekt.

Děkuji za rozhovor.






































0
Vytisknout
3579

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2022