O stavu izraelské "demokracie"
24. 10. 2025
čas čtení
5 minut
Z německého zdroje, Bundeszentrale fuer politische Bildung, Spolkové centrály pro politické vzdělávání, na materiál upozornil Uwe Ladwig. Tento materiál byl napsán dávno před útokem Hamásu ze 7. října 2023:
Státní příslušnost v Izraeli
Právo státní příslušnosti je převážně koncipováno jako jus sanguinis, jako tzv. "pokrevní právo", tedy podle etnických a národnostních či náboženských principů. Židé, kteří provedou aliju do Izraele, tj. imigrují, se zpravidla automaticky stávají izraelskými státními příslušníky.
Kromě toho měli nárok na izraelské občanství také ti nežidovští (arabští) obyvatelé, kteří po roce 1948 nebyli vyhnáni nebo neopustili zemi, případně se do ní do roku 1952 vrátili. V Izraeli tak dnes žije přibližně 1,4 milionu lidí tvořících menšinu arabského, muslimského, křesťanského a drúzského vyznání jako občané této země. Ačkoli mají stejná individuální práva, jsou ve skutečnosti často znevýhodněni.
Právo státní příslušnosti je převážně koncipováno jako jus sanguinis, jako tzv. "pokrevní právo", tedy podle etnických a národnostních či náboženských principů. Židé, kteří provedou aliju do Izraele, tj. imigrují, se zpravidla automaticky stávají izraelskými státními příslušníky.
Kromě toho měli nárok na izraelské občanství také ti nežidovští (arabští) obyvatelé, kteří po roce 1948 nebyli vyhnáni nebo neopustili zemi, případně se do ní do roku 1952 vrátili. V Izraeli tak dnes žije přibližně 1,4 milionu lidí tvořících menšinu arabského, muslimského, křesťanského a drúzského vyznání jako občané této země. Ačkoli mají stejná individuální práva, jsou ve skutečnosti často znevýhodněni.
Izraelské právo sice v zásadě umožňuje naturalizaci nežidovských cizinců, tato možnost je však vázána na řadu podmínek. Navíc je na uvážení ministerstva vnitra a dosud hraje podružnou roli. Až na výjimky se současná izraelská politika ubírá spíše opačným směrem: v červenci 2003 přijal izraelský parlament (Kneset) zákon, podle kterého je zakázáno udělovat povolení k pobytu nebo izraelské občanství Palestincům z okupovaných území, a to i v případě, že se jedná o přistěhovalectví v rámci sloučení rodiny. Podle zákona o státním občanství a vstupu do Izraele nemohou Palestinci, kteří se ožení s izraelskými občany, získat ani pobytový status, ani izraelské občanství. Zákon ve formě nařízení, které se každoročně prodlužuje parlamentním rozhodnutím, je oficiálně odůvodněn bezpečnostními zájmy Izraele.
Zákon je v rozporu s mezinárodní praxí slučování rodin i s občanskými standardy západních demokracií a příslušné žaloby vyvolaly kritiku Nejvyššího soudu. Ten jej však těsnou většinou schválil s omezujícími podmínkami pro zákonodárce. V letech 2005 a 2007 byly provedeny menší změny: na jedné straně může nyní ministerstvo vnitra v jednotlivých případech udělit dočasný pobyt ženám starším 25 let a mužům starším 35 let, jakož i dětem mladším 14 let, což představuje mírné uvolnění. Na druhé straně byl rozsah působnosti zákona rozšířen tak, že nově jsou z práv na pobyt a naturalizaci vyloučeni také rodinní příslušníci z „nepřátelských států“ (jmenovitě Sýrie, Írán, Irák a Libanon). Aktuální nařízení zákona, proti kterému byla znovu podána stížnost k Nejvyššímu soudu, je platné do 31. července 2008.
Izrael je i nadále právem považován za jediný demokratický stát na Blízkém východě. Jeho demokracie však podléhá určitým omezením, zejména v oblasti občanství. Kritici zdůrazňují, že zákon o státním občanství a vstupu do země zbavuje arabskou menšinu některých jejích občanských svobod a jeho jediným cílem je udržet nízký počet Palestinců s trvalým pobytem nebo izraelským občanstvím. Je tak podle nich výrazem formy vlády, která nepovažuje rovnost a individuální svobodu za univerzální práva pro všechny skupiny a menšiny v duchu liberálních demokracií, ale spíše upřednostňuje židovskou většinu z etnických a náboženských hledisek – nedemokratickou „etnokracii“. Klasický politologický model Izraele jako „etnické demokracie“ naopak vychází z předpokladu, že státní zřízení a politické procesy fungují v zásadě na základě stejných práv a principů pro všechny občany a zaručují dodržování těchto základních práv. Nicméně většinová etnická skupina vykonává kontrolu nad státními institucemi při dodržování demokratických pravidel. „Etnická demokracie“ je tedy demokracií s omezeními; demokratická většinová rozhodnutí vedou k projevům dominance.
Palestinští občané Izraele to vnímají jako diskriminaci. Navzdory zjevné znevýhodněnosti v oblasti vzdělání, příjmů a bydlení není většina z nich nespokojena se svými osobními, zejména ekonomickými, vzdělávacími a profesními možnostmi rozvoje v zemi. Právní situace je však vnímají jako vysoce nepřijatelnou. Právo Izraele na existenci uznává více než 90 % arabských Izraelců. Většina si však přeje přeměnu na konsensuální demokracii – binacionální politické společenství, ve kterém žádná skupina obyvatelstva není ze strany státu zvýhodňována.
Zdroj v němčině ZDE
1034
Diskuse