Jak spolu bydlí v Brně studenti s mladými lidmi z dětských domovů

8. 4. 2024

Bohuslav Binka: My jsme se inspirovali v zahraničí, my jsme spolu s Ekonomicko-správní fakultou jezdili do Rakouska, nejvíc do Vídně po zajímavých, environmentálně ale i sociálně orientovaných, buďto podnikatelských záměrech nebo nějakých projektech a velmi nás tam zaujal někdy v roce 2011 projekt Vinci Rast od Cecily Corti, bývalé manažerky Hewlett Packard Rakousko. Česko, která nejdřív vytvořila nízkopráh pro lidi bez domova a když provozovala asi dva roky ten nízkopráh, tak si uvědomila, že někteří ti lidé bez domova stojí o to vrátit se do normálního bydlení a že by bylo dobré -

Jan Čulík: Co to je nízkopráh?

Bohuslav Binka: Nízkopráh znamená, že tam může kdokoliv, kdo nemá kde bydlet, na jeden na dva dny přijít a přespat. A když ona pracovala v tom nízkoprahu, tak si uvědomila, ale tady je několik lidí, kteří by zvládli už bydlení, návrat do skutečného bydlení. A to by jim mohlo pomoct a domluvila se s dvěmi a vídeňskými vysokými školami a vytvořila asi 12 bytů, kde bydleli studenti tady těch dvou vysokých škol a lidé bez domova, kteří se chtějí vrátit do módu bydlení.

A my jsme tam byli asi čtyřikrát a v roce 2015, když jsme tam byli po čtvrté tak na té zpáteční cestě jsme si s Radkem Škapou a několika dalšími lidmi řekli, to je ale skvělé, že studenti pomáhají nějaké skupině a zároveň tam bydlí. Je to taková alternativní verze kolejí, to by slušelo Brnu, to by slušelo Masarykově univerzitě.

A od toho roku 2015 jsme nejdřív oslovili Masarykovu univerzitu, potom magistrát města Brna, městskou část Brno střed. A protože všichni nám vyšli vstříc, tak už v roce 2019 to znamená, že čtyři roky poté, co jsme ten nápad dostali a řekli si, chceme to v Brně, tak se otevíral projekt Symbios s cílovou skupinou jinou, než je v té Vídni.

A tady udělám drobnou odbočku. Český stát v péči o podporu prvních let samostatnosti mladých dospělých z dětských domovů docela selhává. Já myslím, že český stát je v zásadě funkční, ale má věci, ve kterých to nějak neumí. A tady to je 1jedna z těch věcí.

A když mladý dospělý opouští dětský domov, tak před 5 lety dostal něco mezi třemi tisíci a třeba pětadvaceti tisíci a ahoj. V tom dětském domově o něj bylo pečováno způsobem, který mnohdy, ne vždy, existují úplně skvělé dětské domovy a zároveň někdy ta příprava byla velmi problematická, protože to, že o člověka pečováno, že má všechno zařízené, to není příprava na samostatný život. Takže potom začínejte se třemi tisíci svůj první samostatný život. Když zároveň potřebujete objevovat svobodu, potřebujete si zažít to mládí, které ti ostatní mají nějak -

Jan Čulík: Aha, jinými slovy, to je zajímavé, já vás přeruším. Já jsem chtěl říct, že no jo, ale v Rakousku tam dali bezdomovce a vy tam dáváte lidi z dětských domovů a vy tam tedy vlastně taky dáváte bezdomovce, tím pádem podle toho.

Bohuslav Binka: Ne, ne, ne. Je pravda, že část mladých dospělých z dětských domovů právě proto, že tady chybí ta podpora k tomu začít dobře ten samostatný život do těch prvních let té samostatnosti, tam ta podpora chybí. Tak část z nich skutečně skončí jako bezdomovci, ale to vůbec není nutné, protože zároveň tam je potenciál k tomu opravdu se osamostatnit, opravdu začít dobře ten svůj vlastní život a zároveň do těch prvních let je opravdu hrozně dobře, že tam je nějaká podpora pro ně. A to ten český stát neumí udělat a my ho tady v tom smyslu vlastně v Brně nějakým způsobem suplujeme.

Jan Čulík: No ale je to pro strašně málo lidí, že jo.

Bohuslav Binka: Je to pro 8 lidí. Když bychom se podívali do historie, tak my fungujeme teď 5 let. A za těch 5 let jsme pomohli osmnácti mladým dospělým. Když bychom se na to podívali časově, tak u nás zpravidla mladý dospělý stráví tři roky předtím, než odejde do úplné samostatnosti, ale jsou lidé, kteří jsou u nás - úplně maximální doba pobytu je 5 let. V případě, že třeba studují, máme tam dva, kteří studují vysokou školu, což je úplně skvělé.

A pokud ten člověk letos skončí s vysokou školou, třeba v prosinci a už je to čtvrtým rokem, tak ve výjimečných případech povolujeme pobyt pět let a podle mého názoru u těch mladých dospělých z dětských domovů nemá smysl nabízet nějaký půlroční nebo roční pobyt nebo půlroční roční podporu. Tento čas, ten půlrok rok trvá jen navázání toho základního vztahu. Takže pokud je chceme dobře podpořit, tak ta podpora musí být opravdu v tom horizontu tří a někdy třeba 5 let.

Takže u nás jich získalo nějakou podporu celkem 18. A jak už jsem říkal, třeba dva z nich a skončí vysokoškolským titulem, což je úplně skvělé.

Jan Čulík: Jak je vybíráte?

Bohuslav Binka: Tam jsou takové dvě fáze úplně v začátku projektu. To znamená, že když projekt začínal, tak my jsme vyhlásili call, kdo chce zažít Symbios. Vstoupit do toho samostatného života prostřednictvím Symbiosu, tak se přihlásí a v okamžiku, kdy se nám přihlásilo prvních osm, tak jsme to zavřeli a potkali jsme se s nimi napřed na půl den pouze s nimi, s těmi lidmi z dětských domovů, mladými dospělými ,a poté jsme udělali takový týdenní pobyt pro studenty, kteří se přihlásili pro ty mladé dospělé a v rámci toho pobytu si vlastně oni našli ty dvojičky. Měli jsme na to takový docela sofistikovaný systém. Jak to udělat tak, aby to proběhlo bez nějakého zranění a zároveň si rozdělili ty byty a začlo se potom týdenním pobytu. A teď je to tak, že vždycky, když se uvolní místo, tak my už tam máme čekatele, že tam třeba tři čtyři mladí dospělí čekají -

Jan Čulík: Jak se o tom dovědí?

Bohuslav Binka: My objíždíme dětské domovy a paní vedoucí, vždycky, když se něco stane, když oznámí nějaký mladý dospělý, já už bych chtěl odejít, tak ona napíše na sociální odbory, OSPODY po Brně a okolí. Máme vždycky třeba tři lidi, kteří čekají, takže oslovíme toho prvního, který je na té čekací listině jako první. A pokud může, tak se s ním na hodinu potkáme a povíme si, jaká jsou pravidla, která platí v Symbiósu a tak dál. A pokud jemu se ten projekt zalíbí a pokud my seznáme, že se do toho projektu hodí, tak může nastoupit.

Jan Čulík: Jsem se chtěl zeptat, když říkáte čekatelé. To jsou lidé, které už vyrazili z těch dětských domovů, nebo ještě tam jsou?

Bohuslav Binka: Já bych určitě nepoužil slovo vyrazili. Já znova chci zdůraznit, že existují dětské domovy, které jsou fakt výborné, tady v Brně Dagmara, ale těch velmi dobrých dětských domovů je spousty a taky jsou limitovaní státem. Stát taky umožňuje nějaké věci. Takže nevím, jestli vyrazili, ale prostě, když opouští ten dětský domov, tak dostanou určitou částku. Kdyby si to chtěl někdo z posluchačů představit, tak řekněme deset -

Jan Čulík: Ano, ale mě zajímá, kde je ta fáze, kdy oni, pokud jsou vybráni, tedy přijdou k vám, když čekají, tak čekají už poté, co tedy, jak říkám, museli opustit ten dětský domov -

Bohuslav Binka: Opravdu záleží, jsou lidé, kteří jsou v dětském domovu a začnou se o nás zajímat a řeknou, my bychom tam chtěli. A pokud to udělají třeba rok dopředu, tak si myslím, že je větší pravděpodobnost, že se k nám dostanou, než nedostanou v okamžiku, kdy budou opouštět dětský domov. Ale někteří taky opravdu mají silnou potřebu zkusit si to hned jenom sami za sebe. To znamená, že opustí dětský domov a chtějí to zvládnout sami. A třeba po roce po dvou letech zjistí, no, úplně mi to nejde. Já ještě potřebuju ten mezistupeň a pro ně jsme tady taky. Pokud se nám někdo takový ozve, tak jsme tady pro něj.

Jan Čulík: V kolika letech oni vlastně odcházejí z těch dětských domovů?

To záleží, nejdřív mohou odejít v osmnácti. A pokud se v osmnácti rozhodnou, tak prostě mají právo opustit dětský domov a nejdéle musí opustit dětský domov v šestadvaceti.

Jan Čulík: Aha OK.

Bohuslav Binka: Studují třeba.

Jan Čulík: Tak ve dvaceti šesti už by mohli tedy se víceméně o sebe postarat. No a jak to tedy funguje? Co na to ti studenti vaši?

Jo, ti studenti tam skutečně tvoří hodně důležitou složku celého toho projektu. A řeknu, proč. Vždycky, když student přichází do Symbiosu, tak na tom hodinovém setkání jeden z důležitých vzkazů těm studentům je, vy budete spolu bydlet. Nejste terapeuti. Nejste sociální pracovníci, nejste mentoři, od toho tady máme jiné lidi. Vy, opravdu jenom spolu bydlete. To, že se tam objeví třeba nějaký spor, to, že něco potřebujete řešit, přístup k umývání nádobí nebo úklid nebo domácího mazlíčka, vždycky to zkuste vyřešit nejdřív sami za sebe, ale když je problém, máme tady dvě mentorky a ty do toho vstoupí a pomůžou vám. Takže vy jenom spolu bydlete. Oni tu podporu mají ještě někde jinde.

Ale zároveň ti studenti mají svoje sociální sítě, mají svoje známé kamarády, které vlastně přinesou trochu jako na podnose. A ten mladý dospělý, který má zase svoje sociální sítě, ale pozná zase lidi z jiné bubliny. A to je hrozně dobré, že tam mají možnost sáhnout si na jinou bublinu.

Jan Čulík: To si dovedu představit, ano.

Bohuslav Binka: Tak to je první důležitý pozitivní moment ze strany studentů. A ten druhý důležitý pozitivní moment tak, jak já ho cítím, je, že oni mimoděk zprostředkovávají nějaké věci, které oni sami chytli si ve své rodině a které, které my všichni automaticky máme, ale člověk z dětského domova je třeba nedostane, protože prostě tu rodinu nemá.

Jan Čulík: Jako například?

Bohuslav Binka: Když jsme měli po roce fungování projektu takovou grilovačku. Tak tam jeden z těch studentů si dal dvě deci vína nebo tři deci vína a když dopíjel tu třetí deci, tak mu chtěl někdo dolít a on říkal ne já jdu zítra na brigádu. Já potřebuju být ready a to je přesně způsob přístupu, kde si řeknu ne v nějaký okamžik -

Jan Čulík: A to byl ale student, ne člověk z dětského domova.

Bohuslav Binka: Ten student mimoděk ukazoval, jak se k nějakým věcem přistupuje. Nebo tam se řešilo, jestli si koupím iphona nebo ne. A jeden ten student říkal, hele, ale já bych potom nevyšel, já si ho teď prostě koupit nemůžu a to je něco, co je jako hodně důležitý nepřijímý vzkaz od vrstevníka, od někoho, kdo není nade mnou ani pode mnou, ale kdo je se mnou ve stejné životní fázi, kde se můžu něco naučit.

A zároveň ale ti mladí dospělí mají za sebou dost často věci, které nikdo z nás za sebou nemá, a taky mají nějakou věc, kterou můžou předat těm studentům. I kdyby to bylo třeba jenom Hele, někdo to má v životě taky tak těžký a zvládne to. Takže myslím, že ty dvě skupiny se výborně doplňují a obohacují navzájem.

Jan Čulík: Ale co je na tom pro ty studenty? Protože ti můžou říct My tady máme práci se studiem a ještě nám dáváte tady nějaké extra podivíny.

Bohuslav Binka: Já bych to vůbec tak neviděl, že mladí dospělí z dětských domovů jsou podivíni. To jsou zajímaví lidi lidi, který taky jsou na začátku života. Je tam výhoda, že i ti studenti, ti mladí dospělí., velmi často mají nějaké stejné potřeby, potřebu něco vyzkoušet, potřebu nějak do světa se otisknout, takže tady v tom naopak je nějaká míra souznění.

A zároveň, když se budete bavit s těmi studenty, tak často mnoho z nich řekne, já jsem si tady uvědomil hrozně důležité věci, jako třeba co mám, nebo že někdy člověk opravdu má na zádech nějaké závaží a stejně s tím životem nějak umí běžet a běží.

Já si myslím, že tady ten kontakt s těma mladými dospělými z dětských domovů pro ty studenty je fakt velká rozvojová příležitost. A já jsem to ještě neřekl, ale máme v projektu dvě mentorky, oni vždycky křížově v tom každém bytě je jedna se studentem. Jedna s tím mladým dospělým, a mladí dospělí i studenti se s nimi jednou za měsíc mají povinnost vidět. Je to prostě součástí povinností bydlení v Symbiosu a ty mentorky jsou tam ve formě fakt podpory, když je to potřeba. To znamená, že řeším nějaký spor, ale každý z nás řešil nějaký spor ve spolubydlení, automaticky to do toho patří. Ale tady v Symbiosu, když ten spor řeším a nějak nám to nejde, tak mám tady mentorky, na které se můžu obrátit, nebo něco mě na tom druhém štve, nějak mu to neumím říct. Já můžu jít za mentorkou a můžu si s ní o tom promluvit a ty mentorky jsou tam skutečně jako podpora.

Jak ti v tom je, co potřebuješ, aby si uměli nahmátnout, co potřebují. Takže myslím, že i ty studenti kromě toho, že oni stejně jako mladí dospělí, bydlí za zhruba 70% tržního nájemného - My chceme, aby ti mladí dospělí byli zároveň podporovaní i v tom, že opravdu nemají dost peněz do na začátku svého života. Tak tady v tom je ten Symbios podporuje, že platí třeba 70% toho tržního nájemného, ale to platí i pro ty studenty, takže i ti studenti mají formu podpory, kterou mají ti mladí dospělí.

Jan Čulík: Jo, to je velmi záslužné, já jenom závěrem. Mám tedy dvě asi věci k tomu. V tom Rakousku to byli studenti a bezdomovci, český stát na bezdomovce v podstatě kašle. Vy jste objevili tedy ten problém s těmi lidmi z těch dětských domovů, ale bezdomovce neplánujete do toho zapojit?

Bohuslav Binka: My máme za sebou teď pět let nějakého know how, nějakých zkušeností práce s cílovou skupinou mladých dospělých. A když já se podívám na to, že každý rok opouští dětské domovy zhruba 70 až třeba 110 mladých dospělých, kteří vstupují do nějaké samostatnosti, celkově ty dětské domovy a další formy opouští až 800 mladých dospělých, ale to může být, že se vrací do biologické rodiny, nebo že jdou z dětského domova do dětského domova, ale reálně 70 až 120 - 110. Jich opustí dětské domovy s tím, že jdou do samostatnosti. A pro ně stát nemá připravený nějaký státní systém podpory.

Pokud někdo něco ukradne nebo udělá nějaký trestný čin tak poté, co opouští věznici, má státní systém podpory toho, jak se navrátit do života. Mladí dospělí, přestože nic tomu státu ani nikomu z nás neudělali, tak tady tu podporu nemají. A já neříkám, že jí vězni nemají mít. Mají a je tam správně, ale jenom že stát tady v tom na ty mladé dospělé zapomněl. Zvažujeme to, chystáme se na to. Pokud bychom rozšiřovali Symbios jako projekt třeba do Prahy nebo do Olomouce, tak budeme využívat to know how, které známe.

Úplně souhlasím s tím, že je potřeba, aby se zlepšila i péče o lidi bez domova a zároveň to necítím, že to je teď naše priorita nebo náš úkol, protože my máme nějakou dobrou zkušenost a ozkoušeli jsme si, jak to funguje s mladými dospělými. Tam tu podporu chceme dávat dál.

Jan Čulík: Velmi zajímavé. Závěrem se chci ještě jenom zmínit o tom, že v zahraničí také existují projekty, kdy se dávají dohromady malé děti s důchodci, což možná o tom jste slyšel, a je to strašně pozitivní, taky pro oba.

Ale to už by byla zase jiná pohádka, tak o tom někdy jindy. Pane docente, děkujeme, vážení televizní diváci, děkujeme vám za pozornost na shledanou.