Evropským demokraciím dochází čas, aby se odvrátily od propasti

10. 9. 2026

 

Tato slova by mohla popsat ducha globalizace na přelomu tisíciletí. Napsal je ve 30. letech minulého století Stefan Zweig, když uvažoval o optimismu Vídně na sklonku 19. století z pohledu židovského emigranta, jehož svět byl zničen vražedným nacionalismem. Zweig si v roce 1942 vzal život. Nikdy se nedožil porážky fašismu. Nemohl si představit tak úplnou renesanci liberalismu ve druhé polovině 20. století, že by dosáhla takové míry samolibosti, jakou si pamatoval ze svého dětství.

Nyní mají opět navrch nacionalisté. Vítězství strany Alternativa pro Německo (AfD) v Sasku-Anhaltsku o víkendu sice není největším volebním úspěchem, jakého v posledních letech dosáhla krajně pravicová strana v Evropě, ale patří k těm nejvíce šokujícím, protože se odehrálo v Německu. Žádná země se neměla z historie co učit více, pokud chtěla svou demokracii imunizovat proti extremismu. Žádná země neprováděla systematičtější program tohoto „očkování“. Správný termín pro to je Vergangenheitsbewältigung – těžko vyslovitelné a obtížně přeložitelné slovo, které zhruba znamená vyrovnání se s hanebnou minulostí.

Neexistuje žádná omluva v podobě nevědomosti ohledně vzestupu AfD. Jedná se o vědomé odmítnutí pokání. Tato strana koketuje s nacistickou symbolikou a přijímá rasistické definice národnosti, přičemž usiluje o deportaci Němců, jejichž původ považuje za biologicky nevhodný. Je to natolik extrémní, že to vyvolává znechucení i u Marine Le Penové, předsedkyně francouzské krajně pravicové strany Národní shromáždění (RN). Ta si léta pečlivě budovala seriózní image a v průzkumech veřejného mínění před příštími prezidentskými volbami vede. Nechce ohrozit svou reputaci v hlavním politickém proudu spojením s jednoznačně extrémistickou stranou.

Na druhé straně Atlantiku to však není taková překážka. Elon Musk je příznivcem AfD a využívá svého vlivu na platformě X k posílení volebních sdělení strany. V loňském roce se americký viceprezident JD Vance během návštěvy Mnichova setkal s Alice Weidelovou, spolupředsedkyní AfD. V jeho diáři se však nenašlo místo pro Olafa Scholze, tehdejšího německého kancléře. Je zřejmé, že AfD splňuje kritéria pro podporu stanovená v národní bezpečnostní strategii Donalda Trumpa, která slibuje podporu hnutím „vlasteneckého odporu“ odhodlaným zastavit „civilizační vymazání“ Evropy imigrací.

Ve Velké Británii si Nigel Farage kdysi mohl činit nárok na tento status jako jeden z prvních a nadšených příznivců Trumpa. V soutěži o uznání hnutí MAGA však strana Reform UK ztratila půdu pod nohama ve prospěch stran a osob stojících ještě dále vpravo – strany Restore Britain Ruperta Lowea; ultranacionalistického agitátora Tommyho Robinsona; v podstatě kohokoli, kdo dokáže shromáždit dav černokošiláčů, nebo náhodného trolla, který upoutá Muskovu pozornost zveřejňováním rasistických konspiračních teorií na internetu.

Bylo by to absurdní, kdyby to nebylo tak účinné. „Do téže propasti nikdy nespadneme dvakrát,“ píše francouzský romanopisec Éric Vuillard. „Ale padáme stejným způsobem, ve směsi výsměchu a hrůzy.“

Dosah a ostrost americké pravice, prosáklé ideologií nadřazenosti bílé rasy, narušuje Farageovu starou strategii, spočívající v získávání podpory krajní pravice a předstírání umírněnosti, aby si získal přízeň mainstreamu. Snaha o získání důvěry u fanatických rasistů na mezinárodní digitální scéně ztěžuje uklidnění domácího analogového publika, že by mu mělo být dovoleno přiblížit se k Downing Street.

Toto napětí se projevuje v Farageově postoji k AfD. V roce 2017 na jejím shromáždění vystoupil. Nyní ji popisuje jako stranu „smíšeného charakteru“, jejíž kulturní postoje jsou „naprosto úctyhodné a slušné“, ale jejíž nadšení pro diktátory je „velmi problematické“.

Farage označil podporu AfD pro Vladimira Putina za „těžko pochopitelnou“. Pro muže, který v roce 2014 popsal ruského prezidenta jako světového vůdce, kterého nejvíce obdivuje, byť „jako politika, nikoli jako člověka“, to snad nemůže být tak nepochopitelné.

Pokud Farage potřebuje další vhled do toho, co by mohlo motivovat stoupence Kremlu, mohl by se obrátit na bývalého předsedu strany Reform ve Walesu, Nathana Gilla, který si odpykává trest odnětí svobody za přijímání úplatků za pronášení proruských projevů v Evropském parlamentu, když byl europoslancem za stranu za Brexit.

Blízkost moskevské linii je poměrně spolehlivým měřítkem fanatismu a prodejnosti na politickém spektru od krajní pravice až po ještě pravicovější politiku v Evropě a USA. Totéž platí i na levici, kde i desítky let po zániku sovětské ideologie přetrvává naivní chuť na ruskou propagandu.

Naštěstí v britské politice není příliš velký prostor pro otevřené podbízení se Putinovi. To je jeden z důvodů, proč je i Trump nepopulární, ačkoli průzkumy veřejného mínění naznačují, že ho příznivci strany Reform vnímají příznivěji než širší veřejnost. Farage se přestal chlubit svými kontakty v Bílém domě, možná proto, že vyschly, nebo možná proto, že servilní pobíhání kolem zahraničního tyrana, byť amerického, nevyzařuje sílu u uchazeče o post premiéra.

Je pozoruhodné, jak málo má lídr strany Reform co říci o ostatním světě a o místě Británie v něm. Na výroční konferenci strany minulý týden se o tomto tématu téměř nemluvilo.

Došlo k teatrálnímu vystoupení Jordana Bardelly, mladého chráněnce Le Penové a pravděpodobného premiéra, pokudjejí strana zvítězí v prezidentských volbách. Podepsal s Faragem právně bezvýznamnou „dohodu“ o zastavení provozu malých člunů přes Lamanšský průliv a doma byl okamžitě kritizován za to, že se zaprodal Velké Británii. Pravděpodobnost, že by francouzská krajně pravicová vláda přijímala více migrantů jako politickou laskavost vůči Velké Británii, se blíží nule. Pokud by v Paříži a Londýně určovali agendu xenofobní nacionalisté, vztahy by to rozhodně neusnadnilo, bez ohledu na to, jakou ideologickou spřízněnost nyní prohlašují.

Jako architekt brexitu je Farage jedním z nejvlivnějších politiků své generace, ale nemůže to věrohodně prezentovat jako úspěch, ani když hovoří před sálem věrných příznivců. Ti stejně jako všichni ostatní vědí, že brexit selhal.

Farageovi pravděpodobně chybí jednoduchost jeho starého tažení proti Bruselu.

Možná závidí svým nacionalistickým protějškům na kontinentu, kteří mohou brojit proti liberálnímu evropanství a zároveň si užívat ekonomických a strategických privilegií, které členství v EU přináší. Nemusí vysvětlovat, proč je venku taková zima. Hrají euroskeptickou hru, mobilizují stejné pocity zášti, zaměřují se na stejné obětní beránky, ale upravují své požadavky s vědomím, že Farageovo vítězství bylo Pyrrhovo. Skutečně odejít se nevyplácí. Cílem je ovládnout evropský projekt, nikoli jej zničit, i když to vyjde nastejno, pokud k této proměně dojde ve spolupráci s ideologií „Make America Great Again“ a penězi z Kremlu.

To nemusí být osud Evropy. Nacionalisté netvoří monolitický blok. Podstata jejich přesvědčení brání přeshraniční spolupráci. Jejich ega vyvolávají více rivalit než spojenectví. Jejich sobectví sabotuje dohody. Lze zmobilizovat protichůdné síly. Neexistuje žádný historický zákon, který by říkal, že po vrcholu liberálního optimismu musí nutně následovat stejně velký pád do chaosu. „Spojující síla tolerance a smíření“ nebyla poražena ve 20. století a nebude udusena ani v tomto století. Vidíme propast. Můžeme ji překonat, aniž bychom se zřítili na dno.

Zdroj v angličtině ZDE