Královna Alžběta II. není nevinna v otázce zločinů britského impéria

15. 9. 2022

čas čtení 7 minut

Od chvíle, kdy královna Alžběta II. v poklidu zemřela ve vysokém věku, britskou veřejnost zaplavily vlny otřepaných frází. Ve zdánlivě nekonečné smyčce slyšíme, že byla tmelem, který nás držel pohromadě, částí nás, která nám byla odebrána, a jedinou stabilní přítomností v našich životech. Co činí naši společenskou existenci vůbec tak křehkou a nestabilní, že nám "kontinuitu" a "jistotu" mohla poskytnout pouze jedna žena, kterou jsme nikdy nepotkali? Takové otázky nesmíte klást, protože nesouhlas bývá umlčen. Hrstka lidí už byla zatčena jen za antimonarchistické plakáty nebo hesla, míní na webu Al Džazíry Priyamvada Gopal.

Vzhledem ke královnině viditelnosti a dlouhověkosti je pochopitelné, že mnozí Britové cítí při tomto odchodu smutek, i když truchlit nad soukromou osobou bude moci jen velmi málo těch, kteří ji skutečně znali. Přesto jsme opakovaně poučováni, že tato smrt je hluboce významným okamžikem nejen pro celou zemi, ale i pro Commonwealth a celý svět.

Většina obyvatel Commonwealthu - bývalých britských kolonií - žije sama o sobě nejistou existencí, mnozí bojují s katastrofálními záplavami nebo hladomory, o kterých se v novinách nepíše. Je nepravděpodobné, že by je uklidňovala existence vzdálené královny nebo, upřímně řečeno, trápil její konec. Také mnoha zranitelným Britům hrozí tuto zimu nemoci, ba dokonce smrt.

Sebestředné velikášství se snad dalo očekávat od britských médií, která nejsou známá tím, že by pěstovala názorovou rozmanitost v zemi, kde jsou nyní velké portréty královny sériově vylepovány na billboardech, autobusových zastávkách, stanicích metra, obchodních centrech, kinech a dopravních tepnách, doprovázené každodenními veřejnými obřady a kostýmovanými přehlídkami.

Je to druh zbožné jednomyslnosti, kterou nový král Karel III. kdysi v souvislosti s jinou, nezápadní zemí označil za "příšernou exhibici sovětského typu". Královnin obraz se nyní automaticky objevuje na mnoha spořičích obrazovek na pracovištích, zatímco mnoho akademiků po celé zemi dostalo od svých zaměstnavatelů překvapivě pokyny, aby buď nepoužívali sociální sítě, nebo si dávali pozor na to, co říkají.

O skutečném úspěchu takto vykonstruovaného konsensu však svědčí rétorika, která zaznívá ze stran, jež o sobě tvrdí, že nejsou monarchistické. "Ať už si o monarchii myslíte cokoli," začínají taková prohlášení, načež následuje chvála kvalit zesnulého monarchy, na nichž se máme všichni shodnout: "povinnost", "věrnost", "milost", "důstojnost" a "nezištná služba".

Když jsou pokládány dotěrné otázky, je nám připomenuta nejen její "mateřská" role pro národ, ale i to, že je "matkou a babičkou".

Monarchie byla jedinou optikou, skrze kterou měla většina lidí k Alžbětě II. kurátorský přístup. Je nepravděpodobné, že by si to přála jinak. Ostatně právě smysl pro "povinnost" a "obětavost", pro který je chválena, vyžadoval, aby ustoupila jako osoba a ztělesnila instituci. Je zcela nesourodé oddělovat královnu od koruny, a tím i od britského státu.

S koncem Alžbětiny vlády se ozvala otevřená kritika - převážně ze strany obyvatel bývalých kolonií od Irska po Nigérii - odpovědnosti Koruny za kolonizaci, zotročování, poddanství, těžbu, vyvlastňování, etnické čistky a násilí. Bylo také poukázáno na to, že bohatství královské rodiny je neoddělitelně spjato s projekty zotročování a kolonizace, i když zdroje královského bohatství zůstávají i nadále zahaleny rouškou neprůhlednosti.

Přesně takhle se historie zkrášluje. V roce 1952, kdy se mladá Alžběta v Keni dozvěděla, že nastoupila na trůn, zahájila Británie v této zemi dlouhou a brutální protipovstaleckou válku, v jejímž rámci byly uvězněny, mučeny a popraveny tisíce nevinných lidí. Nebylo to nic neobvyklého při dekolonizaci, která zdaleka vždy neprobíhala postupně a pokojně.

V prvních letech její vlády dojde také k obrovskému potlačení antikolonialismu na Kypru, v Malajsii a jinde. Díky odporu, pokojnému i násilnému, byla Británie nucena kolonii po kolonii opustit imperiální projekt. Ačkoli se královna nikdy nedistancovala ani od britského impéria, ani od jeho zvěrstev, je známo, že akceptovala realitu antikoloniálního nacionalismu - nebo, jak to nazval premiér Harold Macmillan, "vítr změny". To však neznamená, že by podmaněným státům darovala nezávislost nebo že by jim ulehčila cestu k samostatnosti.

Když se britské vládnoucí třídy snažily ovládnout vyprávění o ztrátě imperiální moci, vytvořily mýtus o dekolonizaci jako o řízeném a plánovaném procesu. Úloha Alžběty II. byla pro tento mýtus klíčová, stejně jako zprostředkování mezi znepřátelenými skupinami, jako byli afričtí nacionalisté a bílí osadníci.

"Společenství národů", k němuž se hluboce přihlásila, nebylo protikladem impéria, ale součástí falešného obrazu. Nešlo o ústup, jak se vypráví, ale o naplnění původního civilizačního poslání Británie.

Problém mýtů spočívá v tom, že brání poctivému zúčtování s historií nebo s tím, co Alžběta II. eufemisticky nazvala "obtížnými epizodami naší minulosti", k nimž by se podle ní nemělo vracet. Takový postoj jen upevňuje přetrvávající britskou imperiální amnézii a tendenci chválit britské impérium, aniž by se přiznaly četné škodlivé důsledky, které dodnes formují životy milionů lidí. Potomci zotročených a kolonizovaných jsou opakovaně nabádáni, aby se "přenesli přes toto bolestné dědictví", abychom použili slova bývalého premiéra Davida Camerona.

Jak poznamenal nedávný otevřený dopis Jamajčanů princi Williamovi a Catherine během jejich jubilejní cesty po Karibiku, zesnulá královna mohla vést národní reflexi tohoto dědictví, ale neučinila tak. V dopise se rovněž poznamenává, že současná královská rodina "přímo těží" z historické akumulace bohatství "včetně toho, které pochází z obchodu s Afričany a jejich zotročování". To je nesporné.

Přesný rozsah Alžbětina osobního majetku zůstává nejasný, i když se předpokládá, že dosahuje stovek milionů liber. Stejně jako mnoho jiných globálních korporací, které se vyhýbají zdanění, i dědictví po matce Karla III. bude rovněž osvobozeno od dědické daně.

Okázalost a vynucená úcta k "vládnutí" namísto "vládnutí" dodávají plutokracii legitimitu "tradice". V návaznosti na nejstarší formy feudalismu byla královna jedním z největších soukromých vlastníků půdy v zemi.

Americká fascinace britskou monarchií je částečně vysvětlitelná tím, že více než polovinu bohatství této země vlastní malý počet multimiliardářů. Chceme-li demokratičtější svět, je třeba zrušit jak britskou monarchii, tak plutokracii jako takovou.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

2
Vytisknout
5309

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2022