Spojené státy, ještě otřesené vraždou Johna F. Kennedyho, tehdy poprvé spatřily čtyři mladíky z Liverpoolu, kteří do obývacích pokojů nepřinesli politické poselství, nýbrž něco možná nebezpečnějšího: lehkost, drzost, nový účes, nový zvuk a pocit, že budoucnost může být zábavnější než minulost. O 62 let později se McCartney do Sullivanova divadla vrátil, aby místo otevření dveří k budoucnosti pomohl jedny dveře zavřít. Posledním hostem Colbertovy show byl právě on. 

Nejprve připomněl večer, kdy Beatles vstoupili do americké mytologie, a nakonec zpíval Hello, Goodbye, zatímco se k němu připojili Colbert, Jon Batiste, Elvis Costello a lidé ze štábu. Byl to dokonale zvolený závěr, možná až krutě dokonalý. Píseň, jejíž titul zní jako jednoduchá dětská hříčka, se proměnila v rekviem pro něco většího než televizní značku. Amerika, která kdysi v tom divadle vítala nový svět křikem dospívajících dívek, se nyní loučila s pořadem, jehož proviněním bylo, že se odmítal přestat smát prezidentovi.

Colbert nepřišel do americké televize jako klasický moderátor se sakem, hrnkem a schopností předstírat zájem o nový film hostujícího herce. Přišel jako jeden z nejchytřejších amerických komiků své generace, muž, který si v The Colbert Report na kabelové stanici Comedy Central vytvořil fiktivní postavu pompézního konzervativního televizního narcise: člověka, který měl vždy pravdu, zvláště když ničemu nerozuměl. Byla to parodie na kabelovou politickou televizi Bushovy éry, na její vlastenecké výkřiky, sebejistou neinformovanost a obchodní model založený na tom, že křik se vydává za přesvědčení. Když pak v roce 2015 převzal po Davidu Lettermanovi The Late Show, musel tuto masku odložit a vystoupit jako on sám. Ukázalo se, že to byla téměř nesplnitelná dramaturgická úloha: parodická postava, kterou vytvořil, se mezitím přestěhovala do Bílého domu.

Letterman v roce 1993 proměnil Late Show v instituci. Na CBS přišel po ponížení, které mu připravila NBC, když nástupnictví po Johnnym Carsonovi svěřila Jayi Lenovi. V Ed Sullivan Theater vytvořil pozdně večerní televizní svět s vlastní anarchickou logikou: směs inteligence, pohrdání televizní pompou, podivínských rituálů a ironie, která nikdy nepotřebovala namalovat na dveře nápis „politika", aby bylo jasné, že nevěří mocným ani jejich reklamním sloganům. Colbert po něm nezdědil jen stůl. Zdědil místnost zatíženou pamětí americké zábavy: Sullivanovy varietní večery, Beatles, Lettermanův odpor k uhlazenosti, historii televize jako místa, kde se společnost každý večer sama sobě dívala do tváře.

A Colbert v té místnosti uspěl. CBS sama při oznámení konce pořadu přiznala, že The Late Show with Stephen Colbert bylo devět sezón za sebou nejsledovanějším americkým late-night programem. Když ve čtvrtek 21. května 2026 vysílal naposledy, nekončil moderátor, jehož pořad diváci už opustili, nýbrž moderátor, který v tradičním televizním pozdně večerním pásmu stále vedl. CBS se nerozhodla najít jiného moderátora. Rozhodla se ukončit celou značku The Late Show, která existovala od Lettermanova nástupu v roce 1993. V budově, v níž se po generace skladovala americká popkulturní paměť, nezůstal volný stolek. Zůstal prázdný pokoj. Je pohodlné — a také nepřesné — tvrdit, že na ekonomice nezáleželo. 

Pozdně večerní televizní show skutečně procházejí krizí, která nezačala s Donaldem Trumpem. Publikum zestárlo, mladší diváci nehledají večerní rituál ve dvacet tři třicet pět, nýbrž jednotlivé výstupy na YouTube, TikToku a sociálních sítích. Reklamní příjmy Colbertovy show spadly ze 121,1 milionu dolarů v roce 2018 na 70,2 milionu dolarů v roce 2024. Pořad v poslední době prodělával zhruba 40 milionů dolarů ročně; jeho průměrné publikum se ze 3,1 milionu diváků v sezoně 2017–2018 snížilo na 1,9 milionu v sezoně končící v květnu 2025. CBS však neoznámila úsporný režim. Oznámila likvidaci instituce. A oznámila ji ve chvíli, kdy její mateřská společnost Paramount potřebovala přízeň administrativy prezidenta, jehož byl Colbert jedním z nejvytrvalejších a nejúčinnějších televizních kritiků.

Paramount, vlastník CBS, v červenci 2025 souhlasil, že zaplatí 16 milionů dolarů za urovnání Trumpovy žaloby kvůli sestřihu rozhovoru pořadu 60 Minutes s Kamalou Harrisovou z volebního roku 2024. Peníze měly být určeny pro budoucí Trumpovu prezidentskou knihovnu; dohoda neobsahovala omluvu ani přiznání pochybení. CBS přitom předtím tvrdila, že žaloba je zcela bez opodstatnění. Současně Paramount čekal na souhlas Federální komise pro komunikace s fúzí se společností Skydance v hodnotě 8,4 miliardy dolarů. Colbert dohodu ve vysílání označil výrazem, který nepotřeboval složitý právní komentář: „big fat bribe", velký tlustý úplatek. O několik dní později CBS oznámila, že jeho pořad skončí. 

Dne 24. července 2025 americký televizní regulační orgán FCC převod kontroly Paramountu a CBS na Skydance schválil. CBS dodnes tvrdí, že šlo výhradně o finanční rozhodnutí, které nijak nesouviselo s výkonem pořadu, jeho obsahem ani s tím, co se dělo v Paramountu. To tvrzení nelze jednoduše prohlásit za prokázanou lež. 

A pokud snad CBS doufala, že s odchodem Colberta zůstane alespoň zachována elegantní fikce o čistě obchodním rozhodnutí, Donald Trump jí tuto možnost vzal. Několik hodin po posledním vysílání, krátce před druhou hodinou ranní východoamerického času, prezident Spojených států seděl u své sociální sítě a slavil konec televizního komika. Nazval Colberta člověkem bez talentu, bez sledovanosti a bez života; přirovnal ho k mrtvému člověku a označil za „total jerk", "naprostého debila". Nakonec dodal, že je rád, že je Colbert konečně pryč. 

Nešlo o starou poznámku z kampaně ani o výbuch uraženého kandidáta. Šlo o triumfální výkřik úřadujícího prezidenta nad koncem pořadu, který si z něj dělal legraci. Žádný prezident samozřejmě nemusel mít rád komika, který ho každou noc zesměšňuje. Richard Nixon nemusel milovat karikaturisty; Ronald Reagan nemusel obdivovat každého satirika, který napodoboval jeho úsměv; George W. Bush nemusel považovat každou parodii své syntaxe za triumf občanské společnosti. Demokratická dospělost však nespočívá v tom, že veřejné osoby necítí uraženost. Spočívá v tom, že pochopí, že zesměšnění je daň, kterou moc platí za právo vládnout svobodným lidem. Trump žádnou takovou daň uznat nechce. Jeho pojetí veřejného prostoru je pojetím kasina, které nese jeho jméno: kdo se usmívá na majitele, může zůstat u stolu; kdo se směje majiteli, má být vyveden.

Colbert byl pro Trumpa zvlášť nesnesitelný, protože nebyl jen komikem vyrábějícím přezdívky. Pod jeho elegantním oblekem, přesným timingem a tváří školáka, který právě pochopil, jak obejít školní řád, se nacházelo něco, co americká televizní satira často neumí přiznat: morální vážnost. Uměl být absurdní, ale nebyl cynik. Znal rozdíl mezi skandálem a banalitou, mezi politikem, který je směšný, a politikem, jehož směšnost je součástí nebezpečí. Trumpova komika není oddělena od jeho moci. Její podstatou je, že prezident může říci nebo udělat něco groteskního, a přitom každé jeho groteskní gesto dopadá na soudy, média, migranty, univerzity, volební pravidla a životy lidí, kteří nemají vlastní pořad ve vysílacím čase CBS.

V tom spočíval Colbertův význam. Nezachraňoval republiku monologem. Žádný moderátor ji nezachrání. Připomínal však každý večer něco, co se v Trumpově Americe stalo téměř podvratnou myšlenkou: prezident není posvátná postava. Není král, jehož uraženost je státním problémem. Není majitel země, který má právo vyhodit klauna ze své narozeninové oslavy. Je to člověk placený veřejností, sledovaný veřejností a zcela legitimně vystavený veřejnému posměchu. Smích nebyl Colbertovou zbraní proto, že by byl všemocný. Byl jeho zbraní proto, že moc nesnáší okamžik, kdy lidé přestanou předstírat, že její narcismus je majestát.

Americký late night měl vždy zvláštní úlohu. Nebyl to parlament ani investigativní redakce, nýbrž pozdně večerní předsíň občanského života: místo, kam lidé přicházeli unavení, po zprávách, po práci, po dalším dni politického hluku, aby jim někdo pomohl určit, co z toho všeho bylo vážné a co směšné. Johnny Carson mohl působit jako zdvořilý správce celonárodní večerní nálady; Letterman do tohoto rituálu vnesl neklidnou inteligenci člověka, který televizí pohrdal natolik, že v ní byl brilantní; Jon Stewart a Colbert pochopili, že po 11. září, válce v Iráku, kabelovém šílenství a později po Trumpovi už satirik nemůže dělat, že politika je jen jeden z tématických koutků mezi filmovou hvězdou a hudebním vystoupením. Politika vtrhla do místnosti a odmítla odejít.

Samozřejmě, televizní svět, který toto umožňoval, už umíral sám. Monokultura, v níž celá země ve stejný večer sledovala Eda Sullivana, Carsona nebo první Lettermanův pořad na CBS, byla nahrazena digitálním roztříštěním. Člověk už nesedí před televizorem, aby viděl celou show; dostane ráno do telefonu tříminutový úsek monologu, jednu větu Bruce Springsteena nebo několik sekund, v nichž se politik znemožní. Ekonomika takového publika je opravdu jiná. Ale právě zde je bolestná ironie: zatímco se společná americká obrazovka zmenšovala, prezidentovo ego zabralo téměř celý zbytek prostoru. Televize už nedokázala vydělat dost peněz na pořad, který ho zesměšňoval; on však stále dokázal najít dost času, aby ve dvě ráno oslavoval jeho pohřeb.

Během posledního pořadu si Colbert ještě dovolil malý výpad proti své televizní síti. Když jeho kapela zahrála hudbu spojenou se sporem o autorská práva, poznamenal, že doufá, že to CBS nebude stát žádné peníze. Byl to typický Colbert: žádný výkřik, žádné teatrální prohlášení o mučednictví, pouze přesně umístěná jehla. Večer věnoval lidem, kteří s ním pořad vyráběli, publiku a hostům. V posledních dnech se přišli rozloučit Tom Hanks, Billy Crystal, Steven Spielberg, David Letterman, Bruce Springsteen a další. Jimmy Kimmel a Jimmy Fallon na počest závěrečného vysílání nezveřejnili proti Colbertovi nové díly svých pořadů. 

Nad jevištěm Ed Sullivan Theater tedy nezhasla světla jen pro jeden pořad. Zhasla nad představou, že americká zábava může být veřejným prostorem, v němž se moc musí smířit s tím, že bude zesměšňována. Paul McCartney kdysi na tom místě pomohl Americe na několik minut zapomenout na smutek a poprvé zaslechnout zvuk nové epochy. Nyní se vrátil, aby zazpíval na rozloučenou zemi, která se možná stále umí bavit, ale jejíž politická moc už neumí snést vtip na vlastní účet.

Píseň se jmenovala Hello, Goodbye. V roce 1964 to bylo především hello. V květnu 2026 zůstalo goodbye.

Vytisknout