Jak z boháče v pekle mluvil Kristus, kterého nám přinesli věrozvěsti a hlásal Hus

5. 7. 2026 / Boris Cvek

Ale zásadní je to, co vlastně boháč chce. Chce, aby Abraham poslal Lazara za těmi bratry, aby ti neskončili v pekle jako on: „Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Už mnoho let si říkám: přece by poslechli! Možná by Lazarovi nevěřili, že je poslán z onoho života, že mluví pravdu, jenže to není Abrahamův argument. On říká, že pokud někdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, nedá se přesvědčit ani tím, kdo by vstal z mrtvých. Tady mám jeden předpoklad, na kterém stojí celá moje úvaha: lidé, pokud by věřili, že ten, kdo je varuje, opravdu vstal z mrtvých, by se pokakali strachy a dělali by cokoli by chtěl.

Jenže to je právě to, co podle mě ten příběh tak paradoxně napadá. Přece abych neskončil jako Lazar, budu dělat cokoli. Ale je tento strach, tato posedlost sebou samým to, co chce Kristus? To je to poslouchat Mojžíše a Proroky? Bát se o sebe a plnit nějaké příkazy ze strachu z pekla? Nepromluvil Kristus naopak z boháče smažícího se v plamenech? On měl ve svých mukách starost o své bratry!

A to je, zdá se mi, to, co přinesli věrozvěsti a Hus, jejichž svátky dnes slavíme. Pod nánosem dobových zvyklostí, strachu z pekla, fantasmagorií je tu Kristus. Věrozvěsti mysleli a jednali ve své době, Hus myslel a jednal ve své době, jejich dobová rozdílnost a omezenost není nic, co by bylo proti Kristu. Jednota evangelní zprávy nejsou lidé, ale Kristus. Slovo, jak říkal svatý Augustin, které je v Písmu Slovem Božím, je Kristus, není to ten ani ten řádek, ta ani ta litera. Není to logická ani historická konsistence. Najdete Krista a praskají obruče litery, doby, zvyklostí, kultury, logiky, historičnosti i konsistence. Písmo je nelogické, rozporné, dobové, protože je tam Slovo Boží.

A nenajdete to Slovo jako literu, zvyk, formulaci. Musíte najít, potkat Krista, musíte propuknout v pláč ve svém pokojíku. To, že boháč v pekle myslel na bratry, aniž by mu to mohlo něco přinést, to je gejzír emocí, vnitřního světla, to je ten Život věčný. Jestli Hus schvaloval upalování, nenáviděl tanec jako hřích, nebyl ve své době zdaleka sám a je to jen svědectví, jak dnes můžeme žít Krista mnohem svobodněji a plněji než v době vrchnosti, tmářství a tradic. Je to poučení, jak se nesmíme nikam vracet, ale jít za Kristem dopředu. On je před námi, jeho království je před námi. Ti, kdo se chtějí vracet do „křesťanských dob“, ať vytáhnou šibenice, mučící nástroje a vrchnost. Ať slaví auto-da-fé! Ať drtí kosti mladým židům, aby je donutili vyznat Krista, jak to udělali pražští jezuité na konci 17. století. Tak přece spasí duši toho žida, věřili. Aby neskončil v pekle!

Dnes si naopak můžeme říci: možná Krista žijí dokonce i lidé v pekle jako ten boháč více než mnozí lidé v církevních ornátech. Kristus promluvil, když boháč začal myslet na bratry, ne když se řekne „chvála Kristu“ nebo něco podobného.