Jan Palach oslovuje moji generaci přímo - je neděle 15. 1. 1989, odpoledne, Praha, Václavské náměstí
16. 1. 2023 / Pavel Veleman
čas čtení
6 minut
Ve vězení jsem četl sto let starou knihu. Když jsem dospěl k
místu, kde Nataša Rostovová přichází v bílé, noční košili
k umírajícímu Andreji Bolkonskému, otočil jsem se ke zdi, aby
spoluvězni neviděli, jak se mně, člověku úplně jiné epochy,
plní nos a oči vodou."
(Milan
Šimečka, O velkých a malých dějinách, Index, 1985)
S
vědomím si obrovského zjednodušení mne baví celoživotně
sledovat, jak se lidé dělí ve většině na dvě kategorie a
možná, že právě toto velmi povrchní dělení zapříčiní tak
často - naše obrovské nedorozumění. Naše postoje, hodnoty a
případné hádky většinou netvoří konkrétní věc nebo
situace, ale často "jen" jiné nastavení mozku. Jeden
stále vzpomíná a současnost poměřuje minulostí, druhý žije
spíše aktivní realitou konkrétní chvíle a času.
Asi
ta větší skupina lidí žije přítomností, jsou to lidé funkčně
a výkonně velmi aktivní. Vytvářejí realitu dne, ta se
však díky velkým dějinám a různým hodnocením může
významově proměňovat. Tito lidé nemají příliš rozděleny
velké (společenské) a malé (osobní) dějiny na dva samostatné celky.
Většinou jim splývají v jedno, dokáží se vždy rychle
přizpůsobit nové situaci, a proto se tak často diví, když je ty
velké dějiny někdy dohoní a ptají se jich… Oni však nemají
čas na odpověď, žijí a tvoří přeci již ty nové dějiny, ty
dnešní. Vše je přeci relativní. Oni žijí velmi intenzivní
život svých malých dějin, kam ty velké pronikají přes jejich
kariéry, oni je vlastně i většinou spoluvytváří a často
netuší, že jsou taženi spíše jakousi vyšší silou svých
oprávněných ambicí, a právě proto se stávají hračkou
různých společenských sil.
To
ta druhá skupina je menší, jsou to lidé, kteří hodně prožívají
sebe sama spíše úzkostně, zkoumají své malé životy a porovnávají je s velkými
dějinami. Obstál jsem? Tito lidé netvoří ty velké dějiny přímo
a když ano, je to pouze v nějakých zlomových okamžicích. Jejich
faktický dosah do ovlivňování první skupiny není příliš
velký, většinou je chvilkový při střídání velkých epoch.
Potom brzy prohrávají v soutěži každodenní reality s první
skupinou, která vždy tvoří neměnná pravidla lidského světa,
který se řídí hlavně podle výkonu a funkčnosti člověka. Na
tomto hřišti nejsou lidé této druhé skupiny příliš úspěšní.
Hřiště se jim často zdá příliš malé, svazujicí, jednoduché,
povrchní a dokážou být velmi otravní svým neustálým
překreslováním placu. Svým neustálým vzpomínáním, mícháním
a posuzováním svých malých dějin a jejich sronáváním s dějinami velkými jsou pro
první skupinu často nesnesitelní.
Byla
neděle 15. ledna 1989, když vystupuji na stanici Můstek a všímáme
si společně s kamarády, kolik, že policistů zde je. Pomalu se
bojíte zvednout oči od země, ihned Vás legitimují. To odpoledne
zažiji opravdu iniciační důkaz toho, co posléze Ludvík Vaculík
přesně pojmenovává ve svém fejetonu ze začátku února 1989:
Komunismus je bití!
V
těch několika tisících lidí, kteří se najednou spojují - se
pamatuji na tehdy staršího pána určitě kolem šedesátky, který
stále hlubokým hlasem volal Masaryk, Masaryk….
Ten
brutální útok Veřejné bezpečnosti a dalších mocenských
složek byl však tak rychlý, že dodnes vidím před očima, jak
právě tento starý pán je ve vteřině sražen vlčákem s
náhubkem k zemi a tlučen pendrekem velmi mladým klukem, tehdy mého
věku kolem dvaceti let přes hlavu, klečí na něm a tluče, tluče…
Vší
slabou silou tehdejších 55 kil do něj strčím a zařvu
nepublikovatelný výraz. To už se však po mne sápe další a já
najednou běžím opravdu jako o život, zděšeně s davem pryč.
Pamatuji si, jak potom po demonstraci celý politý sedím vyděšen
někde v hospodě a ruce se mi třesou tak, že se nemohu napít piva
a oběma rukama držím půllitr. To se mi snad od té doby asi
nestalo…
Jan
Palach se najednou proměnil z kamenného symbolu mé generace v
opravdový "Hořící keř" dané chvíle. Ta propast jedné
generace zmizela a najednou stojí vedle nás a my mu opravdu
rozumíme.
Tehdejší nedělní odpoledne začíná opravdový konec
komunismu v Československu. V tehdejší neděli a v dalších pěti
dnech, kdy se každý den vrací několik tisícovek lidí nechat
mlátit na Václavském náměstí - režim definitivně končí. Pro
mne je sedmnáctým listopadem 1989 vždy spíše 15. leden 1989. "Rok
zázraků", - jak později nazval britský spisovatel a tehdejší
novinář ve východní Evropě Timothy Garton Ash svoji knihu -
právě začínal.
Večer
trávím v tehdy nesmírně populárním klubu "Na Chmelnici",
kde hostuje "Divadlo Na provázku" s divadelní hrou
"Koncert" a poprvé si uvědomuji, jak veliký herec je
Miroslav Donutil (tehdy jsem ho opravdu neznal). Přes tento
divadelní zážitek mi dodává sílu do dalších dnů. Právě si
teď uvědomuji, jak moc se změnil za těch 34 let i význam divadla
pro společnost a jedince. Nebo jsem se změnil já? Kdy jsem byl
opravdu zasažen divadelním představením? Nevím. Tehdy mi
divadlo, film a umění vůbec pomáhaly přežít, trávil jsem v
divadle nebo kině takřka každý druhý večer. A nebyl jsem sám.
Jan
Palach však naštěstí přetrval stále, ten mladý kluk je věčný,
stále nablízku zejména opravdovému mládí a naději. Moc mne
mrzí, že jsem nedokázal tehdy toho starého pána zalehnout a
společně se nechat zmlátit, na to jsem byl celý život moc velký
srab. To jeho hromové: Masaryk, Masaryk - však slyším v uších
celý život.
Po sobotním Babišově "prezidentském projevu" ve druhém
kole těchto voleb "s úsměvem idiota" (Jan Vodňanský) a
za zvuku písně v uších "Přicházejí maršálové" -
hodím hlas občanskému kandidátovi a toho času důchodci -
negenerálu Petru Pavlovi.
9168
Diskuse