Královecká satira na bázi českého komplexu
17. 10. 2022 / David Unger
čas čtení
6 minut
Pomiňme
povrchní a pochybnou historičnost tohoto nápadu, město Královec
(později Königsberg a dnes Kalinigrad) sice založil český král
Přemysl Otakar II., ale město bylo od počátku osidlené německými
kolonisty, bylo na území Řádu německých rytířů a potom čtvrt
tisíciletí součástí Pruska resp. německé říše. Součástí
Sovětského svazu a Ruské federace je až od roku 1945. Území
této části Východního Pruska nikdy nepatřilo žádné ze Zemí
Koruny české a nenáleželo ani ke Svaté říši římské národa
německého, jehož byly Čechy, Morava i Slezsko po staletí
nedílnou součástí.
Vedle
satiry se jedná spíše o další pokus o jakési vyfantazírované
velkočešství, sen o velikosti malého národa, který ve skutečnosti
by měl mít v představách mnohých českých národovců
silnější postavení ve světě, než je mu dopřáno. Kořeny
hledejme již v národním obrození, kdy se obrozenci nestyděli
předložit falza Rukopisů jako středověké hrdinské eposy a
důkazy o veliké minulosti až v 19. století rodícího se
českého jazykového národa. Koneckonců i Alois Jirásek si musel
vymyslet druhý Růžový palouček poblíž Litomyšle, protože ten
původní byl na Trutnovsku, tehdy německém jazykovém území. Ze
stejného důvodu byl přestěhován Český ráj (Paradies von
Böhmen) od Litoměřic a Českého Středohoří o 80 km na východ,
aby nebyl v Sudetech.
Pokračovalo
to nacionalistickými koncepcemi Československa za 1. světové
války. Nový (a dost umělý) stát, přestože měl v českých
zemích více než třetinu německy mluvícího obyvatelstva a toho
česky mluvícího se nikdo na nic neptal, měl být původně ještě
větší. Mnozí včetně Masaryka a Beneše počítali s dalšími
oblastmi na severu - s Lužickými Srby, Kladskem, Prudnickem,
Hlubčickem a Ratibořskem, na jihu měla hranice sahat až k Dunaji
a předměstí Vídně, od Bratislavy měl vést mezi Rakouskem a
Maďarskem československý koridor až k nově vznikající
Jugoslávii. Jižní hranice Slovenska, již tak hluboko stanovená
do maďarsky etnického území, měla vést ještě jižněji od
Ipeľu – od Vácova přes Mátru až po Sátoraljaújhely.
S naprostou nečeskou (a nepročeskou) většinou v takovém
státě si navrhovatelé hlavu nelámali a báli se přiznat, že i
slovansky hovořící obyvatelé tehdejšího Pruska do nové
republiky nechtěli včetně kladských Čechů a z velké části
i Lužických Srbů.
Stejně tomu bylo i u Hlučíňanů, jenže ti
museli povinně k Československu ze strategických důvodů,
aby Němci neměli ostravskou aglomeraci na dostřel. Stejné nadšení
pro novou republiku nepanovalo ani na jihu u Čechů na Vitorazsku a
dokonce ani u moravských a slovenských Chorvatů – ti si tradičně
rozuměli včetně mnohých Jihomoravanů s jihomoravskými
Němci.
Protože
Češi neměli v definitivní nové Československé republice
většinu a tvořili jen menší polovinu obyvatel tohoto ve
Versailles od stolu nakresleného státu, museli přijít s dalším
výmyslem – tentokrát tzv. národem československým. Zkrátka
Češi jsou mistři zištných nápadů. Ohledně autonomie pro Němce
či Slováky za 1. republiky (i potom) zůstalo jen při slibech.
Další
české fantazie již známe. Poválečná benešovská koncepce o
Československu jako „mostu mezi Západem a Východem“ vzala za
své za pár měsíců po návštěvě československé delegace u
Stalina v Moskvě, což trefně glosoval Jan Masaryk. Nikdo se
nepokusil o realističtější rakouskou, finskou nebo později
rumunskou či maďarskou cestu.
Jak
být dále větším, když jsem se dobrovolně udělal malým?
Součástí tohoto procesu se stal i uznávaný odborník Karel
Žlábek, který přišel v 70. letech s technicky
propracovaným, leč megalomanským a politicky zcela nereálným
železničním tunelem z Českých Budějovic na Jadran, kde by
u Terstu mělo tehdejší Československo svůj přístav a případně
i ostrov. Tehdy měl stát 400 miliard Kčs a dnes by hypoteticky
sloužil už 6. rokem.
Přitom když se vrátíme do roku 1918,
klíčovým národem, který poslal čtyři sta let fungující
podunajské soustátí k ledu, byli Češi – v českých
zemích sídlil průmysl pro celé mocnářství, což bylo pro
udržení soustátí klíčové, a v podstatě tak česká
politická elita dokázala během tři čtvrtě století rozbít dvě
federace – tu rakousko-uherskou i česko-slovenskou.
To
moře jsme si tedy nechali vzít sami již v roce 1918 a to, že
po něm toužíme ve fantaziích či satiře, jen zdůrazňuje fakt,
jak celkovou historickou chybu tehdy český národ učinil. Tak se
alespoň můžeme nyní zasmát a posloužit svými možnostmi na
rozjitřené zahraničněpolitické scéně.
Sen o českém
Königsbergu, kde zdejší rodák filozof Immanuel Kant v době
osvícenství rozvinul myšlenky evropské unie (stejně jako před
tím český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad) muže dnes
alespoň nastavit zrcadlo ruskému imperialismu, kterému je evropská
jednota trnem v oku. Bohužel, ruských trojských koňů po
Evropě je stále přehršel.
6510
Diskuse