Královecká satira na bázi českého komplexu

17. 10. 2022 / David Unger

čas čtení 6 minut
Tvořivá satirická odpověď na ruská referenda na východě Ukrajiny v podobě snahy o přičlenění části dnešní Kaliningradské oblasti k České republice našla nebývalý zájem na domácích sociálních sítích. Ohlas přišel i ze zahraničí, kde hned napoprvé nepochopili klasickou švejkovinu – tudíž formu satiry, kde není zas tak čitelná hranice mezi humorem a skutečnou realitou. Proč vzhledem průměrné k rychlosti stárnutí podobných nápadů v dnešní rychlé elektronické době trvala tak dlouho?

 Pomiňme povrchní a pochybnou historičnost tohoto nápadu, město Královec (později Königsberg a dnes Kalinigrad) sice založil český král Přemysl Otakar II., ale město bylo od počátku osidlené německými kolonisty, bylo na území Řádu německých rytířů a potom čtvrt tisíciletí součástí Pruska resp. německé říše. Součástí Sovětského svazu a Ruské federace je až od roku 1945. Území této části Východního Pruska nikdy nepatřilo žádné ze Zemí Koruny české a nenáleželo ani ke Svaté říši římské národa německého, jehož byly Čechy, Morava i Slezsko po staletí nedílnou součástí.

Vedle satiry se jedná spíše o další pokus o jakési vyfantazírované velkočešství, sen o velikosti malého národa, který ve skutečnosti by měl mít v představách mnohých českých národovců silnější postavení ve světě, než je mu dopřáno. Kořeny hledejme již v národním obrození, kdy se obrozenci nestyděli předložit falza Rukopisů jako středověké hrdinské eposy a důkazy o veliké minulosti až v 19. století rodícího se českého jazykového národa. Koneckonců i Alois Jirásek si musel vymyslet druhý Růžový palouček poblíž Litomyšle, protože ten původní byl na Trutnovsku, tehdy německém jazykovém území. Ze stejného důvodu byl přestěhován Český ráj (Paradies von Böhmen) od Litoměřic a Českého Středohoří o 80 km na východ, aby nebyl v Sudetech.

Pokračovalo to nacionalistickými koncepcemi Československa za 1. světové války. Nový (a dost umělý) stát, přestože měl v českých zemích více než třetinu německy mluvícího obyvatelstva a toho česky mluvícího se nikdo na nic neptal, měl být původně ještě větší. Mnozí včetně Masaryka a Beneše počítali s dalšími oblastmi na severu - s Lužickými Srby, Kladskem, Prudnickem, Hlubčickem a Ratibořskem, na jihu měla hranice sahat až k Dunaji a předměstí Vídně, od Bratislavy měl vést mezi Rakouskem a Maďarskem československý koridor až k nově vznikající Jugoslávii. Jižní hranice Slovenska, již tak hluboko stanovená do maďarsky etnického území, měla vést ještě jižněji od Ipeľu – od Vácova přes Mátru až po Sátoraljaújhely. S naprostou nečeskou (a nepročeskou) většinou v takovém státě si navrhovatelé hlavu nelámali a báli se přiznat, že i slovansky hovořící obyvatelé tehdejšího Pruska do nové republiky nechtěli včetně kladských Čechů a z velké části i Lužických Srbů.

Stejně tomu bylo i u Hlučíňanů, jenže ti museli povinně k Československu ze strategických důvodů, aby Němci neměli ostravskou aglomeraci na dostřel. Stejné nadšení pro novou republiku nepanovalo ani na jihu u Čechů na Vitorazsku a dokonce ani u moravských a slovenských Chorvatů – ti si tradičně rozuměli včetně mnohých Jihomoravanů s jihomoravskými Němci.

Protože Češi neměli v definitivní nové Československé republice většinu a tvořili jen menší polovinu obyvatel tohoto ve Versailles od stolu nakresleného státu, museli přijít s dalším výmyslem – tentokrát tzv. národem československým. Zkrátka Češi jsou mistři zištných nápadů. Ohledně autonomie pro Němce či Slováky za 1. republiky (i potom) zůstalo jen při slibech.

Další české fantazie již známe. Poválečná benešovská koncepce o Československu jako „mostu mezi Západem a Východem“ vzala za své za pár měsíců po návštěvě československé delegace u Stalina v Moskvě, což trefně glosoval Jan Masaryk. Nikdo se nepokusil o realističtější rakouskou, finskou nebo později rumunskou či maďarskou cestu.

Jak být dále větším, když jsem se dobrovolně udělal malým? Součástí tohoto procesu se stal i uznávaný odborník Karel Žlábek, který přišel v 70. letech s technicky propracovaným, leč megalomanským a politicky zcela nereálným železničním tunelem z Českých Budějovic na Jadran, kde by u Terstu mělo tehdejší Československo svůj přístav a případně i ostrov. Tehdy měl stát 400 miliard Kčs a dnes by hypoteticky sloužil už 6. rokem.

Přitom když se vrátíme do roku 1918, klíčovým národem, který poslal čtyři sta let fungující podunajské soustátí k ledu, byli Češi – v českých zemích sídlil průmysl pro celé mocnářství, což bylo pro udržení soustátí klíčové, a v podstatě tak česká politická elita dokázala během tři čtvrtě století rozbít dvě federace – tu rakousko-uherskou i česko-slovenskou.

To moře jsme si tedy nechali vzít sami již v roce 1918 a to, že po něm toužíme ve fantaziích či satiře, jen zdůrazňuje fakt, jak celkovou historickou chybu tehdy český národ učinil. Tak se alespoň můžeme nyní zasmát a posloužit svými možnostmi na rozjitřené zahraničněpolitické scéně.

Sen o českém Königsbergu, kde zdejší rodák filozof Immanuel Kant v době osvícenství rozvinul myšlenky evropské unie (stejně jako před tím český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad) muže dnes alespoň nastavit zrcadlo ruskému imperialismu, kterému je evropská jednota trnem v oku. Bohužel, ruských trojských koňů po Evropě je stále přehršel.




1
Vytisknout
8690

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2022