Hlavní strůjce útoků z 11. září stále čeká na soud po čtvrt století

10. 9. 2026

Poměrně často jsou na základně přítomni pouze dva novináři, kteří informují o předběžném řízení v případu údajného strůjce spiknutí, Chálida Šajcha Muhammada, a čtyř spolupachatelů. Případ sahá buď do roku 2008 – kdy byli zadržení poprvé obviněni Bushovou administrativou – nebo do roku 2012, kdy se více než 50 novinářů z celého světa zúčastnilo jejich opětovného předvedení před soud v Guantánamu. Tato druhá vojenská komise zahájila činnost po neúspěšném pokusu Obamovy administrativy o přesun případu k federálnímu soudu na Manhattanu. V určitém okamžiku novináři i ostatní členové veřejnosti očekávali zahájení procesu. K tomu však dosud nedošlo.

Začátek procesu není stále naplánován dříve než na červen 2028, což je frustrující skutečnost pro příbuzné obětí, novináře a další členy veřejnosti, zejména s blížícím se 25. výročím útoků.

Je pravda, že ne vše, co se v uplynulém desetiletí odehrálo u soudu, bylo strhující. Konání procesu s pěti obžalovanými, kterým hrozí trest smrti za nejhorší útoky v historii na americké půdě, na odlehlé námořní základně – a navíc u nového soudu – muselo nevyhnutelně vyústit v časově náročnou směsici logistických potíží a právních sporů. A ty mají málo společného s obžalovanými nebo jejich údajnými zločiny. Pro mnoho potenciálních pozorovatelů a dalších zainteresovaných stran se tento právní chaos stal charakteristickým rysem celého případu.

Při bližším pohledu se však jedná o důležitý právní experiment, v němž se střetávají požadavky národní bezpečnosti s americkými zásadami řádného soudního řízení. Soud v Guantánamu se snad více než jakákoli jiná instituce stále vyrovnává s rozhodnutím Bushovy administrativy předávat podezřelé z terorismu, včetně pozdějších obžalovaných z útoků z 11. září, do utajovaných věznic CIA. Zde byli tito lidé vystaveni intenzivnímu mučení a poté drženi v izolaci po dobu tří až čtyř let.

V návaznosti na události z 11. září bylo strategickou prioritou spíše získávání zpravodajských informací od nejcennějších zadržených s cílem zabránit budoucím útokům než jejich trestní stíhání. Jakmile tento proces doběhl do konce, Bushova administrativa v září 2006 převezla zadržené (v té době celkem 14) z vazby CIA na námořní základnu v Guantánamském zálivu. Zpráva Senátu o výslechovém programu CIA uváděla, že agentura udržovala „operační kontrolu“ nad zadrženými po neurčitou dobu po jejich příjezdu na základnu. Velitel zadržovacího tábora z armády však zadrženým sdělil, že se nacházejí ve vojenském zadržení a mají nárok na ochranu podle Ženevských konvencí.

Poté se priority změnily. Asi čtyři měsíce po převozu dorazila FBI a znovu vyslechla pět podezřelých z útoků z 11. září (a další zadržené), aby z nich získala zdánlivě „čistá“ přiznání, která by mohla být předložena jako důkazy při soudním řízení v novém soudním systému. Po čtyřech vládních administrativách zůstává případ z velké části uvězněn v nekonečné debatě o tom, zda jsou tato přiznání platná, či nepřípustná kvůli brutalitě, která jim předcházela v tajných věznicích CIA. (Jeden z pěti obžalovaných byl vyřazen z případu na základě zjištění duševní nezpůsobilosti – za což jeho právníci viní mučení ze strany CIA –, ačkoli vláda stále doufá, že ho bude moci stíhat.)

Spojené státy ztratily důvěryhodnost po celém světě jednak zřízením zadržovacího zařízení v zálivu Guantánamo – a svými neúspěšnými pokusy zcela zablokovat tamním zadrženým přístup k americkým civilním soudům – a jednak díky mnoha odhalením zneužívání v rámci výslechového programu CIA. Jak dosvědčili svědci v případech týkajících se 11. září, je obtížné znovu nastínit kontext bezprostřední paniky, která v USA panovala bezprostředně po útocích – strach z ještě horšího útoku a nutnost mu zabránit.

Demokracie by však měly být posuzovány podle svého závazku k dodržování právního státu v dobách konfliktu, kdy je pokušení obcházet mezinárodní úmluvy nejsilnější. USA mohly zvolit jinou cestu, aby lépe vyvážily požadavky na shromažďování zpravodajských informací. Místo toho se vláda rozhodla pro lineární postup – nejprve jednat mimo rámec zákona a poté se k němu vrátit, když to vyhovovalo jejím měnícím se prioritám.

Tato rozhodnutí čelila značné kritice kvůli zjevnému pokrytectví. Počáteční kroky, které USA podnikly za účelem zadržení, mučení a zmizení údajných pachatelů, se ukázaly jako neslučitelné s pozdějšími snahami o stíhání, odsouzení a popravu.

Spory o určité skupiny svědků a důkazů tyto případy zahltily, přičemž se strany zapletly do nekonečného boje o to, co může být projednáno na veřejném soudním jednání nebo v utajených zasedáních, která jsou uzavřena jak pro veřejnost, tak pro obžalované. Program CIA, role FBI v tomto programu, provoz věznice v Guantánamu – tato a další témata obsahují informace, které vláda chce udržet v tajnosti.

V roce 2024 ministr obrany Lloyd Austin zrušil dohody o přiznání viny, na kterých se prokurátoři po zdlouhavých jednáních s Muhammadem a dvěma spolupachateli dohodli. Tyto dohody by odstranily trest smrti jako možný trest výměnou za úplná přiznání a jejich účast na hlavním líčení o výši trestu, které mělo trvat tři měsíce. Obhájci požádali Nejvyšší soud USA o přezkoumání rozhodnutí Odvolacího soudu USA pro okruh D.C., které potvrdilo zákonnost Austinova kroku. Pokud to nevyjde, může se Austinovo rozhodnutí ukázat jako promarněná příležitost k definitivnímu vyřešení jinak neřešitelného konfliktu.

Ať už se řízení nyní vyvine jakkoli, jakékoli spravedlivé posouzení – dokonce i kritika – by mělo uznat měnící se vztah tohoto případu k důvěryhodnosti Ameriky a jejímu závazku k demokratickým normám. V jedné části Karibiku vláda bez řádného soudního řízení popravuje podezřelé z obchodu s drogami; v jiné části i téměř dvě desetiletí po vznesení obvinění nadále poskytuje obviněným spiklencům z 11. září tým vojenských a civilních právních odborníků vedený zkušenými obhájci v případech trestu smrti.

Dosud se tři vojenští soudci přiklonili k tvrzení obhajoby, že vzhledem k minulému zneužívání ze strany CIA by následná přiznání získaná FBI měla být nepřípustná. Pro důvěryhodnost Ameriky by bylo větším rizikem jednoduše ukončit tato řízení z frustrace – a překlasifikovat obžalované z případů 11. září na zadržené, kteří nebudou ani propuštěni, ani postaveni před soud – než nechat tento experiment doběhnout do konce.

Plynutí času má své klady i zápory. Téměř z jakéhokoli úhlu pohledu – obžaloby, obhajoby, příbuzných obětí, daňových poplatníků – soudní systém ve svém původním účelu selhal. U soudu však nedochází k unáhleným rozsudkům. Americký kontradiktorní systém se ukázal být odolný i v těch nejméně pravděpodobných situacích.

Celý článek v angličtině ZDE