19. 1. 2023
Každý rok v lednu se v Alpách scházejí lidé, kteří se považují za hluboké myslitele, aby se na každoročním Světovém ekonomickém fóru v Davosu zamýšleli nad nejpalčivějšími problémy světa. Analytici Oxfamu, globální skupiny, která se zasazuje o ekonomickou spravedlnost, každoročně v lednu v Davosu informují o tom, jak moc se na těchto problémech podílejí nejbohatší lidé světa - a kolik z těchto problémů sami vytvářejí, píše Sam Pizzigati.
Letošní zpráva Oxfamu s názvem Přežití nejbohatších: Jak musíme zdanit superbohaté, abychom bojovali proti nerovnosti přidává k tomuto vzorci nový fascinující zvrat. Co musíme udělat, ptá se v podstatě tento dokument Oxfamu, abychom zabránili tomu, aby naši superbohatí byli superbohatí?
Klíčová odpověď Oxfamu: výzva ke zdanění "alespoň 75% všech osobních příjmů" těch, kteří vydělávají více než 5 milionů dolarů ročně, tedy v podstatě těch, kteří patří k 0,1% nejbohatších lidí na světě.
Miliardáři a jejich pozvaní hosté v Davosu nebudou této výzvě Oxfamu věnovat pozornost. Úžasně bohatí lidé v Davosu a novináři, kteří o jejich výletech píší, se koneckonců rádi považují za praktické duše, které hledají funkční řešení našich nejznepokojivějších problémů. Výzvy k 75procentní horní sazbě považují za hloupé a naprosto nepraktické žvásty. Žádný stát na světě se v současné době nepřibližuje takovému zdanění.
Například současná nejvyšší daňová sazba ve Spojených státech činí skromných 37% a Američané s více než dostatečnými prostředky ve skutečnosti platí daně ve výši maximálně poloviny této sazby
Takže není třeba - jak by si tým Davosu přál - věnovat Oxfamu pozornost. Naše daňové sazby musí být realistické, ne bezohledné.
Před více
než sto lety si nejbohatší Američané - a jim naklonění zákonodárci - mysleli
totéž. V roce 1916 už začala válka v Evropě a "zodpovědní"
představitelé Kongresu se shodli na tom, že Spojené státy musí být fiskálně
připraveny na to, jakým způsobem se válka vyvine. Prozíravost si podle nich
žádala zvýšení horní sazby tehdy tři roky staré federální daně z příjmu ze 7 na
15 procent.
Toto zvýšení bylo ukotveno v zákoně o příjmech z roku 1916 a zákonodárci, kteří za něj byli zodpovědní, byli na své dílo nesmírně hrdí. Nikdo z nich si nedokázal představit větší daňové zatížení bohatých než 15procentní horní sazbu, kterou tento nový zákon zavedl. Federální daňové sazby pro vysoké příjmy, jak prohlásil budoucí předseda Sněmovny reprezentantů Henry Rainey z Illinois, dosáhly svého "nejvyššího zářezu".
Ale pak, 2. dubna 1917, prezident Woodrow Wilson zvýšil sázky. Požádal Kongres, aby se připojil k válečnému úsilí v Evropě a bojoval za to, aby byl svět "bezpečný pro demokracii". Mezitím američtí pokrokáři již vyhlásili válku plutokracii.
"Nevěříme," řekl Amos Pinchot, předseda nově založeného Amerického výboru pro financování války, "že by si nějaký skutečný vlastenec přál, aby chudí lidé národa nesli kromě břemene bojů i břemeno válečných nákladů".
Zvýšení daňové sazby na 15% v roce 1916, tvrdil Pinchot a jeho kolegové aktivisté, pouze způsobilo nepříjemnosti bohatým. K pokrytí účtu za vedení války v Evropě by již nepohodlí nestačilo. Národ by musel buď přímo zaútočit na plutokratickou moc a výrazně zdanit bohaté, nebo si od bohatých půjčit, což by pravděpodobně vedlo k tomu, že by Spojené státy byly ještě plutokratičtější.
Tato drsná volba nadchla vážené lidi v Pinchotových kruzích, jako byl E. W. Scripps, který vybudoval celostátní síť novin a založil národní zpravodajskou službu, jež se později stala United Press International. Scripps a podobně smýšlející reformátoři věřili, že válka umožní boj proti plutokratickému bohatství, který by mír nikdy nepřipustil.
"Země získá tím, že se dotkne velkých majetků a omezí je," napsal Scripps Pinchotovi krátce poté, co Americký výbor pro válečné finance vstoupil na veřejnost.
Během
několika týdnů po vstupu USA do války v Evropě shromáždil aktivistický Americký
výbor pro financování války celonárodní síť 2 000 dobrovolníků a rozeslal
tisíce a tisíce letáků, v nichž žádal Američany, aby se zavázali podporovat
rychlé uzákonění nejodvážnějšího návrhu na zdanění bohatých, jaký kdy jakékoliv
americké politické uskupení předložilo: odvod bohatství.
Výbor pro válečné finance prohlásil, že po zaplacení daní by si žádný Američan neměl ponechat roční čistý příjem přesahující 100 000 dolarů, přičemž tento limit příjmů by měl platit až do splacení všech dluhopisů a jiných závazků vydaných pro válečné účely.
Plán výboru na omezení příjmů počítal s dvouprocentní "normální" daní z příjmu nad 3 000 dolarů a s řadou strmě odstupňovaných přirážek nad tuto hranici, které by končily 98procentním odvodem z veškerých příjmů nad 150 000 dolarů. Pointa byla v tom, že žádný Američan by po zdanění neměl zbytkový příjem vyšší než 100 000 dolarů, což je v dnešních dolarech něco přes 2,3 milionu dolarů.
V polovině jara 1917 kampaň za "odvody bohatství" zcela nově definovala referenční rámec národa pro zdanění bohatých. Necelý rok předtím, po přijetí zákona o příjmech z roku 1916, se horní sazba daně ve výši 15% na nejvyšší příjmy národa zdála impozantní. Nyní se Američané rozčilovali nad vyhlídkou stoprocentní horní sazby daně.
Bitva o daně z první světové války pro bohaté trvala ještě rok. V roce 1917 Kongres skutečně zvýšil horní sazbu daně z příjmu nejvyšší vrstvy obyvatelstva na 67% a zahrnul do ní také 60procentní daň z nadměrného zisku z ročních zisků podniků nad 33%. Pokrokáři však pokračovali v tlaku na zdanění bohatých.
Zákonodárci tento vzkaz pochopili. Později v roce 1918 zvýšili sazbu daně z příjmu pro horní pásmo až na 77% a snížili hranici pro tuto horní sazbu ze dvou milionů dolarů na jeden milion dolarů ročního výdělku.
Nicméně přízrak, který po bolševické revoluci strašil Evropu, se nyní stal skutečností v novém Rusku. Američtí plutokraté se obávali, že kdyby ustoupili jen o píď, jejich majetek by se rozplynul.
Ve dvacátých letech 20. století, po děsivé vlně represí proti americké levici a dělnickým aktivistům, tito obávaní plutokraté dosáhli svého. Na konci desetiletí se nejvyšší federální sazba daně z příjmu snížila až na 25%.
Velká
hospodářská krize a druhá světová válka však znovu oživily plány amerických
bojovníků za zdanění bohatých. Během druhé světové války se jejich
nejhorlivějším zastáncem stal prezident Franklin Roosevelt. Čtyři měsíce po
Pearl Harboru FDR zopakoval požadavek aktivistů z doby první světové války na
zavedení stoprocentní horní sazby daně.
Kongres nakonec v roce 1944 zvýšil daňovou sazbu pro nejvyšší příjmovou skupinu na 94% a tato sazba se pohybovala kolem 90% po následující dvě desetiletí, kdy se ve Spojených státech vytvořila první masová střední třída na světě.
Nové daňové návrhy Oxfamu vycházejí z této historie. Kéž by se setkaly s trvalejším úspěchem.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse