Likvidaci pracovních příležitostí umělou inteligencí odstraníme zavedením nepodmíněného univerzálního příjmu

27. 5. 2024 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 5 minut

Nejefektivnějším možným pokusem o smír ve společnosti (tedy kromě aktuálního MS v ledním hokeji) by mohlo být spuštění výplaty nepodmíněného základního příjmu (syn. univerzální základní příjem) a důchodová politika zajišťující seniorům důstojný konec pracovního života, zejména včasný odchod do starobního důchodu

Protože - nedokáže-li systém systémově řešit nutné humánní systémové změny, riskuje změnu systému.



Hodně, asi díky Slovensku, se teď hovoří o potřebě zklidnění společenských vášní, o zabránění v cíleném rozkladu společnosti různými populisty s jejich arzenálem zaručených a rychlých řešení. Jak by se v takové situaci měla chovat vláda (přesněji stát), aby působila státotvorně?

Nepochybně by měla začít intenzivně vyjednávat s ekonomickou mocí, tedy s „kapitálem“ (zejména tím nejsilnějším - nadnárodním), aby líp a solidárněji sanoval potřeby hlavně chudší části společnosti. K čemu jsou hloupá zaklínadla typu: „my nikomu nebudeme zvyšovat daně“ nebo ještě lépe „to chcete, abychom vám všem zdvihli daně – i rodinám s dětmi?!“ Proč se nikdo veřejně neptá třeba lidí žijících na hraně chudoby, zda si myslí, že by bylo dobré více zdanit „bohatství“? Politiků se na to novináři neptají nejspíš cíleně..., že by většina z nich byla svým přesvědčením ryzími pravičáky?

Stát se přece musí naučit tahat za delší konec – jsa dostatečně vybaven kompetencemi (k tvorbě obecně závazných předpisů a k vymáháním jejich plnění). Má se ve všech rozhodujících situacích zastávat slabších. Nad přiměřenou míru bohatý člověk, firma... má mít povinnost, která klidně může být namodelována variantně, podílet se aktivněji na plnění státního rozpočtu. S tím přímo souvisí i fenomén „daně z robotů“, zdravá progrese různých forem zdanění (i časová) apod.

Pokud se nedostaneme ve veřejné diskusi do tématu, její kvalita bude dál na úrovni podobné Husákovu Československu. Tedy donekonečna obíhající kolem skutečných problémů plebsu. K čemu jsou třeba řeči o potřebě zachování svobody a demokracie, když součástí takové diskuse není rozprava o potřebě potlačovat určité ekonomické násilí páchané „bohatými na chudých“? Nedílnou součástí skutečné svobody je přece stav, kdy nikdo nemá neřešitelné existenční problémy - protože - žijeme v době, kdy je sumárně dostatek prostředků. Jen jsou někdy deponovány na méně vhodných místech. Jde tak o diskusi o politické svobodě přímo a oboustranně propojené s existenční ekonomickou svobodou. Oddělovat tyhle fenomény je možná nejoblíbenějším sportem populistických, hloupých... či ultrapravicových politiků.

Svého času bylo nepředstavitelné zrušení otroctví, roboty, pracovní soboty, dvanáctihodinové pracovní doby atp. Stejně tak dneska mnoho lidí pohlíží jako na nesmysl na metodu nepodmíněného základního příjmu či jako na tupce na ty, kteří prosazují včasný odchod (vesměs nemocných lidí) do starobního důchodu. Aktuálně se za univerzální základní příjem, v kontextu náběhu AI a tak trvalého snižování počtu pracovních míst, postavil například profesor Geoffrey Hinton (britsko-kanadský počítačový vědec a kognitivní psycholog). Univerzální základní příjem by měl sloužit k pokrytí nezbytných nákladů v životě každého člověka. Tedy k elementárnímu udržitelnému přežití v humánním prostředí. Kdo chce víc, musí hledat (někdy i jakoukoli) práci. Může ale relativně v klidu spát.

Pro populaci v post produktivním věku je výsměchem kalkulace nedávno zveřejněná na základě parametrů nyní projednávané důchodové reformy, kdy by ročníky z přelomu milénia měly údajně odcházet do starobního důchodu v cca 70 letech! AI nám bude ubírat pracovní pozice, zdraví populace se bude obecně zhoršovat (zejm. civilizační choroby) a my (v logice současné vlády) budeme nutit staré a nemocné pracovat déle. Tralala.

Vzpomněl jsem si na jeden starý vtip. Po nevydařeném koncertu jeden divák nezřízeně tleská a volá na plná ústa na celý sál:

„O-pa-ko-vat, o-pa-ko-vat, o-pa-ko-vat kon-zer-va-toř!“

Někteří politici by nejprve měli dostudovat a pak teprve přicházet s inovacemi fatálního významu. Například by v rámci svých diplomových prací mohli vymyslet, kde budou dnes a zítra pracovat nemocní přestárlí pracovníci. Udělat si nějaký sumář, jaké kvantum „chráněných dílen“ bude třeba postavit či zadotovat a kdo a kdy to udělá. Také mohou vypočítat kolik peněz bude třeba si připravit pro zdravotní systém, který, nebude udržovat staré lidi při snesitelném klidném životě plném relaxace, ale ve zdravotní kvalitě potřebné pro střelhbité plnění pracovních úkolů. To budou psát dost dlouho.

1
Vytisknout
3432

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2024