Izrael během příměří v Gaze postřelil mou malou sestřičku

9. 12. 2025

 
„Izraelský odstřelovač střelil dítě Sundus Hillis do hlavy,“ šířila se zpráva, když jsme byli na cestě do nemocnice. O naší malé jsme nic nevěděli.

Když jsme dorazili, Sundus ležela v nemocniční posteli. Krev pokrývala její krásnou tvář a skvrny zbarvily make-up a barevné šaty, které s radostí oblékla.

„Sundus, miláčku. Probuď se,“ prosila ji maminka, ale ona jen slabě zasténala.

„Dvě kulky v hlavě,“ řekla mamince sestřička, která prohlížela Sundusino zranění.

Dvě díry, jedna kulka a část mozku ztracená, jak ukázala lékařská zpráva.

Sundus byla převezena do nemocnice Al-Shifa.

Než vstoupila na jednotku intenzivní péče (JIP), neurochirurg ji poklepal na pravou ruku – ona ji nevědomky pohnula. Ale když poklepal na její levou ruku a nohu, nic se nepohnulo.

Sundus podstoupila tříhodinovou operaci a zůstala na JIP. Mohli jsme ji navštívit pouze na 15 minut. Když jsem poprvé vstoupila do pokoje, lékař mě zavedl k dítěti s oteklým obličejem a obvázanou hlavou, které mělo všude trubičky a které se vůbec nepodobalo mé krásné Sundus.

Uplynul jeden den a Sundus byla stále na JIP, dokud jiné pacientka v kritickém stavu nepotřebovala lůžko a nebyla přeložena na lůžkové oddělení.

Po dvou dnech se konečně probrala, ale nemohla vidět ani hýbat levou stranou těla. Bez ohledu na to, jak moc jsem s ní mluvila, jedinou odpovědí, kterou jsem dostala, byl hlasitý pláč.

Třela si obličej a snažila se na něco podívat, ale marně. „Mám šilhající oči... Nic nevidím. Proč jste mi tohle udělali?“ křičela.

Svatba, na kterou se těšila celé dny, zmizela z její paměti. Ve své mysli stále spí v úkrytu našich bratranců, kde byla před svatební síní.

Sundus, která dříve neustále povídala, nyní dokázala jen slabě sténat. Dříve jsem ji nutila kreslit, jen abych měla chvilku klidu, ale teď se snažím ji přimět mluvit a ona pláče.

I táta, který si dříve stěžoval, ji prosí, aby vydávala zvuky, ale nedostáváme nic jiného než: „Přestaňte mluvit. Bolí mě hlava.“

Zavěšena blokádou

Několik dní po operaci byla Sundus schopna vnímat jas světla. Někdy viděla přízraky, jindy neviděla vůbec nic.

Když vycítila zklamání v našich hlasech, začala hádat. Že červený motýl je modrý nebo že růžová panenka je růžová růže.

Viděla jsem, jak se Sundus rozzlobila na sebe, protože se nemohla hýbat, a pak se rozplakala – je to smyčka, kterou denně prožívá.

Neurochirurg nám nedal jasnou odpověď, když jsme se ho zeptali, zda se vrátí do normálu. Na všechny otázky odpovídal jednoduchým „inshallah“.

Museli jsme se na něj několikrát obrátit s konkrétními otázkami, abychom dostali jasnou odpověď.

„Potřebuje fyzioterapii a je na Bohu, zda znovu získá pohyblivost... její zrak se do určité míry zlepší, ale nebude jako dřív,“ řekl.

Sundus nepřestávala sténat bolestí a nemocnice neměla k dispozici vhodné prostředky. Museli jsme pro ni hledat léky proti bolesti a další věci po ulicích.

Jednoho dne jsem potřeboval najít lékařskou čepičku, abych jí zakryl ránu, ale v čtyřech lékárnách, které jsem prošel po zničených ulicích, jsem nic nenašel. Jindy jsem potřeboval chirurgickou gázu a našel jsem jen jiný druh, ale ona potřebovala cokoli, a to urgentně, takže jsem musel koupit to, co jsem našel.

Zkusil jsem všechny mezinárodní organizace, aby jí pomohly dostat se z Gazy. Poslal jsem její lékařské zprávy všem, kdo by mohl pomoci – ale všechno bylo marné.

Sundus zaslechla řeči o evakuaci a začala snít o tom, že se bude moci znovu hýbat a vidět.

„Škoda je napáchána. To, co poškodila kulka, nemůže chirurg opravit,“ napsal nám zahraniční lékař v zprávě poté, co si na dálku prohlédl Sundusiny záznamy, a naše poslední naděje byla zmařena.

Její stav se zhoršoval, protože lékařská péče byla v zničeném nemocnici omezená. Její zranění se zanítilo a bylo nutné další operace, při které ztratila značné množství krve.

Bylo to, jako by Izrael Sundus postřelil a pak pomocí blokády utáhl provaz kolem jejího krku.

Únik smrti

Dva roky jsme dělali nemožná rozhodnutí, abychom zabránili zranění kohokoli z rodiny.

Když Izrael vydal varování pro severní část Gazy, evakuovali jsme se na jih. Když Izrael varoval před pozemní operací v Khan Younis, evakuovali jsme se do Rafahu.

Když byla oznámena pozemní operace v Rafahu, spěchali jsme do Deir el-Balah. Do severní Gazy jsme se vrátili až po vstupu příměří v platnost v lednu 2025.

Spali jsme na ulicích, chráněni před bombami pod tenkou látkou stanů. Měsíce jsme snášeli hlad, nepřibližovali jsme se k místům, kde se rozdávala pomoc, ani k Gaze Humanitarian Foundation (GHF).

Obléhaní Palestinci v Gaze vědí, jaký krutý osud je čeká, když jsou zraněni.

Když vstoupilo v platnost příměří, měli jsme pocit, že nám ta země patří, a cítili jsme se šťastní, že jsme přišli jen o domov a trpěli podvýživou. Pak nám tu úlevu vzal izraelský odstřelovač.

Co malá Sundus udělala izraelskému vojákovi, že ji střelil do hlavy? Vždyť máme příměří.

Ironicky, moji přátelé všude, místo aby střelbu odsoudili, se mě nejprve zeptali, zda byla Sundus v „žluté zóně“, kterou ovládá Izrael.

Všechny chvíle, kdy jsme málem zemřeli, když jsme se snažili zůstat v „bezpečné zóně“, mi proběhly hlavou, když jsem opakoval, že tam nebyla, a sdílel jsem polohu svatební síně s desítkami lidí.

Zastřelení šestiletého dítěte je válečný zločin.

Nicméně se to ani nedostalo na titulní stránky novin.

V Gaze to nebylo nic neobvyklého.