Válka na Ukrajině a konec hry z perspektivy Západu

14. 10. 2022

Nejsem ani politik, ani voják, ale jako profesionální romanopisec znám příběhy a historie je vůdčím světlem, podle kterého se řídí sny lidí. Příběhy zaměřují energii mas a nechají je stát se historií. Příběh – spolu s raketami a zbraněmi – je důvodem, proč Ukrajinci úspěšně brání svou zemi, příběh demokratické a svobodné Ukrajiny, za kterou jsou ukrajinští vojáci ochotni za svobodu své země platit krví.

Ale co si řekneme o Rusku? Měli bychom to pečlivě zvážit, protože na tom závisí naše politika – politika kolektivního Západu. Myslím, že dnes hovoříme o Rusku tak, jak by si to sami Rusové přáli. V malbě exotického, orientálního obrazu přijímáme Rusko jako zcela specifický stát, obrovskou, tajemnou mocnost, která je v jistém smyslu neporazitelná a nepochybně si zaslouží zvláštní zacházení.

To je samozřejmě postoj starého Západu, tvrdého jádra Evropy a jejích západních periferií, které nikdy nepoznaly, co je русский мир – "ruský svět". Málokdy jej sdílejí ti, kdo znají Rusko ze své vlastní bolestné historické perspektivy.

Slabost Ruska

Starý Západ si pamatuje Rusy v Berlíně v roce 1945 a moc SSSR za studené války – dnes bychom si však měli připomínat ruské porážky: Krymskou válku, Cušimu, kde japonská flotila právě podnikající váhavé kroky k modernizaci potopila ruskou, čímž ji ponížila podobně, jako to udělali Ukrajinci na křižníku Moskva; velkolepé porážky v 1. světové válce, po níž bylo Rusko několik let v podstatě padlým státem; nebo Zimní válku, ve které finský David, přestože nedokázal porazit ruského Goliáše, ho úspěšně zastavil tak, jak to dnes dělají Ukrajinci.

To neznamená, že bychom měli Rusy nenávidět. Sám k nim necítím žádnou nenávist. Hodně jsem cestoval po Rusku, před patnácti, dvaceti lety, v době, kdy mnozí jako já chovali falešnou naději, že se Rusko může postupně stát takzvaně normální zemí. Možná nedemokratickou, ale alespoň respektující elementární lidská práva, otevřenou světu, nakloněnou Západu. Dnes víme, že to bylo klamné otevření, že po tomto tání následovalo, jak je v ruských dějinách za posledních sto let obvyklé, zpřísnění kurzu – stejně jako po NEP (Nové hospodářské politice) přišel stalinismus a Velký teror.

To však nic nemění na zásadním významu těchto dlouhých cest, během nichž jsem několikrát projel Rusko ze západu na východ a zpět vlakem, od jeho západní hranice, přes Moskvu do Irkutska a Ulan-Ude, pro můj intelektuální a emocionální vývoj. Cestoval jsem velmi blízko k lidem, k realitě, hlavně proto, že jsem v té době měl velmi málo peněz a jezdil nejlevnějšími vlaky, bydlel v nejlevnějších hostelech nebo i na lavičce na nádraží, ve stanu, který jsem měl uprostřed Irkutsku v parku, nikdy v hotelu, nikdy taxíkem, ani do restaurace, jen v kuchyni s nejlevnějším jídlem, vařené brambory v igelitovém sáčku od matky na nádraží, pelmeně na stánku.

Tak blízko k lidem – a byli skvělí, zajímaví, inteligentní, vřelí a otevření. Válka mě nepřiměla je nenávidět, i když velmi dobře rozumím nenávisti, kterou Ukrajinci musí cítit, když stojí u masových hrobů s umučenými mrtvolami svých bratrů a sester. Možná stejní lidé, kteří mi připadali tak laskaví a nápomocní, nyní páchají zločiny. Doufám, že dostanou spravedlivý trest, jaký si zaslouží. V haagský soud a procesy s válečnými zločinci ani nedoufám, stačí mi jakákoliv spravedlnost, řekněme ta, která předběhla Darju Duginu, která volala po vraždě Ukrajinců a triumfovala v troskách azovské ocelárny.

Ruské kyje

Přesto necítím nenávist, nechci ji. Nenávist často blokuje střízlivé myšlení, ale chci myslet střízlivě. Stejně tak si nemyslím, že každý Rus je morálně odpovědný za to, co se děje na Ukrajině, a netroufám si posuzovat míru této odpovědnosti. Nejsem moralista, nemám žádné etické měřítko, podle kterého bych posuzoval osobní, individuální odpovědnost za zločiny spáchané jejich vlastní zemí.

Na druhou stranu, po skončení této války – a předpokládám, že skončí vítězstvím Ukrajiny – si bude třeba položit otázku, co s Ruskem. Odpověď na to nelze nechat na Rusech samotných, protože pokračující existence Ruska v jeho současné podobě neustále ohrožuje všechny jeho sousedy, od Kazachstánu po Finsko. Jakou podobu by mělo mít Rusko v budoucnu, je tedy otázka, která se netýká jen Rusů, ale i nás a našich dětí.

Otázka budoucnosti Ruska předpokládá odpověď na otázku, jaké Rusko potřebujeme. Představme si nepředstavitelné, ale zůstaňme v říši konkrétna. Napíšu to tedy na rovinu: Potřebujeme nejaderné Rusko – bez jaderné hrozby je Rusko slabé a slabé Rusko nemá žádnou jinou možnost než se stát normálním státem, víceméně jako Itálie, Polsko nebo Švédsko.

Ale to není vše: Přeji si Rusko, jehož koloniální impérium, které sahá až po Kamčatku, bude rozloženo stejně jako v minulosti Britské impérium. Přeji si nezávislé a soběstačné Rusko, protože věřím, že každý národ má právo organizovat svůj vlastní stát, takže Rusové by si měli své vnitřní záležitosti regulovat po svém.

Ale totéž pak musí platit i pro Jakuty, Burjaty, Čuvaše, Mordviny, Chanty, Něnce, Jugakiry, Koniaky, Čukče, Nivče a další. Naštěstí Indie už dnes není součástí krvavého britského impéria a není důvod, aby Burjatsko, které nyní nesmyslně ztrácí své syny ve válce, která není jeho vlastní, bylo i nadále součástí mnohem krvavějšího ruského impéria.

Jediná cesta k míru

Nyní, když víme, co chceme, další otázkou je, jak toho dosáhnout. Jak jsem řekl, nejsem ani politik, ani voják, ale specialista na vyprávění, takže zde nebudu uvádět plán na demontáž ruského impéria. Ale nepochybuji o tom, že by se to mělo dít co nejmírovějším způsobem, protože rozsáhlý konflikt podobný dvěma světovým válkám by byl tragédií pro všechny.

Válku na Ukrajině je třeba vyhrát vojensky. Této skvělé, statečné zemi je nutné všemožně pomoci, poskytnout jí všechny potřebné zbraně, bez ohledu na to, co by Rusko mohlo považovat za eskalaci, protože po masových hrobech v Buči a Izjumu, po raketových útocích na Kyjiv a další města, víme, už víme, že Rusko nepotřebuje záminky a důvody k eskalaci. Rusko chce prostě vymazat Ukrajinu jako nezávislý stát a zabít ty Ukrajince, kteří nechtějí být Rusy; Rusko prostě jejich existenci nepřijímá.

V tomto ohledu nesmíme pochybovat, i když příští zimu strávíme v nevytápěných domech: Ukrajince je třeba bezpodmínečně podporovat, jen vojenské vítězství zaručuje další existenci Ukrajiny a životy jejích obyvatel. Ukrajina musí být rovněž přijata do NATO, a to co nejdříve; funkčně je Ukrajina již zemí NATO a platí za to krví, platí krví za prozatímní bezpečnost Finů, Estonců, Lotyšů, Litevců, Poláků, Slováků, Rumunů, lépe a mocněji než jakákoli americká záruka.

Pokud by obrana NATO-Ukrajina vyžadovala mobilní, přímou intervenci NATO, tak tato intervence musí být provedena v nezbytném rozsahu, protože Rusko nesmí tuto válku vyhrát. Jak krásně řekla finská premiérka Sanna Marinová, jedinou cestou k míru je stažení ruských jednotek z Ukrajiny. Ostatně Ukrajinci nemají žádné územní nároky na Rostov na Donu, Krasnodar nebo Voroněž.

Nejprve změna, pak obchod

Ale co potom? Předpokládejme, že Rusko tuto válku prohraje, ustoupí, přeskupí se a využije následující desetiletí k mnohem lepší přípravě na další válku. Možná bude Putinova kleptokracie svržena a v čele Ruska bude stát někdo, kdo spojí velkoruský nacionalismus s osobní integritou a politickou efektivitou, někdo, kdo důkladně vyčistí Rusko a ruskou armádu od korupce. Kdo použije peníze, které oligarchové utratili za své jachty, na nákup moderních torpédoborců, uveďme jen jeden hrubý příklad.

Výsledkem bude, že za deset let se historie bude opakovat, kromě toho, že nebudeme mít slabé Rusko, zkorumpované, špatně připravené na válku, špatně spravované a plýtvající zdroji, ale něco mnohem nebezpečnějšího, schopného nejen zabíjet ukrajinské civilisty, ale zabrat například i Tbilisi, Helsinky nebo Varšavu.

Podle mého názoru to nesmíme dopustit. Co tedy dělat, až už na Ukrajině nebudou žádní ruští vojáci? Ekonomický tlak je pak třeba udržet všemi silami, ruskou ekonomiku dostat k zemi a zároveň jí nabídnout východisko: Snížení ruského jaderného potenciálu výměnou za západní peníze, jako tomu bylo v minulosti za perestrojky. Nová "změna prostřednictvím obchodu"? Proč ne, ale nejdřív změna, pak obchod – se státem bez jaderných hlavic.

Šťastný konec?

Jen k takovému Rusku, kterému byly vytrhány jaderné zuby, se můžeme chovat jako k normální zemi; a může se jí stát. Ztráta velmocenského postavení Ruska neprospěje jen jeho sousedům – nejvíce budou profitovat sami Rusové. Nežili Němci v západním Německu v roce 1965 lépe než o třicet let dříve? V první fázi německá denacifikace a ve druhé převážně pokojná demontáž britského impéria – to mohou být dobré ukazatele, jak by se mohl vyvíjet osud Ruska a Rusů. Přičemž právo Ruska na sebeurčení musí být bezpodmínečně respektováno, pokud země toto právo respektuje v případě ostatních.

Nedělám si žádnou naději, že by se to mohlo stát přes noc. Bude to trvat. Zánik ruského velmocenského postavení bude trvat mnoho let a po cestě možná budeme muset udělat nějaké kompromisy se zemí, která se stále rozkládá od Kamčatky po poloostrov Kola a stále má jaderné hlavice a prostředky k jejich nasazení. Tento proces může trvat desetiletí – ale nepochybuji, že to musí být náš cíl, závěrečná hra naší zahraniční politiky. Naší – to znamená NATO, EU, USA, kolektivního Západu.

To by byl šťastný konec příběhu, který nastaví kurz pro naše jednání s Ruskem na další desetiletí.

Zdroj v němčině: ZDE