Kdy se Putin vzdá Ukrajiny? Teprve až ho k tomu jeho nejbližší okolí donutí

24. 1. 2023

čas čtení 7 minut
 


Na rozdíl od západních politiků  se ruský prezident nezodpovídá voličům ani médiím. Což znamená, že hraje mnohem, mnohem delší hru,
píše politoložka Olga Chyzh.

Téměř po roce ztratila ruská invaze na Ukrajinu jen málo ze své šokující charakteristiky. Minulý víkend cílený raketový úder zlikvidoval obytný dům v Dnipru a zabil 45 občanů. Nyní Velká Británie, Francie a dokonce i stále opatrné Německo hovoří o dodávkách západních tanků na Ukrajinu - což se ještě před měsícem zdálo nemyslitelné, protože západní spojenci zůstali zaseknutí v byrokratickém zbabělství,  nikdo z nich nebyl ochoten poslat tanky jako první.

 

Co se tedy změnilo? Nejvyšší představitelé obrany v USA a EU vysvětlují nedávný vývoj jako způsob, jak pomoci Ukrajině získat rozhodující úspěch na bojišti, který by donutil Rusko k mírovým jednáním. Přitom Ukrajina zoufale prosí Západ o poskytnutí útočných zbraní již od prvních dnů invaze. Co motivovuje toto nové odhodlání západních příznivců Ukrajiny?

Odpověď se skrývá v časové ose války, což je koncept známý mezi odborníky na odstrašování jako "stín budoucnosti". Vzhledem k tomu, že se Putinova "třídenní válka" protáhla na týdny a měsíce, musely obě strany formulovat dlouhodobý plán. Po počátečním váhání Západ nakonec přijal klasickou, učebnicovou strategii postupné eskalace.

Stupňování vojenské pomoci od malých protitankových zařízení přes dělostřelectvo, systémy protiraketové obrany Patriot až po tanky je signalizační strategie podobná strategii postupného zvyšování sázky, která má vyjádřit silnou kombinaci v pokeru. Tím, že USA a jejich spojenci překračují jednu ruskou "červenou linii" za druhou, dávají najevo své odhodlání poskytnout Ukrajině podporu, kterou potřebuje k odražení ruské invaze. Jde o to, že pokud by Rusko věřilo, že nakonec nebude schopno dosáhnout svých vojenských cílů, pak by jeho nejlepší reakcí bylo snížit ztráty hned, než pokračovat ve válce, kterou nemůže vyhrát.
 
Proč tedy Rusko nepřestane? Protože Putin působí v rámci jiného souboru domácích institucionálních omezení než jeho protivníci na Západě. Na rozdíl od demokratických vůdců, kteří se udržují u moci díky tomu, že získávají podporu značné části obyvatelstva ve volebním věku, je Putinova kontinuita u moci podmíněna pouze podporou hrstky důvěryhodných elit, z nichž většina na něj spoléhá kvůli svým vysokým pozicím v průmyslu nebo ve vládě. Tyto elity se sice často vzájemně pošťuchují, aby zvýšily svůj vlastní vliv, ale jsou závislé na Putinově přízni, pokud jde o zdroje, a nejsou v pozici, kdy by mohly odporovat jeho politickým krokům, protože jejich majetek je s ním přímo propojen.

Tento institucionální kontext poskytuje ruskému vůdci dvě důležité výhody. První je časová. Putin, který není omezován regulérní volební soutěží, si může dovolit hrát dlouhou hru, vyčkávat a čekat, až dnešní proukrajinské elity na Západě budou nahrazeny méně vstřícnými elitami vůči Ukrajině.

Zatímco západní lídři si navzájem gratulují k vynikajícím výsledkům v této hře pokeru, Putin a jeho elity ani nehrají u stejného stolu. Z pohledu Ruska jsou jeho současní protivníci na Západě jen dočasnými nezajímavými aktéry na cestě k dosažení jeho vojenských cílů. Za dva roky už nemusí být americký prezident Joe Biden tím, kdo zajistí jednotu Západu v jeho podpoře Ukrajiny. A i malá trhlina může stačit k tomu, aby se karta obrátila ve prospěch Ruska.

Druhá Putinova výhoda má podobu volnosti v politice. Vzhledem k tomu, že se nemusí zodpovídat veřejnosti, která nese hlavní tíhu finančních nákladů války, je Putinův politický rvliv určován soupeřícími zájmy v jeho úzkém vnitřním kruhu. A tyto převážně vojenské a zpravodajské elity s válkou plně souhlasí: přínos sjednocení sovětských území pro ně daleko převyšuje to, co vnímají jako dočasné náklady. Některé z těchto elit volají po další eskalaci, například po totální vojenské mobilizaci ruské společnosti. Současná koncentrace moci v rámci ruských konzervativních elit poukazuje na to, že imperialistická zahraniční politika Kremlu sahá daleko za Putinovo vedení.

Západ se chová, jako by si tuto druhou výhodu neuvědomoval, a mylně posuzuje Rusko podle vlastních měřítek. V představách západních vůdců existuje hranice vojenských nákladů, ať už v podobě obětí nebo majetku, která by Rusko donutila ustoupit: kdyby jen Ukrajina realizovala ještě jeden vojenský úspěch, Rusko by možná prozřelo a souhlasilo s některými kompromisy. Biden a jeho evropští spojenci zapomínají, že autoritářští vůdci nečelí stejnému tlaku veřejnosti jako vůdci demokratických režimů. Děsivé obrazy vojáků, kteří se vracejí domů v pytlích na mrtvoly, jsou škodlivé pro demokratické prezidenty, ale jsou irelevantní pro vůdce, kteří se nespoléhají na podporu veřejnosti, aby zůstali u moci. Žádný počet obětí neobměkčí srdce ruského faraona.

Co to znamená pro Ukrajinu? Znamená to, že Rusko neustoupí. Jedno ruské lidové rčení říká, že první palačinka z várky se obvykle nepovede - jinými slovy, k úspěchu je obvykle zapotřebí pokusů a omylů. Zdá se, že totéž platí i pro jeho vojenská tažení. Od sovětsko-finských válek až po Čečensko má Rusko za sebou historii původně neúspěšných válek, které na druhý pokus uspěly.

I kdyby Ukrajina vyhnala ze své země všechny ruské vojáky do posledního, ruská agrese neskončí. Rusko bude i nadále vznášet nároky na ukrajinské území a bude je podporovat hrozbami, občasným odpalováním raket a pohraničními střety. Pro obránce neexistuje nic takového jako rozhodující vítězství. Rozhodné vítězství předpokládá zničení útočníka, aby se po krátkém oddechu nevrátil. Zničení ruské vůle nebo dlouhodobé schopnosti zabrat její území je něco, co pro Ukrajinu nepřipadá v úvahu. S agresorem, který není odolný vůči mezinárodnímu ani domácímu tlaku, může být chabý mír, podpořený nejmodernějším systémem protiraketové obrany a armádou světové úrovně v pohotovosti, právě tím nejlepším výsledkem, v nějž může Ukrajina doufat.

Ukrajina to ví, přestože její západní příznivci stále doufají ve vyjednání dohody v dobré víře. Ukrajina se potřebuje připravit na dlouhou trať, posílit vztahy s dalšími potenciálními spojenci a dále rozvíjet vlastní obranný průmysl. Jediný způsob, jak může Ukrajina dosáhnout trvalého míru, je nashromáždit ty nejsilnější zbraně, které najde.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
4115

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2023