Po íránském útoku na Izrael musí svět jednat: Tato krize ohrožuje nás všechny

15. 4. 2024

Je povinností USA, Velké Británie a dalších přátel a spojenců Izraele, aby Netanjahuovi jasně sdělili, že pokračující vojenská, diplomatická a politická podpora je podmíněna legitimní a přiměřenou izraelskou odvetou. Bylo by lepší, kdyby Izrael úder vůbec neopětoval. Írán neuspěl se svým zjevným cílem způsobit vážnou škodu. Izrael tvrdí, že 99 % jeho raket a dronů bylo zničeno. Škody byly naštěstí malé. Teherán nyní trochu s nadějí říká, že epizoda je "uzavřena" - ale varuje, že v případě útoku se bude bránit.

Netanjahu by jednal nejmoudřeji, kdyby íránské útoky světu předložil jako údajný nezvratný důkaz svého jestřábího názoru: Írán je zlovolný, nebezpečný darebácký stát, který porušuje mezinárodní právo a ohrožuje Izrael, arabské a západní státy. Namísto slepého útočení - například na íránská jaderná zařízení - by měl tvrdit, že tvrdé vedení islámské republiky a její nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí ukázali svou pravou tvář - a zaslouží si kolektivní, mezinárodní trestní opatření.

Vzhledem k dosavadní historii Netanjahuova chování je nereálné očekávat, že Netanjahu nastaví druhou tvář. Akce Teheránu mu poskytla jedinečnou příležitost odvrátit celosvětovou pozornost od otřesného plenění, které páchá  v Gaze a od jeho neschopnosti porazit Hamás. Může říci, že válka proti Hamásu se nyní změnila v existenční válku proti jeho loutkovodičům v Teheránu - a že lidé dobré vůle doma i v zahraničí se musí shromáždit kolem Netanjahuova vedení, aby zajistili nezbytné vítězství.

Při vývoji krize by se nemělo zapomínat na skutečnost, že Netanjahu a jeho vnitřní válečný kabinet  úmyslně a lehkomyslně vyprovokovali tuto roztržku. Izraelský premiér stojí v čele desítky let trvající stínové války proti Íránu, v níž dochází k vraždění. Skryté a nepřiznané zabíjení íránských jaderných vědců a vůdců regionálních zástupných milicí Íránu se stalo téměř rutinou. Od zvěrstev ze 7. října se však seznam cílů rozšířil.

V prosinci byl například v Damašku zabit Sayyed Razi Mousavi, vysoký íránský generál. Reakce Íránu byla tehdy stejně jako v minulosti poměrně omezená a nepřímá. Bombový útok na přístavbu jeho velvyslanectví v syrském hlavním městě z 1. dubna, při němž zahynulo několik vysokých velitelů, však tuto dynamiku radikálně změnil. Írán obvinil Izrael (který jako obvykle nepřiznal odpovědnost) z přímého a zjevného útoku na své svrchované území. Izrael podle Chameneího překročil červenou linii.

Je těžké s tím nesouhlasit. Válka vyšla ze stínu - a to Netanjahuovým přičiněním. Musel vědět, jak zuřivá bude reakce v Teheránu. Příznačné je, že svého amerického spojence předem neinformoval, pravděpodobně proto, že by se americká administrativa pokusila izraelskou vražednou akci v Sýrii  vetovat. Izraelský útok na velvyslanectví v Damašku vypadá jako promyšlená eskalace, jejímž cílem bylo posílit Netanjahuovu vnitropolitickou pozici, umlčet kritiku zaslepených Američanů a odvrátit mezinárodní tlak na zastavení dodávek zbraní do Izraele.

A to se podařilo. Ze dne na den kritika debaklu v Gaze ve Washingtonu vyschla. Také v Británii nyní pravděpodobně utichnou výzvy vládě, aby trvala na účinném příměří v Gaze a omezila podporu izraelské koalice. Namísto toho se Spojené království již vojensky angažuje ve vzduchu nad Sýrií a Irákem a mohlo by být vtaženo do konfliktu  ještě více. Útok na Damašek navíc donutil Írán aby zahájil sám otevřenou vojenskou akci. Teheránští vůdci se již nemohli schovávat za zástupné síly, jako je Hizballáh v Libanonu a Húsíové v Jemenu. Netanjahu je v podstatě vyzval na souboj. Zjevně cítili, že nemají jinou možnost než odpovědět stejnou mincí.

Toto přesvědčení bylo a je mylné. Stejně jako Netanjahu měli Chameneí a íránský prezident tvrdé linie Ebrahím Raisí na výběr. Bylo by mnohem chytřejší, kdyby Írán tváří v tvář rozhořčení ambasády předložil své stížnosti OSN a mezinárodnímu soudu v Haagu a vznesl tuto otázku prostřednictvím přátel v G20 a ve skupině Brics. Írán mohl pohrozit odvetou a pak se držet zpátky. Tímto způsobem si mohl získat sympatie globálního jihu a protizápadních spojenců, jako jsou Čína a Rusko.

Místo toho Chameneí - pošetilý reakcionář s téměř nulovou osobní zkušeností s okolním světem - vlezl  přímo do pasti, kterou nastražil Netanjahu. Írán se v očích většiny mezinárodního společenství stal psancem. A íránský lid musí čekat na reakci Izraele. V závislosti na tom, jak moc bude tvrdá, může hluboce nepopulární islámský režim čelit nárůstu vnitřní nestability, dokonce i lidovému povstání.

Tato bezprecedentní přímá konfrontace mezi Izraelem a Íránem, která se buduje již několik let, postavila amerického prezidenta Joea Bidena do téměř nemožné pozice. Do úřadu nastoupil v roce 2021 v naději, že oživí přelomovou americko-evropskou jadernou dohodu s Íránem z roku 2015, kterou Donald Trump idiotsky zrušil. Nyní jeho politika leží v troskách. Biden se ocitl na pokraji eskalujícího ozbrojeného konfliktu s Íránem a bojuje po boku izraelské vlády, jejíž akce v Gaze opožděně, ale vehementně odsoudil a které ho mohou přijít draho v listopadových amerických volbách.

Biden nemůže opustit Izrael, i když se může domnívat, že ho Netanjahu opět zmanipuloval (jak se domnívá, že tomu bylo na začátku války s Hamásem). Nemůže však věrohodně žádat americké voliče, kterým už dávno došla trpělivost s nákladnými zahraničními konflikty, aby podpořili další blízkovýchodní válku. Trump, Netanjahuův kamarád, musí být nadšen.

To vše - Netanjahuovy cynické machinace, násilné přehmaty Teheránu, Bidenovo ostré dilema - ukazuje jen jedním směrem: k nutnosti naléhavé, společné mezinárodní akce, která by zastavila další boje a zabránila blízkovýchodní eskalaci vtahující do konfliktu Sýrii, Libanon a oblasti Perského zálivu a Rudého moře. Ze stran tohoto konfliktu není žádná země ani žádný vůdce v právu. Ve skutečnosti jsou všichni v různé míře v neprávu. Všichni potřebují zachránit sami před sebou. Alternativou je další krveprolití, další nekonečné, nesmyslné a šířící se utrpení.