Pařížský summit byl pouhým divadlem: mnoho povyku pro nic

20. 2. 2025

Vzhledem k tomu, že ministr obrany Pete Hegseth již veřejně vyloučil jakoukoli takovou americkou záruku, Starmer tím nepřímo přiznal, že jeho nabídka vyslat britské vojáky na Ukrajinu byla bezpředmětná. Britští poslanci rovněž požadovali hlasování o vyslání britských jednotek. Německý kancléř Olaf Scholtz mezitím při odchodu z pařížského jednání prohlásil, že diskuse o evropských jednotkách pro Ukrajinu je „zcela předčasná“ a „velmi nevhodná“, dokud válka pokračuje. Polský premiér Donald Tusk jako jeden z nejsilnějších zastánců Ukrajiny vyslání polských jednotek na Ukrajinu zcela vyloučil: 

„Neplánujeme vyslat polské vojáky na území Ukrajiny. Budeme poskytovat logistickou a politickou podporu zemím, které případně budou chtít v budoucnu poskytnout takové takové fyzické záruky.“

Macron také zdůraznil něco, co dává mnohem větší smysl: totiž že Evropané potřebují vybudovat nejen vlastní ozbrojené síly, ale také vojenský průmysl, který by je zásoboval. V rozhovoru pro Financial Times Macron sdělil:

„Musíme také vytvořit plně integrovanou evropskou obrannou, průmyslovou a technologickou základnu. To zdaleka přesahuje pouhou debatu o výši výdajů. Pokud se staneme pouze většími klienty USA, pak za 20 let stále nebudeme mít vyřešenou otázku evropské suverenity.“

To je skutečně nanejvýš potřebné - i když je zřejmé, že Trump očekává, že vyšší evropské vojenské výdaje budou vynaloženy na americké zbraně, a je připraven vyvinout tlak, aby tomu tak bylo. Macronův rozhovor však také poukázal na akutní obtížnost evropské integrace v tomto ohledu. Vyzval evropské země k nákupu systému protivzdušné obrany SAMP-T, který je podle něj lepší než americký raketový systém Patriot, který v současnosti používá několik zemí.

Pokud vím, může mít v tomto případě pravdu, ale jistě není náhoda, že se systém SAMP-T vyrábí ve Francii a Itálii. Skutečným důkazem Macronova odhodlání integrovat evropský vojenský průmysl by bylo, kdyby například souhlasil s tím, že se vzdá výroby hlavního bojového tanku Framcie Leclerc ve prospěch nákupu německých tanků Leopard pro francouzskou armádu.

Příkladem tohoto problému je Velká Británie. Je jednou z mála profesionálních bojových armád v Evropě, která má zásadní význam pro jakoukoli nezávislou evropskou obranu. Ale přestože má vynikající vojáky, její zbraňové systémy sužují poruchy a nedostatky, a to především proto, že širší britská průmyslová základna je nyní příliš omezená na to, aby podporovala efektivní vojenský sektor. Na druhou stranu právě proto, že se britský průmysl natolik zmenšil, je vojenský průmysl rozhodující pro udržení toho, co z britské technologické odbornosti zbylo. Vzdát se jí ve prospěch Němců? Opravdu?

Takové radikální zvýšení vojenských výdajů, jaké požaduje Trumpova administrativa a jaké prosazují Macron a Starmer, bude rovněž vyžadovat určitou kombinaci zvýšení daní a brutálních škrtů v rozpočtech na sociální zabezpečení, zdravotnictví a infrastrukturu, a to v době, kdy jsou tyto rozpočty již nyní pod silným tlakem hospodářské stagnace, v důsledku čehož prudce roste nespokojenost obyčejných lidí.

Stephen Bush z Financial Times napsal o Starmerových vojenských slibech následující řádky:

„Z politického hlediska bude jakákoli volba labouristů těžká: zvýšit výdaje na obranu, aniž by porušili své daňové sliby, znamená dohlížet na neuvěřitelně razantní a bolestivé škrty všude jinde - podle mého názoru je to cesta k jisté volební porážce. A zvýšení daně z příjmu, národního pojištění nebo DPH s sebou nese i velká rizika.“

Existuje však ještě třetí cesta, kterou, pokud si ji nezvolí britská labouristická vláda, jistě zvolí i další budoucí evropské vlády: nezvyšovat vojenské výdaje vůbec.

To je totiž další problém drahých a riskantních závazků současných evropských vlád: Vzhledem k tektonickým politickým změnám, které v Evropě probíhají, je velmi nepravděpodobné, že by budoucí evropské vlády takové závazky skutečně dodržely. Prezident Macron je již nyní v podstatě chromou kachnou. Středobod německé politiky se rychle zmenšuje. Starmerovo vystupování v souvislosti s Ukrajinou vypadá velmi podobně jako vědomý či nevědomý pokus odvést pozornost od téměř paralyzované domácí politiky. Takové odvádění pozornosti může chvíli fungovat, ale v nekonečné frontě na lékaře se příliš neprosadí.

Chaotický stav současného evropského uvažování o Ukrajině a ukrajinském mírovém procesu odráží základní nedostatek veřejné vůle a také zmatení evropských institucí, které po mnoho let přenechávaly odpovědnost za svou strategii v rukou Spojených států a nyní se od nich očekává, že budou myslet samy za sebe. Odráží však také skutečnost, že předpoklady, na nichž byla evropská politika založena, jsou zčásti radikálně rozporuplné, a tyto základní rozpory se odhalí vždy, když jde o to, aby Evropané jednali sami za sebe.

Zastánci vyzbrojování Ukrajiny se tak dostali do stavu mentálního zmatku, pro který je „kognitivní disonance“ zcela nevhodným popisem. Vytvořili si víru v Putinovy megalomanské ambice, což vede k představě, že v budoucnu „otestuje“ NATO útokem na pobaltské státy, ačkoli Putin nikdy neprojevil sebemenší touhu tak učinit.

Přesto je to nějakým způsobem přivedlo k argumentaci o evropských závazcích vůči Ukrajině, které by Rusko zcela jistě otestovalo a USA je nepodpoří. To by radikálně oslabilo důvěryhodnost bezpečnostních záruk NATO. Někteří z těch samých analytiků, kteří psali - zčásti přesně - o historických, kulturních a etnických kořenech Putinovy „posedlosti“ Ukrajinou, také píší, jako by Putin a Rusové byli stejně posedlí Polskem a pobaltskými státy - což je nepochopení ruských postojů.

Představa, že by Evropané intervencí na Ukrajině bránili pobaltské státy, je rovněž velmi podivná a odráží spíše bolestné zkušenosti z minulosti pobaltských států než objektivní analýzu jejich dnešní situace. Největší hrozbu pro Pobaltí ze strany Ruska totiž nepředstavují ruské ambice v Pobaltí, ale právě nebezpečí, že se válka na Ukrajině rozšíří a stane se konfliktem mezi NATO a Ruskem.

Evropské vojenské závazky vůči Ukrajině by navíc znamenaly přímé oslabení obranyschopnosti NATO. Britové by mohli jen tak tak dát dohromady jednu divizi, kterou by vyslali na Ukrajinu, ale pouze v případě, že by se zbavili jak obrany samotné Británie, tak by se vzdali svých stávajících závazků vůči Polsku a pobaltským státům.

Doufejme, že ze strany britských a evropských jestřábů jde skutečně o pouhé divadelní pózy, neboť soudě podle některých jejich současných vyjádření, divadlo hrající si na věrohodnost je to, co sem patří.

 

Celý text v anglickém originále ZDE