Úpadek a pád politické levice v Česku

10. 4. 2025 / Matěj Metelec

Česká polistopadová politika vždycky napadala na levou nohu. Zatímco na pravici panoval přetlak a živočišné bujení nových projektů, jež se často dokázaly rychle dostat do parlamentu (a občas stejně rychle zase vypadnout), levicové pole bylo stabilní, ale nepříliš úrodné. Aspoň tou stabilitou se možná mohla utěšovat – ČSSD je nejstarší česká politická strana, založená už v roce 1978, a předchůdkyně dnešní KSČM, KSČ, vznikla v roce 1921 (a je tak jen o dva roky mladší, než Československá strana lidová vznikla v roce 1919).

Navzdory tomu se obě strany, jež po posledních volbách vypadly ze sněmovny, rozhodly víceméně zříci vlastních tradic a hledat cesty, jak se vrátit, třeba bez zavedené značky a jako součást podivných spojenectví. KSČM už v krajských a evropských volbách uspělo s projektem Stačilo!, v němž se spojuje v populisty, kteří sice možná nemají žádnou jednoznačnou ideovou výbavu, jejich témata a styl je však dost jednoznačně zařazují na krajní pravici. Že si na čelní místo středočeské kandidátky Stačilo vytáhlo mnohonásobnou neúspěšnou kandidátku na všechny možné posty Janu Bobošíkovou, „političku“ ekonomicky neoliberální a politicky národně konzervativní, jen ukazuje míru zmatení a oportunismu tohoto uskupení.

Sociální demokraté na tom ale nejsou o moc lépe. Sami se Stačilo! vyjednávali o společné kandidatuře, což by vzhledem k tomu, jak je nastavená uzavírací klauzule pro koalice, znamenalo kandidaturu sociálních demokratů na kandidátkách hnutí jako jednotlivců. Místo Jany Bobošíkové bychom tak snad měli Janu Maláčovou, která by se ovšem patrně musela přihlásit k národoveckým výkřikům a snaze vystoupit z EU a NATO. Spojení Socdem a Stačilo nakonec nedopadlo, proslýchá se však, že sociální demokraté vyjednávají o pozici na kandidátkách s hnutím ANO. Není jasné, k čemu by Andrej Babiš Socdem potřeboval, pokud je to však pravda, sociální demokraté by si těžko mohli vymyslet bláhovější spojenectví. Spolupráce s Babišem stranu z jedné nejsilnějších na české scéně nejprve proměnila v politického liliputa, načež ji její opakování nakonec dostalo mimo parlamentní lavice.

Není těžké odhadovat, co by se stalo napotřetí – sociální demokracii by to po sto sedmačtyřiceti letech definitivně vymazalo z české politické mapy. Což neznamená, že by šlo o politickou sebevraždu pro ty, kteří by se do sněmovny spolu s ANO skutečně dostali. Pro ty by takový mandát mohl být posledním hurá, pokud jsou blízko politického důchodu, případně by představoval oddechový čas a možnost na změnu dresu, po tom co by (se slzou v oku) zamávali potápějící se lodi sociální demokracie. Ostatně svět jde očividně doprava, a „kdo ví kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátký“, jak by mohl dosvědčit rozumný přeběhlík Jan Lipavský, jehož rybička z Pirátů do ODS je v tomto směru velkolepým vzorem.