Proč Hamás prohraje

5. 4. 2024

Z nemalé části, i díky podpoře prezidenta Obamy, se dostaly na špici žebříčku bestsellerů. S přibývajícími žádostmi o články a rozhovory se autor také proslavil. Je pravda, že mnohá z jeho nejznámějších proroctví se ani nenaplnila, ani nevypadají na to, že by se kdy měla naplnit.

Místo toho, abychom dosáhli pokroku směrem k lepšímu, mírumilovnějším a lépe situovanému světu, vidíme COVID-19, hladomor v Súdánu a válku v Evropě i na Blízkém východě; nemluvě o terorismu ve velké části světa. Nic z toho nezpůsobilo, že by Harari ztratil důvěru v sebe sama a svou schopnost dívat se do budoucnosti.

Zejména v článku, který právě vyšel na nejdůležitějším izraelském zpravodajském webu, a také v rozhovoru pro CNN s Christiane Amanpourovou, diskutoval o budoucnosti izraelské války proti Hamásu. Izrael, tedy Harari, nemá šanci válku vyhrát. Proč? Protože aby to vláda v Jeruzalémě mohla udělat, musela by stanovit jasné cíle, což se jí dosud nepodařilo. Izrael podle něj potřebuje novou vládu. Takovou, která by upustila od svých "absurdních biblických fantazií" o úplném vítězství a připravila se na nějaký druh kompromisu. Končí konstatováním, že Izrael a Hamás se dostaly do slepé uličky. I v případě, že se Izraelským obranným silám (IDF) podaří porazit Hamás a odzbrojit ho, skutečným výsledkem bude porážka Izraele. Jediným způsobem, jak takové situaci zabránit, je kompromis, vyjednávání a mír.

Jako úvodní výstřel bych rád použil dílo široce uznávaného amerického politologa Bernarda Brodieho (1910-1978). Má-li být vojensko-politický plán životaschopný, musí podle Brodieho brát v úvahu cíle a prostředky, včetně rovnováhy mezi ozbrojenou silou a ochotou společnosti obětovat některé ze svých mladých mužů v procesu jejich naplnění. Viděno v tomto světle se prohlášení premiéra Netanjahua z prvního dne války, že cílem Izraele je "úplné zničení Hamásu" – organizace, která 7. října 2023 podrobila Izrael překvapivému útoku a způsobila přibližně 1 000 obětí za jediný den – jeví jako rozumné a dosažitelné. Rozumné, protože to připomíná velmi úspěšnou "bezpodmínečnou kapitulaci" Spojenců během 2. světové války, recept, který se ukázal jako velmi úspěšný. Dosažitelné díky vojenské rovnováze v Gaze. Je jasné, že v případě, že se Izraeli nepodaří dosáhnout Netanjahuova deklarovaného cíle, bude muset změnit svou politiku. K tomu slouží kabinet.

Zde se sluší dodat, že mezi útočníkem a napadeným existuje zásadní rozdíl. Ti první, v tomto případě Hamás, si mohou osvojit jakékoli cíle, které chtějí. Ta druhá, v tomto případě Izrael, stojí před jednoduchou volbou: Buď bojovat, nebo se vzdát. Za předpokladu, že se rozhodne bojovat, jeho jediným cílem může být porazit nepřítele. Všechno ostatní přichází později a musí nutně záviset na událostech na bojišti – což znamená, že vztah mezi cíli a prostředky musí zůstat pružný a nemůže být ani zdaleka tak rigidní, jak si Harari představuje. Celá myšlenka stanovení politických cílů před událostmi na bojišti, což je to, co zřejmě říká, je, abych použil termín, který jsem v tomto článku použil již dříve, absurdní.

Za druhé, jeho tvrzení, že má-li Izrael válku vyhrát, nebo ji alespoň neprohrát, musí mít novou vládu. Takovou, která se zbaví všemožných iluzí o totálním vítězství a bude připravena na nějaký kompromis. V tomto kontextu se zdá, že Harari si není vědom skutečnosti, že IDF se od samého začátku války krok za krokem řídila pokyny vlády. Ani jedno střetnutí s IDF, které by neskončilo porážkou Hamásu, ať už zabitím, zraněním nebo zajetím jeho vojáků, nebo tím, že tyto jednotky evakuovaly své pozice a zanechaly nepříteli kontrolu nad bojištěm. Vítězní koně se nemění uprostřed dostihu; pokud tak učiní, může to Hamás jen upevnit v jeho odhodlání bojovat dál.

Kromě toho, čeho by podle Harariho mohla změna vlády dosáhnout? Předpokládejme, že se Izrael rozhodne změnit svůj cíl, jak jej stanovil Netanjahu, a zaměřit se na nahrazení vlády Hamásu v Gaze vládou řízenou (Palestinskou samosprávou) v Ramalláhu; opravdu někdo věří, že si Hamás krotce sedne a bude souhlasit? Halil Shkaki, expert Palestinské samosprávy číslo jedna na průzkumy veřejného mínění, říká, že 73 % Palestinců na Západním břehu podporuje Hamás a souhlasí se zvěrstvy, která páchá. Kromě toho vláda vynakládá 1,3 miliardy šekelů, neboli 7 % svého ročního rozpočtu, na pomoc příbuzným palestinských obětí, které zemřely v bojích proti Izraeli. To vše kromě symbolických gest, jako je pojmenování ulic a náměstí po nich, jejich vychvalování ve školních učebnicích, které nutí děti studovat, a podobně. Ukončení války kompromisem, jak navrhuje Harari, umožní Hamásu kromě Gazy ovládnout i Západní břeh Jordánu, čímž se centrum Izraele dostane na dosah některých těžkých zbraní, které již má.

Třetí Harariho tvrzení, totiž že Izrael a Hamás se dostaly do slepé uličky, která může skončit jedině izraelskou porážkou, je také mylné. Krátce po úspěšném masakru, který spáchali 7. října, vůdci Hamásu oznámili, že očekávají, že budou následovat další opatření stejného druhu. Naneštěstí pro ně, ale naštěstí pro Izrael, zatím se nezdá, že by byli schopni tuto hrozbu realizovat. Zde je další a mnohem pravděpodobnější scénář: Po dosavadních úspěších a po náležitém období odpočinku a rekonstrukce vstoupí IDF do města Rafáh v jižní části Pásma a zbaví se zbytků organizovaných jednotek Hamásu na zemi, ve vzduchu, na moři a v podzemí. Často slýchaná srovnání s IDF v Libanonu, stejně jako s americkými dobrodružstvími ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, jsou ve skutečnosti irelevantní. Proč? Protože pásmo Gazy zahrnuje pouze 1,42 čtverečních mil, což se rovná 0,00083 procenta iráckého území, 0,00055 procenta afghánského území, 0,0011 procenta vietnamského území a 0,034 procenta libanonského území. Jakmile se vypořádá s Rafáhem, vše, co Izrael bude potřebovat k porážce toho, co zbylo z Hamásu, a k úplnému ovládnutí země, budou tři brigády.

Ovládnutí Pásma ze všech stran ho také izoluje od vnějšího světa a výrazně ztíží pašování zbraní, peněz a logistické podpory, kterou teroristé a partyzáni potřebují. V této souvislosti je důležité mít na paměti skutečnost, že obyvatelstvo Gazy není homogenní. Asi třetina se skládá z domorodců (na rozdíl od těch, kteří v té či oné době opustili Izrael), podporuje Palestinskou samosprávu a jen málo věcí by si přála víc než vyřizování účtů s Hamásem, který s nimi špatně zachází od té doby, co se Izraelci před téměř dvěma desetiletími stáhli.

Shrneme-li to, je logické, že i poté, co IDF dokončí okupaci Pásma, bude muset provádět sporadické protiteroristické operace. Bude tak moci čerpat z půlstoleté zkušenosti nejen v Pásmu, ale i na Západním břehu Jordánu. Skoncovat s terorismem nebude snadné a bude to nějakou dobu trvat. Nicméně vzhledem k různým typům specializovaných sil, které IDF nasazuje, stejně jako k různým inovativním technikám, které vymyslely, z nichž mnohé jsou závistivě napodobovány, není důvod, proč by boj nemohl vést k úspěšnému konci.

Na závěr pár slov o "absurdních biblických fantaziích", které, jak říká Harari, si vymýšlejí všechny druhy izraelských extremistů, včetně nemálo členů samotné vlády. Nietzsche ve svých Nečasových úvahách říká, že ti, kdo odsuzují minulost, ohrožují sebe i ostatní. Je to proto, že jsme všichni produktem minulosti, se všemi jejími problémy, vášněmi, omyly a dokonce i zločiny. To je také důvod, proč se popírání vlastní minulosti rovná zastřelení sebe sama jak pro jednotlivce, tak pro národy. To platí i o samotném Hararim. Ale ještě více to platí o bezpočtu dalších lidí po celém světě, kteří smýšlejí stejně jako on.

Podrobnosti v angličtině: ZDE