Kdo bude vyprávět nový příběh?
10. 9. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
9 minut
Polemika s článkem https://www.blisty.cz/art/135583-nebyl-zacatek.html Jiřího Davida a následně s Josefem Poláčkem.
Text Jiřího Davida je znepokojivý. Ne snad proto, že by nám sděloval něco, co bychom už dávno netušili, ale proto, že některé věci, které vnímáme jednotlivě a rozptýleně, skládá do jednoho obrazu. Něco se v našem světě změnilo. Něco se rozpadá. A přitom není vůbec snadné říci, co to vlastně je.
Josef Poláček ve svém komentáři k textu Jiřího Davida tento pocit rozvíjí pomocí Nekonečného příběhu Michaela Endeho.
Připomíná Nicotu, která postupně pohlcuje svět Fantazie. Nejde přitom o fyzikální nicotu, ale o cosi mnohem podivnějšího: o prázdnotu vznikající tam, kde člověk přestává věřit vlastní představivosti, kde se skutečnost redukuje na schémata, dogmata, konzum a pouhou funkčnost.
Je to působivá paralela.
Přesto bych se u ní rád zastavil.
Protože mám pocit, že oba texty jsou svého druhu diagnózou dneška, velmi dobře popisují konec něčeho, ale mnohem méně už říkají o tom, co by mělo následovat.
A právě tady podle mého názoru začíná skutečný problém.
---
Nicota není příběh
Pan Josef píše o světě, který je falešný, racionalizovaný, konzumní a zbavený ducha. O světě, který si namlouvá, že je svobodný, zatímco člověka stále více podřizuje světu věcí.
S mnohým z toho lze souhlasit.
Jenže je tu jedna obtíž.
Říci, že svět ztratil smysl, ještě neznamená vytvořit smysl nový.
Říci, že současný člověk žije v prázdnotě, ještě neříká, čím by tuto prázdnotu měl naplnit.
Právě zde se podle mě odlišuje kulturní kritika od skutečného pokusu o nový příběh.
Kulturní kritika se může velmi snadno stát sama jakýmsi pohodlným příběhem:
kdysi byl svět lepší, dnes je zkažený, ztratili jsme jiskru a ducha a musíme se tudíž vrátit k tomu, co jsme kdysi měli.
Jenže k čemu bychom se měli vracet?
Ke kterému světu?
Křesťanskému? Národnímu? Předmodernímu? Přírodnímu? K nějaké idealizované minulosti, která ve skutečnosti nikdy neexistovala?
Takový návrat není možný.
Dějiny se nedají otočit; jsou ireverzibilní.
---
Možná jsme neztratili příběhy. Možná jsme ztratili velký příběh.
Je pozoruhodné, že moderní člověk ve skutečnosti žije uprostřed množství příběhů:
Politika mu vypráví příběh o lepší společnosti.
Nacionalismus mu vypráví příběh o národu.
Náboženství mu vypráví příběh o spáse.
Kariéra mu vypráví příběh o osobním úspěchu.
Reklamní průmysl mu vypráví příběhy o tom, že další věci, které si koupíme, nás učiní šťastnějšími.
Sociální sítě dokonce každému umožňují vytvořit příběh šitý "na jeho míru" a následně jej předvádět ostatním.
Takže problém možná není v tom, že bychom neměli žádné příběhy.
Problém je, že většina těchto příběhů je příliš malá.
Mohou nám říci, jak si opatřit lepší auto, jak být úspěšnější, jak vypadat mladší, jak být efektivnější nebo jak získat více pozornosti.
Ale nedokážou odpovědět na otázku:
Proč vůbec žijeme?
A ještě méně dokážou odpovědět na otázku:
Jaké místo má člověk v celku skutečnosti?
Možná právě zde vzniká ona zvláštní prázdnota, o které píší pánové Jiří a Josef.
Ne proto, že by moderní svět byl bez významu, ale proto, že významy, které nám nabízí, už nejsou dostatečně velké,
proto, že velké příběhy minulosti už pro značnou část současného člověka ztratily svou aktuálnost a tím závaznost.
---
Člověk však potřebuje svět nejen obývat, ale také mu rozumět
Člověk není pouze biologický organismus, který potřebuje potravu, bezpečí a rozmnožování.
Je také bytostí, která se neustále ptá:
Co to všechno znamená?
To je možná jedna z nejpodivuhodnějších vlastností našeho druhu.
Strom nepotřebuje vědět, proč roste.
Řeka nepotřebuje vědět, kam teče.
Planeta Země nepotřebuje vědět, proč obíhá kolem Slunce.
Člověk však potřebuje nějakým způsobem zasadit vlastní existenci do obrazu světa.
A když starý obraz přestane fungovat, vznikne prázdné místo.
To prázdné místo potom zaplňujeme čímkoli, co je po ruce:
Spotřebou.
Ideologií.
Zábavou.
Identitou.
Výkonem.
Někdy fanatismem.
A někdy zoufalstvím.
Možná právě proto je otázka příběhu důležitější, než se na první pohled zdá.
Příběh není pouze literatura.
Příběh je způsob, jakým člověk vnímá a následně vytváří vlastní existenci.
---
A právě zde se podle mého názoru skrývá něco podstatného i pro naši současnost.
Jestliže staré příběhy skončily, řešením není pouze oplakávat jejich smrt.
Musíme sami stát u zrodu příběhu jiného.
To ovšem neznamená vymyslet nějakou další metafyziku a následně ideologii.
Naopak.
Možná že právě ideologie jsou jedním z důvodů, proč jsme se dostali do dnešní situace.
Nabízely totiž člověku hotový obraz světa a zároveň mu říkaly, jak má žít.
Nový příběh by proto musel být mnohem skromnější.
Neměl by nám říkat, že známe definitivní pravdu.
Měl by nám spíše umožnit žít s vědomím, že pravdu nikdy nebudeme mít celou.
---
Člověk není středem vesmíru. Ale je bytostí skrze kterou vesmír procitl.
Nemyslíme si, že potřebujeme znovu objevit „ducha", pokud je tím myšlen návrat k nějaké předem dané metafyzice.
Možná potřebujeme něco radikálnějšího.
Potřebujeme změnit svůj obraz člověka.
Po staletí jsme se pokoušeli člověka chápat jako střed světa. Jako bytost stojící nad přírodou. Jako nositele zvláštního smyslu, který mu byl nějakým způsobem udělen.
Moderní věda tento obraz postupně rozložila.
Člověk se ukázal být jedním druhem mezi miliony druhů.
Země jednou planetou mezi nesmírným množstvím planet.
Slunce obyčejnou hvězdou.
A vesmír místem, v němž naše existence představuje nepatrný okamžik.
Na první pohled je to příběh o zmenšení člověka.
Ve společnosti je to ale naopak začátek příběhu nového:
Vesmír, který byl po miliardy let němý, se v určitém okamžiku stal prostřednictvím živých organismů schopným vnímat sám sebe.
A v člověku se tato schopnost rozvinula do podoby vědomí, které se může ptát na svůj vlastní původ.
To není důkaz nějakého kosmického plánu, či Božího záměru.
Ale je to skutečnost natolik podivuhodná, že by mohla být základem nového příběhu.
Člověk není pánem vesmíru.
Je jedním z míst, kde vesmír začal být vědomý sám sebe.
---
Od nepaměti jsme se ptali po smyslu každodenního usilování a pachtění.
Ale tato otázka je založena na předpokladu, který už nedokážeme přijmout.
Předpokládá, že někde existuje hotový smysl a naším úkolem je jej objevit.
Co když tam ale žádný takový smysl není?
Co když skutečnost není knihou, do níž někdo předem napsal příběh, který máme pouze rozluštit, ale naopak my sami bychom jej měli psát?
Pak by ovšem vyprázdněnost existence, jak je stále více pociťována stále větším počtem lidí, nebyla důkazem, že svět je zkažený.
Byla by naopak známkou duchovní únavy, stejně jako bývá unaven zrak dlouhým zřením.
Možná bychom se proto měli opět naučit vnímat krásu této Země, kdy za časných jiter začínají ještě do tmy zpívat ptáci, umět se zaposlouchat, když náraz vánku rozšumí listí na stromech, kdy se stíny mraků snoubí s nekonečnou modří..
Naše děti to ještě umí.
A člověk by pak byl tím, kdo nachází smysl, kdo vytváří novou skutečnost a nikoliv někým, kdo za vším vidí jen agónii, rozklad a hnilobu.
Stal by se tvůrcem skutečnosti, ve které by stálo za to žít.
248
Diskuse