„Nic neospravedlňuje to, čeho jsme zde byli svědky“: Lékaři se vracejí z Gazy domů

28. 5. 2024

čas čtení 7 minut
 

Britští lékaři Mohammed Tahir a Omar El-Taji si mysleli, že jsou psychicky připraveni pomáhat léčit lidi v Rafáhu. Ale to, čemu oni a další zahraniční dobrovolníci čelili, překonalo vše, co si dokázali představit.

Jen několik dní po příjezdu do nemocnice u Rafáhu v pásmu Gazy byl doktor Omar El-Taji - urolog, který obvykle pracuje v Manchesteru - vzbuzen ve dvě hodiny ráno, aby operoval naléhavý případ. „Přivezli muže ve věku 30 let poté, co byla celá jeho budova vybombardována,“ říká. „Měl otevřenou ránu na břiše, odpadávala mu ruka a kotníky měl úplně zmrzačené.“

Muž byl rychle převezen na operační sál. „Střepiny ho úplně prořízly - nikdy jsem nic podobného neviděl,“ říká El-Taji.

Pacient operaci přežil, ale o dva dny později zemřel poté, co mu v důsledku sepse selhaly ledviny, protože nebyla k dispozici dialýza. „To by se v systému zdravotní péče, který by měl odpovídající zdroje, nestalo,“ říká.

 
El-Taji byl součástí skupiny mezinárodních lékařů, kteří strávili v Gaze tři týdny a působili pod záštitou Světové zdravotnické organizace. Umožnilo jim to nahlédnout z první ruky do zdravotnického systému, který byl rozvrácen pokračující izraelskou ofenzívou v Gaze, kde již nefungují dvě desítky nemocnic.

Tým zdravotníků dorazil do evropské nemocnice poblíž Chán Júnisu na začátku května s kufry naplněnými nezbytnými věcmi, včetně léků, chirurgických nástrojů a krabic Quality Street. „Pro děti,“ říká El-Taji.

„Myslel jsem, že jsem psychicky připraven,“ dodává. „Ale to, čeho jsme byli v Gaze svědky, překonalo vše, co jsem si dokázal představit.“

Podle ministerstva zdravotnictví na území ovládaném Hamásem zemřelo od loňského října, kdy Izrael zahájil vojenskou ofenzívu, v Gaze asi 36 000 Palestinců. Bylo také zaznamenáno více než 400 útoků na zdravotnická zařízení a personál a podle ministerstva bylo zabito nejméně 340 zdravotníků.

Když se lékaři poprvé dostali do nemocnice, našli  tisíce zoufalých palestinských rodin namačkaných ve stanech a lepenkových přístřešcích. Uvnitř prý viděli vysídlené rodiny, které obsadily chodby a schody, takže pro ně bylo obtížné se vůbec dostat dovnitř.

„Nic, vůbec nic neospravedlňuje to, čeho jsme tu byli svědky,“ říká doktor Mohammed Tahir, ortopedický chirurg z Londýna. „Lidé sem přivádějí své děti, které jsou po příjezdu mrtvé, a chtějí, abychom se je pokusili resuscitovat - i když jejich těla nejeví žádné známky života. Pak odcházejí s končetinami svých mrtvých dětí v kartonových krabicích.“

Pro lékaře bylo rozhodování o třídění jedním z nejtěžších aspektů mise. Často bylo třeba rozhodovat okamžitě, což v některých případech znamenalo nechat těžce zraněné pacienty zemřít, aby se zachovaly tenčící se zdroje.

Zahraniční lékaři pracovali po boku palestinských lékařů, z nichž mnozí byli sami vysídleni a žili ve stanech mimo nemocnici. Klíčovou součástí mise je výuka a školení místního lékařského personálu a studentů.

„Palestinští studenti medicíny jsou skutečnými hrdiny,“ říká Tahir. „Jejich univerzity byly zničeny a hrnou se k nám pro jakékoliv znalosti, které jim můžeme předat a které mohou pomoci jim i ostatním. Jsou to mladí dobrovolníci, kteří nedostávají zaplaceno, ale každý den přicházejí do práce a zoufale se snaží podpořit selhávající zdravotnický systém, protože svět je zklamal.“

Jednoho dne lékaři podle svých slov navštívili místa zničených nemocnic Násir a al-Šifa, kde byly nedávno objeveny masové hroby stovek Palestinců, z nichž mnozí byli svlečeni donaha se svázanýma rukama, jak vyplývá ze zpráv zveřejněných úřadem OSN pro lidská práva.

„Bylo to apokalyptické,“ říká doktorka Laura Swoboda, specialistka na ošetřování ran z Wisconsinu. „Naprostá zkáza se nepodobala ničemu, co jsem kdy viděla. Rozkládající se těla stále trčící pod sutinami. Všude kolem jsme cítili pach smrti.“

Swoboda říká, že když procházela mezi troskami, viděla převrácené sanitky a vyhořelé dialyzační středisko, všude rozházený zdravotnický materiál a zvuk černých pytlů na mrtvoly plandajících ve větru. „Na stěnách sálů byly načmárané poznámky lékařů, kteří se tam schovávali,“ říká Swoboda. „A pak jsem v sutinách narazil na lidský prst. Bylo to jako v hororu.“

Když se doktorka Ahlia Kattanová a její manžel doktor Sameer Khan rozhodli připojit k misi, jejich rodiče se nabídli, že jim pohlídají děti. Po měsících, kdy na svých sociálních sítích viděli děsivá videa zraněných a mrtvých palestinských dětí, si manželé z Kalifornie kladli otázku, co kdyby to byly jejich vlastní děti.

Během svého pobytu v Gaze viděli manželé, kteří jsou oba anesteziologové, stovky pacientů - většinu z nich tvořily ženy a děti. Kattanová však říká, že jeden případ nemůže dostat z hlavy.

„Jednoho dne jsem přišla na pohotovost a na nosítkách ležel malý chlapec, přesně stejně velký jako můj čtyřletý syn; z jeho popelavých dětských ručiček se stávaly ruce batolecí,“ říká Kattanová

„Jmenoval se Mahmúd a byl obětí izraelské bombardovací kampaně, při níž bylo popáleno více než 75 % jeho těla. Měl ohořelé obočí a jeho vlasy byly cítit kouřem.“

Mahmúd ležel a plakal bolestí, když mu Kattan rozbaloval rány; ultrazvuk odhalil roztříštěnou slezinu a rozdrcené plíce. „Neměli jsme prostředky, abychom ho zachránili, a on zemřel před našima očima - studený a v bolestech, bez nikoho, kdo by ho znal,“ říká a zadržuje slzy. „Přála bych si, abych ho mohla ochránit. Byly mu teprve čtyři roky.“

Když Izrael v květnu zahájil útok na Rafáh, začaly podle lékařů pár set metrů od jejich jasně označeného bezpečného domu dopadat bomby. Stěny jejich pokojů otřásaly hlasité exploze, zatímco venku se neustále ozývala dělostřelecká palba. Jednou v noci se lékaři rozhodli, že už to není bezpečné, a vyběhli ven, stále ještě ve svých úborech, a přesunuli se do evropské nemocnice, kde spali na podlaze.

Odtud se podle lékařů situace neustále zhoršovala. Nemocnici docházelo palivo a během operací často přestával fungovat generátor, což uvrhlo sály do tmy. Docházel také zdravotnický materiál, který lékaři nakoupili. Od jejich evakuace je podle nich nikdo nedokázal nahradit - v evropské nemocnici tak zůstalo ještě méně pracovníků, kteří se o pacienty starají se stále menšími prostředky.

Navzdory nebezpečí, kterému museli čelit, mají mnozí z lékařů po návratu domů z odchodu z Gazy smíšené pocity.

„Když jsem se poprvé probudil bez zvuků náletů a střelby, okamžitě jsem myslel na ty, které jsem tam zanechal,“ říká El-Taji. „Nemůžeme se dívat jinam. Tváří v tvář tak nesmírnému utrpení máme všichni povinnost jednat.“

Podrobnosti v angličtině ZDE

2
Vytisknout
1626

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2024