Štreit o Šimotové
16. 4. 2024 / Soňa Svobodová
čas čtení
4 minuty
Není tomu tak dlouho, co v malebném podhorském městečku
Rýmařov, které se rozkládá na rozhraní Nízkého a Hrubého Jeseníku,
proběhla ve zdejším Městském muzeu a galerii Octopus vernisáž výstavy s
názvem Společná setká(vá)ní, která je zasvěcena dvěma světově uznávaným umělcům.
Tím
prvním je znamenitý český fotograf Jindřich Štreit a tím druhým, tedy
vlastně tou druhou, je excelentní česká malířka, grafička a sochařka
Adriena Šimotová (1926 - 2014), od jejíž smrti 19. května uplyne již
deset let.
Při této příležitosti
prostřednictvím svých fotografií, na nichž zachytil vzácné okamžiky ze
setká(vá)ní s touto jedinečnou silnou a neuvěřitelnou, lidskostí
naplněnou osobností, na ni Jindřich Štreit vzpomíná.
Pane Štreite, kdy se vlastně zrodilo vaše celoživotní přátelství s paní Adrienou Šimotovou?
S Adrienou jsem se setkal v roce 1981 na mé vernisáži v Praze. Znal jsem její tvorbu, a proto naše první setkání bylo velmi spontánní. Adrieně se líbily moje syrově poetické foténky.
O paní Šimotové bylo známo, že prostřednictvím své tvorby sdělovala své prožitky. To samé tvoříte i vy prostřednictvím svých fotének, jimiž dokumentujete život. Jak hodně jste se ve svých tvorbách vzájemně ovlivňovali?
Její tvorbou jsem fascinován a mám ji rád, neboť je velmi citlivá. A musím přiznat, že mne okouzlila nejen její abstraktní, ale i ta figurální tvorba. Její abstrahování figury mi bylo proto velmi sympatické. A co se líbilo jí na mé tvorbě? Byla to jakási forma propojení absurdity života s poetičností a humorem.
Velmi známý je i její výrok, který zní: ,,Průšvih je, když člověk nemá co říct a nejde mu to", ale paní Šimotová měla pokaždé svou tvorbou co říci. Souhlasíte se mnou?
Ano. Měla vždy co říci, protože její život si nebral servítky, ale říkala to vždy tak, aby člověk neměl pocit, že je vychováván a poučován.
Adriena velmi ráda experimentovala a hledala nové výrazové prostředky. To jí postupně vedlo k opuštění tradičních výrazových prostředků s příklonem k novým experimentům a používání jiné materie.
Málokdo ale ví, že také byla jednou z mála českých výtvarnic, jejichž tvorba je součástí sbírek pařížského Muzea moderního umění a že dokonce v roce 1991 byla jmenována rytířem Řádu za umění a literaturu. Jaká byla vaše setká(vá)ní s touto jedinečnou rytířkou?
Naše setkávání byla velmi tvůrčí. Nebyl čas na dlouhé společenské řeči a hned jsme začínali s úvahami či rozbory našich uměleckých projektů. Výborně jsme si rozuměli.
Když přihlédneme k té literatuře, tak byla také básnířkou, o čemž svědčí i její kniha, kterou v roce 1997 vydala pod názvem Hlava. Utkvěla vám v paměti některá z jejích básní?
Každá její kresba je báseň o řece.
To je krásně řečeno, ale jak vás znám, tak ohledně jejích básní určitě něco chystáte?
Ano. S teoretikem a Adrieniným kurátorem a přítelem Dr. Pavlem Brunclíkem připravujeme na 20. dubna v rýmařovské galerii při příležitosti naší společné výstavy pásmo poezie.
Ale před dvaadvaceti lety jste také měli společnou výstavu, že?
Je to tak. Naše společná výstava se konala v roce 2002 v Mnichově v Katolické akademii. Vystavoval jsem tam kolekci fotografií z cyklu Vesnice je svět. Adriena se představila kolekcí kreseb.
Pak ale také vystavovala v Sovinci?
V Sovinci měla samostatnou výstavu v roce 1987. Ta se stala velkou kulturní událostí.
Takže vlastně toto je vaše druhá společná výstava, kterou bychom mohli nazvat ,,exkluzivní". Je to tak?
Rýmařovská výstava je naše druhá společná a je originální a jedinečná v tom, že můj soubor velkoformátových fotografií ze života Adrieny je vystaven poprvé ve světové premiéře. Výstava je doplněna knihami a katalogy Adrieny Šimotové. Na jejím vzniku se podíleli Michal Vyhlídal, Pavel Brunclík, Štěpánka Bieleszová, Zdeněk Sodoma a Bohumil Švéda.
A co dodat závěrem? Snad jen to, že výstava probíhá až do 28. dubna tohoto roku a opravdu stojí za vidění.
1230
Diskuse