Kluk z vesnice k volbám prezidenta: Praha není pravda, ves není lež

26. 1. 2023 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Vždy se najde nějaký pošetilec, v jehož útrobách se následkem nezdravého nedostatku sebereflexe vzedme pocit nadřazenosti, jenž je následně ventilován do veřejného prostoru. A my všichni se s ním musíme potýkat.

Ať už heslo „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“ vymyslel kdokoliv, jeho přítomnost ve společenské atmosféře před druhým kolem prezidentských voleb je otravná a zákonitě způsobuje odpor a blbou náladu.


Sám pocházím z malého města a z vesnice, kam jsem se s rodiči přestěhoval, když mi bylo deset. Jak vzpomínám v knize No Future, jsem za to vděčný. Ačkoliv žiju už dekády v Praze, jsem stále částí své přirozenosti kluk z vesnice, který chodil za barák k rybníku chytat čudly, skákat do stohu slámy a střílet ze vzduchovky do plechovek. S kamarády, kteří všichni šli na učňák, protože tak to na vesnici chodilo a chodí, když rodiče uvažují - podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - prakticky. A tak zatímco já měl to štěstí, že se doma dívali na budoucnost jinak, studoval jsem na gymplu a pak na vysokých školách, mí kámoši už od 17 „hákovali“.


Svět se změnil více než kdy jindy v historii. A naše životní příběhy se během posledních zhruba třiceti let přirozeně značně vzdálily, fyzicky i svým charakterem. Většina mých tehdejších kámošů zůstala v místě, kde se narodili. Moje sociální mobilita, založená zejména na vzdělání, mi umožnila daleko více hledat, zkoušet a využívat příležitostí, které se člověku nabízí. Vzhledem k tomu, že Česko je relativně hodně centralizovaná země, a vzhledem k povaze mých zájmů, se ze mě stal „Pražák“. V Praze jsem dnes doma. Protože jsem ale kluk z vesnice, jít na pivo s kámošem z dětství je fajn. Je to pořád přece kámoš, rozumíme si.


Nikdy jsem neměl pocit, že se ze mě stal lepší člověk, když jsem se přestěhoval do většího města. A doposud jsem nenalezl žádný důkaz o tom, že pražský genius loci sám o sobě dokáže učinit z člověka nadčlověka. Jediné, na co jsem narazil, je pár blbců, kteří si to o sobě skutečně myslí. Naštěstí je jich v mém okolí jen pár, stejně jako těch lidí z jiných částí Česka, které znám a kteří se domnívají, že Praha je plná přehlíživých ignorantů a lehkoživků, kteří vědí tužku, zač je toho v životě loket.


Tuhle pohádku o dobré Praze a zlém venkovu (a vice versa) znám jen z doslechu. Vlastně mi ji nikdo nikdy nevyprávěl přímo. Nejčastěji jsem se s ní setkával v podání současné hlavy státu, Miloše Zemana. Miloš Zeman nemá rád „Prahu“, protože Praha, ať už tím Zeman myslí cokoliv, nemá ráda Miloše Zemana. Zda byla první slepice nebo vejce, je v tuto chvíli jedno. Faktem je, že tato nenávist, zejména ze strany prezidenta, vygradovala do takřka absolutních hodnot. Horší to už být nemůže. Zeman se proto vehementně snažil vyprávět občanům Česka příběh o zlé pražské kavárně, takovém Trautenbergovi, který tyje z dřiny dobrých a poctivých lidí. Sám sebe postavil do role Krakonoše, jenž o všem ví a v právem okamžiku zasáhne proti tomu nadutému zlu.


Tento mýtus nyní převzal Andrej Babiš. Stejně jako Zeman po mnoho let Pražák každým coulem. I z něj se stal v kampani učiněný Krakonoš, který jede tramvají z Liberce do Jablonce, aby lidu ukázal, jak s ním umí být. To by samo o sobě nebylo nic divného, je to kampaň. Kdyby ovšem před tím nemanipuloval voliči v tom smyslu, že Petr Pavel je kandidátem Prahy ve stejně záštiplném duchu, jako to dělal v podstatě celou svou politickou kariéru Zeman. A vedle toho samozřejmě, stejně jako v dalších tématech Babišovy kampaně, se snaží dezinformační scéna tuto manipulaci utvrdit, přesvědčit občany z menších měst a venkova, že je tu další Trautenberg, který bude parazitovat na jejich poctivosti a dobré vůli.


Jako kluk z vesnice žijící v Praze chci říct, že je to jen další Babišův blud. Jemu i dalším populistům pochopitelně vyhovuje současný stav. Jsou to levné politické hlasy založené na představě volby proti: proti domnělé křivdě, nespravedlnosti, zlu. Volba, která nevnímá, že tím „Krakonošem“ má být oligarcha žijící v pražském zbohatlickém satelitu. A že tím „Trautenbergem“ je člověk žijící na skutečné vesnici, běžným, civilním životem.


Jako kluk z vesnice žijící v Praze nicméně mohu konstatovat, že tato pohádka zjevně přestala fungovat. Vidím to doma, u rodičů. Ačkoliv jsme, zejména s tátou, měli dlouho rozdílné pohledy na politiku, tentokrát jsme se shodli. A jsem za to vděčný, stejně jako za fakt, že stejnou shodu mám se starším synem, „Pražákem“ provovoličem. Naplňuje se tak moje dlouho očekávaná představa, že se podaří ten cílevědomě prohlubovaný příkop mezi „venkovem“ a Prahou přemostit. Máme reálné strukturální problémy, máme vyloučené lokality a regiony s výrazně vyšší mírou chudoby. Prezidentská nenávist, kterou si Babiš v kampani adoptoval, je ale nijak nenapraví. Napravit je můžeme pouze tehdy, dojde-li opět k vzájemně vyššímu porozumění. A k tomu během dalších pěti let povede pouze jeden z kandidátů druhého kola. Petr Pavel.


Naděje, že se tak stane, je skutečně hmatatelná. Aby se ale naděje stala skutečností, musíme ji stvrdit hlasováním 27. a 28. 1. 2023. Věřím, že tentokrát už česká občanská společnost neponechá nic náhodě. Bez ohledu na to, jestli na vsi, nebo v Praze.


Vyšlo také na Seznam Médium.

1
Vytisknout
2280

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2023