Demytizace Palestiny a Palestinců: „nejmorálnější armáda světa“

13. 6. 2025 / Zdeněk Jehlička

čas čtení 28 minut
Foto: Desítkami izraelských tankových střel zavražděná Hind Rajab

Pětiletá palestinská dívka Hind Rajabová byla v lednu 2024 zabita cílenou kulometnou dávkou z izraelského tanku, když prchala v autě společně s příbuznými na pokyn izraelské armády z města Gazy. Stejný tank předtím postřílel jejího strýce, tetu a všech pět sestřenic; Hind tak zůstala v autě mezi mrtvými sama a několik hodin marně čekala na záchranku Červeného půlměsíce. Rozstřílený sanitní vůz byl později nalezen poblíž auta s mrtvou Hind a jejími příbuznými, postříleni izraelskou armádou byli i oba záchranáři.

V dubnu byly severně od města Rafah na jihu Gazy napaden izraelskými vojáky konvoj sanitních vozů společnosti Červeného půlměsíce. Patnáctičlennou osádku vozů složenou ze záchranářů a lékařů izraelští vojáci postříleli a naházeli do masového hrobu. Do písku zahrabali i zničené sanitní vozy. Tvrzení izraelské armády, že sanitní vozy projížděly tmou neoznačeny, bylo vyvráceno jako lež, když se v kapse jednoho ze zabitých záchranářů našel mobilní telefon s natočeným záznamem toho, jak vozidla jedou řádně označena a s výstražnými signalizačními majáky. Mrazivý záznam zachycuje několik dlouhých minut plných kulometné střelby a křiku o pomoc. 

Doktor Hamdí al Nadžár odvezl v dubnu svou ženu lékařku Alu Nadžárovou do Násirovy nemocnice v Chán Jůnis, kde pracovala jako lékařka. Jen chvíli po návratu dopadla na jejich dům zacílená izraelská bomba. Devět z deseti jejich dětí, Yahya, Rakan, Ruslan, Jubran, Eva, Rivan, Saydeen, Luqman a Sidra, bylo zabito. Nejstaršímu z nich bylo dvanáct let, nejmladšímu šest měsíců. Ohořela dětská těla byla převezena do Násirovy nemocnice, kde jejich matka pracuje. Na následky zranění zemřel v červnu i doktor Nadžár, Poslední ze synů, jedenáctiletý Adam, je po dvou operacích a stále bojuje o život.

Nikdy více jen pro někoho

To je jen několik málo z bezpočtu případů válečných zločinů, který Izrael se svou armádou na Palestincích v Gaze spáchal a každodenně již více než rok a půl páchá. Zločinů, kterým není i přes mobilizaci veřejnosti svět schopen – či jak ukazuje příklad České republiky ani ochoten – zabránit. Česká republika se svou zaslepenou podporou Izraeli už dávno zatáhla celou naši společnost do spoluviny za izraelskou genocidu v Gaze. O to déle bude trvat snažení příštích politických generací, aby nám tato hanba nebyla v budoucnu často připomínána.


Lehkost, s kterou se máme smířit s genocidou v Gaze, již páchá náš deklarovaný izraelský spojenec, a cynismus, s jakým jí dovede naše politická reprezentace a média soustavně obhajovat, dává zapomenout na deklarované hodnoty univerzálních lidských práv a vrací nás do časů kolonialismu či už jednou odbytých fašistických diktatur s jejich dehumanizačním jazykem a přivlastněním si spravedlnosti. Všechna ta jímavá předsevzetí o „never again“, která jsou lehkovážně pronášena na rozmanitých vzpomínkových fórech, kde se kladou věnce za včerejší oběti, se obrací vniveč, když přijde na aktuální hromadné vyvražďování Palestinců a destrukci Gazy.

Tady se pak ono „again“ vrací znova a znova v podobě dalších hrůzných případů masakrů Palestinců, jako by izraelská armáda chtěla světu ukázat, že ještě zdaleka nedosáhla svého dna. Masakrů, které sice můžeme sledovat v přímém přenosu, ale které naší politické třídě často nestojí ani za komentář. Toto selhání Palestincům jen ukazuje, že lidská práva nejsou přes veškerá tvrzení univerzální, neplatí pro všechny stejně a Západ je pro všechny vymáhat nebude. I přes ojedinělé kritické hlasy, které se dnes na Západě ozývají, vede stálá diplomatická, obchodní i zbrojní podpora Izraeli k posílení argumentu, že lidskoprávní agenda je hlavně konstruktem prvního světa k ovládnutí toho druhého.

Morálka izraelské armády

Snaha zbavit Izrael viny na základě jakýchsi morálních argumentů o „jediné demokracii Blízkého východu“, která má disponovat funkčními institucemi západního typu, a tak představovat civilizaci v moři barbarství, je v jádru rasistická a vedena představami, které palestinský autor Edward Said popsal jako orientalistické. Přilnavost k podobnému druhu argumentace právě ve vztahu k Izraeli viněného mimo jiné i z apartheidu nás dostává až do směšnosti a morálního kýče, kdy jsme připraveni přijímat propagandistická tvrzení Izraelců až tak absurdní, jako je ono často opakované klišé o izraelské armádě coby „nejmorálnější armádě světa“. Frázi o izraelské nejmorálnější armádě, která má navíc jednat podle jakéhosi etického kodexu, jsou přitom schopni uvěřit i jinak kriticky založení pozorovatelé, u kterých by podobné tvrzení v případě jiné armády muselo vyvolat jen pobavený úšklebek. Přitom už samotné užití sousloví „nejmorálnější armáda světa“ je absurdní, jako by snad existoval nějaký světový žebříček v morálních dovednostech národních armád.

Logickým vyústěním tohoto uvažování je, že pokud už nějakou armádu označíme za „nejmorálnější na světě“, nemůže se přece dopouštět chyb, a je jí tak dovoleno vše. Když se pak ukáže, že tato nejmorálnější armáda je odpovědna za velmi nemorální kolektivní šílenství, při kterém se denně dopouští válečných zločinů, nemůže být odpovědnost na ní, ale na obětech. To Palestinci, takto dehumanizováni na barbary, mají nutit nejmorálnější armádu světa dělat to, čeho by za jiných okolností přece nebyla schopna.

Právě tento způsob myšlení dovolil izraelské premiérce Goldě Meirové vyřknout onu památnou větu: „Nenávidím Palestince za to, co nutí dělat naše chlapce.“ A tentýž způsob myšlení dnes vede naše politiky k prohlášením, že za to, co dělá Izrael v Gaze, může Hamás. A jak dodává profesor politologie Petr Fiala, je to sice kruté, ale děje ve prospěch Palestinců samotných, že je izraelská armáda zbavuje Hamásu. Jistě, vraždění, kterého se dopustili Palestinci na izraelských civilistech 7. října 2023, je nepřijatelné tak jako každý jiný masakr civilistů. Ovšem obhájci „nejmorálnější armády na světě“ to vidí jinak: zatímco památný říjen není omluvitelný ničím, veškeré následné masakrování palestinských civilistů je omluvitelné předloňským říjnem.

To, že izraelská armáda nechává shořet lidi za živa, záměrně střílí do dětí, mučí muže, ženy a často i děti, bere civilisty jako lidské štíty a masakruje je po desetitisících, stejně jako znásilňuje politické vězně a popravuje válečné zajatce, bombarduje ve dne v noci školy, nemocnice, mešity, kostely i stanové tábory v izraelskou armádou určených běženeckých zónách a západní svět je přesto stále ochoten ji podporovat, posílat jí zbraně a munici a nadto ji považovat za „nejmorálnější na světě“, neukazuje jen na kognitivní disonanci jednotlivců. Jde o jakési kolektivní selhání, které pramení z našeho přemítání o celosvětovém „střetu civilizací“, v němž nazíráme „svou kulturu“ jako tu vyšší a pokročilejší. Jak už psal zmíněný Edward Said, dosažená kulturní úroveň se tak stává jen jiným nástrojem nadvlády.

Lidová armáda

Důvody toho, proč jsou podporovatelé Izraele společně s izraelskou veřejností ochotni věřit v morální čistotu izraelské armády, souvisejí s tím, jak se tato armáda formovala a jaké postavení měla a má v izraelské společnosti. V předstátním období šlo o paramilitární jednotky, které chránily první osady – zakládané coby „věže a palisády“ – uprostřed původního arabského obyvatelstva. Osadníci byli zvyklí být ozbrojeni a zpětně tak byla osadnická komunita militarizována. Farmaření a boj o půdu měly vytvořit nový typ fyzicky odolného židovského člověka, tzv. „sabry“. Ten byl v sionistické perspektivě protikladem k tradiční karikované postavě pasivního žida a měl být základem obnoveného židovského národa.

Překryv vojenské a civilní složky se v izraelské společnosti udržuje doposud a armáda založená na rezervistech tak zahrnuje drtivou většinu izraelských rodin. Být součástí izraelské armády je nejen zdrojem sociální mobility, ale výrazem příslušnosti k židovskému národu a symbolem národní hrdosti. Izraelská armáda – podobně jako jiné armády národů, které si vydobyly svobodu (ať již to znamená cokoliv) s puškou v ruce – má ve společnosti silnou autoritu a ozbrojený voják je ve veřejném prostoru běžně přítomný.

Jakýsi miliční charakter izraelské armády, permanentní mobilizace a prolínání civilního s vojenským umožňují, že zbraně se uchovávají i v domácnostech a že Palestina se kolonizuje a dosídluje z osad, které byly původně často vojenskými základnami. Konečně tak tomu bylo i s prvními osadami po zabrání Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy po roce 1967. Odvolávkou k vojenským či bezpečnostním základnám v případě izraelských nelegálních osad obchází Izrael svůj závazek k Ženevským úmluvám. Ty zakazují okupantovi dosidlovat okupované území vlastním obyvatelstvem, ale připouští možnost dočasného zřizování vojenských základen pro udržování správy a bezpečnosti území.

Pro svou silnou vnitřní demokracii je izraelská armáda považována za armádu lidovou. Je mnohorasová, ale založená na etnicitě, tedy omezena téměř výlučně – až na výjimky, jako jsou Drúzové – na židovské odvedence. Palestinci nejsou povoláváni do vojenské služby, což jim však znesnadňuje uplatnění i v civilním sektoru, přístup k bydlení i k práci. Armáda je považována za garanta bezpečnosti státu ve společnosti, která je do značné míry uměle udržována v paranoidním pocitu existenčního ohrožení.

Všechny tyto důvody znesnadňují, ne-li znemožňují, aby byl izraelský voják za páchání válečných zločinů stíhán, byť jen izraelskými autoritami. Popohnání k odpovědnosti před mezinárodními soudy je tak téměř nemožné. Mimo jiné i proto, že jsou Izraelci vedeni k tomu, aby k mezinárodním institucím chovali despekt jako k součástí okolního světa, který má být vůči „židovskému státu“ předsudečný, či přímo nepřátelský, což má pramenit z hluboce zakořeněného „odvěkého“ antisemitismu.

"Barbarství Palestinců“

Obraz morálního bojovníka vyžaduje protipól v podobě barbarského nepřítele. Potřeba sebepotvrzování této představy je o to důležitější, čím víc se Izrael pohybuje v nesamozřejmosti okupace a osadnické kolonizace a násilí mu slouží k potlačení oprávněných požadavků okupovaných Palestinců. Aby mohlo být palestinské volání po svobodě delegitimizováno, je nutné delegitimizovat samotné Palestince.

Podle izraelského profesora mezinárodního práva Neva Gordona je míra dehumanizace Palestinců, spojená s jejich očerňováním a viktimizací, dána jen tím, že na rozdíl od izraelského státu s jeho institucemi a armádou se Palestinci pohybují v nestátní formě a bez občanství. Mohou tak být lehce vykresleni jako barbaři, kteří nebyli s to vybudovat vlastní stát, a tak si zaslouží to, co se jim děje. A jelikož i jejich odboj je veden mimo kontrolu státu – ať již sebeorganizovaným tlakem v podobě nenásilných protestů jednotlivých komunit, či prostřednictvím ozbrojených odbojových frakcí –, nerozumí Palestinci v představě izraelské propagandy ničemu jinému než síle.

Konečně, vykonstruovat nepřítele tak, aby mohla být mobilizována společnost k jeho porážce, a vytvořit společenský souhlas s jeho beztrestným zabíjením předpokládá přiřknout mu takové charakterové vlastnosti, které ho odliší od ostatních lidí a dovolí ho tak „vydělit, označit a eliminovat“.

Zatímco tak Izrael se svou armádou musí „racionálně“ bránit pouhou existenci „židovského státu“, či dokonce židů samotných, je palestinský odboj vykreslen coby iracionální, teroristický a vycházející z „kultu smrti“. Palestinci samotní fungují v izraelské propagandě jako nesvéprávní lidé živořící coby oběti svých neodpovědných vůdců, které podle propagandistické potřeby buď zvolili, nebo naopak už dlouho nevolili.

Neidentifikovatelná palestinská masa je vláčena dějinami, propásla každou příležitost po sebeurčení, protože nerozumí požadavkům sekulárního uspořádání věcí, je příliš zatížena minulostí nebo tíhne ke konzervativní religiozitě. Což jsou mimochodem začasto argumenty, které by se daly směle aplikovat na současný Izrael.

"Čistota izraelského vojáka“

Jak popisuje profesor Gordon, představa o vysoké morální úrovni izraelské armády ve vztahu k palestinské, potažmo arabské iracionalitě se v izraelských představách projevuje obrazem Palestinců neschopných uposlechnout izraelské varování před údery na jejich domovy, tzv. „klepání na střechy“, či odmítajících se podřídit armádním evakuačním příkazům.

Pokud už odhlédneme od absurdity toho, že vás někdo varuje před tím, než vám vybombarduje dům – a tímto je prohlášen za morálně na výši; pokud opomineme nelegitimnost izraelské „obrany“ na územích, která sám okupuje – je z různých důvodů pro Palestince nemožné, aby se statisíce lidí najednou sebralo a prakticky okamžitě opustilo své domovy. Navíc když vědí, že ani opuštění budovy pro ně neznamená bezpečí – jsou totiž poučeni skutečností, že izraelská armáda bombarduje i humanitární koridory, do kterých je směřuje, a humanitární zóny, které jim sama určila.

Nemorálnost evakuačních příkazů je dovršena tím, že přistihnou-li izraelští vojáci kohokoliv v oficiálně evakuované zóně, považuji jej za teroristu či pomahače teroristů a mají povoleno, či přímo nařízeno jej zastřelit. Ačkoliv jde o palestinské civilisty, kteří z různých důvodů zůstali na místě bojů, připočte je Izrael do seznamu zabitých teroristů.

Pro izraelskou armádu se tak znovu naskytuje příležitost vykreslit Palestince jako ty, kdo nejsou schopni či ochotni uposlechnout varování pro vlastní záchranu, jelikož „vyznávají kult smrti“, případně protože je Hamás potřebuje mrtvé pro svou propagandu. A Izrael tak může znova vykreslit svou armádu jako nejmorálnější na světě, které byl vnucen boj s „lidskými zvířaty“, a přitom se chová ohleduplně a ještě je varuje před svými údery.

Další z absurdních důkazů údajné morálky Izraele a jeho armády má být to, že Izrael nepravidelně poskytuje Palestincům dodávky elektřiny, vody a humanitární pomoci. Tyto široce rozšířené představy o tom, jak „židovský stát“ pomáhá Palestincům, zatímco ho Palestinci chtějí zničit, jsou natolik zažité, že si zaslouží rozpracovat v samostatné kapitole. Pro tuto chvíli se spokojme s konstatováním, že Izrael hospodaří ve velké míře i s vodou kradenou z Jordánského údolí, tedy z okupovaných palestinských územích a její dodávky Palestincům, podobně jako dodávky elektřiny, buď blokuje, nebo si za ně nechává štědře zaplatit. Navíc izraelská armáda již v minulosti ničila a stále ničí odsolovací stanice v Gaze, pomocí kterých získávali Palestinci vodu z moře, stejně jako již v roce 2014 vybombardovala jedinou tamní elektrárnu. Připomeňme, že blokování energií a jídla pro civilní obyvatelstvo je dle mezinárodního práva válečným zločinem.

Podobně je to s dodáváním humanitární pomoci, kterážto je většinou zahraniční provenience a Izrael má pouze tu povinnost umožnit jí přístup do Gazy. Pokud už jí Izrael protiprávně neblokuje, pokud už jí za asistence izraelských vojáků neničí na hranicích samotní Izraelci a pokud už se nějaká omezená část pomoci dostane do Gazy, není zde rozkrádána Hamásem - jak se nám snaží namluvit izraelská propaganda společně s Petrem Fialou - ale podle nedávno zveřejněných informací je rozkrádají gangy s možným napojením na Islámský stát, které tak činí pod ochranou a s pomocí samotné izraelské armády. Je jen otázka, zdali a do jaké míry se na humanitární pomoci pro Gazu přiživují za spoluúčasti kriminálních gangů i samotní Izraelci. Pokud se i přesto nějaká humanitární pomoc dostane k lidem, hrozí, že jsou vyhladovělí a na jídlo nalákáni Palestinci izraelskými vojáky postříleni. Jak se to stalo při tzv. moučném masakru koncem února 2024 a jak se to děje nyní při distribuci vysoce podezřelé izraelsko-americké pomoci. 

Jen v kontextu izraelské propagandy o „čistotě izraelského vojáka a morálce izraelské armády“ pak mohou nastat situace, které bychom jinak přičítali době dávno překonaného kolonialismu bílého muže s jeho nadřazeností, rasismem a násilím, popřípadě fašistickým diktaturám minulého století. Známý komentátor deníku Haaretz Gideon Levy popsal případ oblíbené moderátorky izraelské televize Dany Spectorové, která navštívila izraelskou jednotku v jedné vesnici na okupovaném Západním břehu Jordánu, Pro účel této návštěvy vyhodili izraelští vojáci z domu palestinskou rodinu a dům zkonfiskovali. Izraelská moderátorka popsala noční razii izraelských vojáků slovy: „Musí vtrhnout do palestinského domu uprostřed noci, vypořádat se s brečícími dětmi a s křikem jejich vyděšené babičky bez toho, aniž by ztratili lidskost, která v nich je.“ Hned po této větě se dojetím rozplakala.

Imunita izraelských vojáků

Jak připomíná profesor Joseph Massad z Kolumbijské univerzity, rasismus a orientalismus, se kterým Izrael k Palestincům přistupuje, je podobný euroamerickým koloniálním představám o Arabech jakožto o lidech nesvéprávných a zaostalých, jejichž komunity stojí na síle autority a s ní spojené cti. Mučení, ponižování a sexuální násilí, kterého se dopouští izraelská armáda na palestinských vězních, není ani tak záležitostí výslechových praktik, jako spíš zvrácenou snahou Izraele Palestince ponížit a rozložit jejich společenství.

Představy o nejmorálnější armádě, jediné demokracii či hrázi civilizace spletené v etnokratický židovský stát dovolují Palestince dehumanizovat v izraelském společenském povědomí až na takovou úroveň, že se oprávněnost jejich znásilňování veřejně diskutuje na nejvyšší politické úrovni a právo na znásilnění podporují i náboženské autority v zemi. Násilí na Palestincích je natolik normalizované, že se k němu izraelští vojáci bez okolků veřejně hlásí, aniž by se báli postihu. Ten přichází často až pod mezinárodním tlakem. Proti zadržení devíti vojáků, kteří se podle uniklých záznamů měli podílet na mučení a znásilňování palestinských vězňů v pouštní věznici Sde Tejman, se v srpnu 2024 pořádaly veřejné demonstrace a někteří poslanci spolu s nelegálními osadníky se zadržené vojáky pokoušeli z věznice dokonce osvobodit.

Představa o nelidské podobě nepřítele a vlastní nadřazenosti je natolik vrostlá do izraelské společnosti a její armády, že zasahuje i jinak k vládě kritické jedince. Elitní vojenská pilotka Šira Etting z Brothers and Sisters in Arms, uskupení, které sdružuje vojáky stavějící se proti Netanjahuově vládě, tak v jednom rozhovoru ještě před říjnem 2023 řekla – aniž by si zřejmě uvědomila hrůznou amorálnost svých rádoby zásadových slov – že „pokud máte bombardovat dům a víte, že přitom možná zabijete nějaké děti, musíte mít naprostou důvěru ve své velitele“.

Sebevědomí, s kterým se izraelští vojáci chlubí svým násilím na Palestincích, destrukcí a rabováním, kdy se natáčí v rozverné póze při demolici obytných domů, ničení jejich inventáře či ve spodním prádle zabitých palestinských žen – jak ukazuje i českými titulky opatřený dokument Gaza televizní stanice Al Džazíra – je odrazem jejich imunity, které se ve společnosti těší.

Těch pár historických pokusů o stíhání izraelských vojáků izraelskou prokuraturou dopadlo blamáží soudů, a pokud už některý voják odsouzen byl, obvykle se dostal předčasně na svobodu. Jistou výstrahou pro izraelskou armádu může být aktivita zahraničních hráčů, například belgická právní nadace pojmenované po zabité Hind Rajabové, která se snaží vystopovat izraelské vojáky v zahraničí a na základě zdokumentovaných válečných zločinů, kterých se podle svědectví dopustili v Gaze. iniciovat jejich soudní stíhání. Někteří takto zacíleni izraelští vojáci tak byli narychlo přes své ambasády propašováni ze svých zahraničních dovolenek domů do Izraele.

A pak jsou tady mezinárodní soudy v Haagu, zvláště Mezinárodní soudní dvůr (ICJ), u něhož probíhá jihoafrická žaloba na Izrael za páchání genocidy a jehož legitimita je dána i tím, že soudy dotčeného státu nejsou schopny konat. Tlak na mezinárodní soudy – ať již na Mezinárodní soudní dvůr, či na Mezinárodní trestní soud (ICC), který vydal v listopadu loňského roku mezinárodní zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – je však obrovský. Sionistická lobby se dlouhodobě snaží zdiskreditovat hlavního prokurátora ICC Karima Khana, podobně jako se o to snažila v případě jeho předchůdkyně Faty Bensoudové, která dokonce čelila ze strany izraelského Mossadu zastrašování a vydírání rodinou. 

Už v únoru, bezprostředně po uvedení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta, vydaly USA sankce na hlavního prokurátora ICC Karima Khana s odvoláním mj. na vydané zatykače na izraelské představitelé. V červnu USA tyto sankce rozšířily na čtyři další soudkyně ICC, které se na vydání zatykačů podílely. Samotný Karim Khan, který čelí podezření ze sexuálních deliktů, mezitím v květnu dočasně odstoupil z funkce hlavního prokurátora ICC.

Nekončící Nakba

Barbarství, kterého se dnes izraelská armáda dopouští při vyvražďování Palestinců v Gaze a při její destrukci, zůstává stále z velké části skryto pod hromadami sutin, jimiž je celé pásmo pokryto. Odklizení trosek, ve kterých jsou pohřbeny rozkládající se těla a nevybuchlá munice, by podle OSN trvalo při tempu předválečného růstu ekonomiky stovky let. Rozsah destrukce byl již na začátku loňského roku některými experty považován za jeden z největších v moderních dějinách, přičemž renomovaný lékařský časopis Lancet otiskl v červenci minulého roku článek, podle něhož se počet přímých a nepřímých obětí konfliktu podle konzervativních odhadů mohl pohybovat kolem185 tisíc, což by znamenalo smrt každého desátého obyvatele Gazy.

Denně přinášejí světové agentury, stejně jako palestinské a izraelské lidskoprávní organizace děsivá svědectví z izraelské války proti Gaze a proti Palestincům. Záměrné střílení do dětí v Gaze, o němž přinesli svědectví američtí lékaři a zdravotníci, ale i na Západním břehu Jordánu, lidé upáleni zaživa při izraelském bombardování stanového tábora běženců a mučení a znásilňování palestinských politických vězňů jsou dnešním obrazem izraelské armády – deklarované nejmorálnější armády světa.

Zdá se, že izraelská armáda používá v Gaze taktiku protipovstaleckého boje, jejímž cílem je postihnout celou společnost coby potenciálního podporovatele odboje, a snaží se zastrašit a rozdrtit palestinskou společnost jako celek. To by znamenalo, že armáda nejenže záměrně nerozlišuje mezi vojenskými a civilními cíli, ale že záměrné je i způsobené utrpení palestinským civilistům. Tuto taktiku popsali podle Noama Chomského v minulosti i samotní izraelští činitelé, jako například bývalý ministr zahraničí a velvyslanec při OSN Abba Eban,, když se vymezil vůči politice Menachema Begina, či významný izraelský vojenský analytik Zeev Schiff, který už v roce 1978 uvedl: „Izraelská armáda vždy cíleně a vědomě zasahovala civilní obyvatelstvo. Armáda nikdy nerozlišovala mezi civilními a vojenskými cíli, nýbrž cíleně útočila na civilní cíle.“

Jak bylo popsáno již v předchozím díle tohoto volného seriálu, patří do tohoto souboru záměrného útoku na civilisty i izraelská vojenská doktrína Dahija, která decimaci civilistů využívá k vojenským cílům. Což naplňuje definici terorismu, která spočívá v politickém tlaku činěném skrze násilí na civilistech.

Představa, že se pácháním válečných zločinů lze bránit jinému zločinu, je stejně tak iluzorní jako představa, že se Izrael může donekonečna „bránit“ před legitimními nároky Palestinců ať již na občanskou rovnost, či na vlastní stát. Pro Palestince zůstává otázka legitimního boje za sebeurčení klíčová a nemohou se ho vzdát jen proto, že si to okupant či západní svět přejí. Konečně, jejich odboj proti izraelskému rasismu a izraelské osadnické kolonizaci probíhá již po desetiletí. Masakry, kterých se izraelská armáda dopouští ve válce proti Gaze, jsou pro ně důvěrně známé již od etnického čištění Palestiny – Nakby.

I tehdy, stejně jako dnes, docházelo k upalování lidí zaživa, znásilňování, vyhánění a zabíjení palestinských civilistů, a to včetně těhotných žen a dětí. Nakba tak pro Palestince pokračuje, jen v jiném čase a s jinými prostředky. Včetně veřejného obrazu „morálních“ pachatelů a jejich beztrestnosti. Tak jako se Netahjahu drží u moci prohlubováním války v dnešním Izraeli, dostali se tehdejší pachatelé válečných zločinů na Palestincích k politické moci ve vznikajícím Izraeli.

A to často vyvoláváním děsivých představ o Palestincích, proti kterým je třeba se bránit. Mýtus o nutné obraně se stane námětem dalšího dílu tohoto volného seriálu.




2
Vytisknout
1122

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2025