Nepřítel, který nezmizí

10. 5. 2011 / Pavel Pečínka

"Neonacismus vážně poškozuje duševní zdraví. Požádejte svého lékaře o pomoc při odvykání." Samolepky s tímto sloganem letos před prvomájovým pochodem ultrapravice zaplavily brněnské ulice. Do povědomí řady Brňanů se jejich sdělení hluboko zařízlo, protože k neonacismu sympatie nepociťují a s takovým doporučením lékařské pomoci si tudíž nevědí rady.

Ultrapravicova mládež, která se zmocnila odkazu 1. máje a jíž byly tyto slogany především určeny, se nad uvedeným doporučením naproti tomu asi moc nezamyslí. Její většina je přece duševně nastavena přímo obráceně:

Sebeprezentace v televizi, agresivní symboly a stmelovací rituály a další neonacistické aktivity pro její psychiku představují naopak vydatnou vzpruhu, duševní zdraví si tím posiluje. Svoje akce prožívá jako směs atraktivního sportu, náboženství a seberealizace ve jménu "vyšších hodnot". Dodávají jí adrenalin a pocit převahy, který by jinak v životě hledala a dosahovala mnohem hůř. Jednoduché moralizující odsudky neonacistů, jejich zesměšňování a kritika, stejně tak i ostrý policejní postup a poměrně drakonické tresty (házení zápalných lahví ovšem převzali "hnědí" od krajní levice) znamenají na jednu stranu vítanou změnu oproti letité netečnosti české společnosti a úřadů vůči krajní pravici a vytěsňují ji mimo "slušné lidi". Na druhou stranu z těchto lidí dělají jakoby jakési zrůdy z jiné planety, cizorodý organismus, kterému nemůžeme rozumět.

Oni však nestojí mimo naši společnost, vyrůstají z ní. Ve svém každodenním životě nezakoušejí úspěch, ocenění, jejich profese, rodina nebo okolí nejsou něčím v pořádku. Jako jedinci by si připadali bezvýznamní a utopení v chaosu společnosti orientované na tvrdý a rychlý výkon.

Řadovým členům tohoto hnutí, které nelze nějak definitivně zrušit či zakázat, by měla nabídnout jiný, normální, neagresivní způsob seberealizace a ukotvení škola, zaměstnavatel, jejich okolí a rodina. Starší potenciální voliče by od českého neonacismu dokázaly odrazovat informace o těsném spojenectví českých "nazis" s německými, tedy s pohrobky pachatelů válečných zločinů spáchaných na Češích, jimž se žádná "cikánská kriminalita" nikdy nevyrovná. Proti vedení neonacistů by se daly využívat argumenty i v tom smyslu, že provokují mladší řadové členy hnutí k násilným činům, pokud jsou však pachatelé dopadeni, pak je hážou přes palubu a dělají, že je neznají. Odradit některé potenciální sympatizanty od strany "pořádku a tradičních hodnot" by pomohlo pokračující zveřejňování životopisů některých lidí s kriminálním profilem. Bez zajímavosti nejspíš nebude ani vztah dosud svobodného bezdětného vůdce "nazis" (v "civilu" čtyřicetiletého instalatéra) Tomáše Vandase k ženám. Nezaškodilo by využít spory mezi těmi neonacisty, kteří považují za větší nebezpečí Židy a jako spojence jsou ochotní využít i muslimy, a těmi, jenž naopak kvůli "islámské hrozbě" začínají "brát na milost" a navštěvovat Izrael.

Především by však ti odpudiví, kteří pochodují na 1. máje vždy s randálem, neměli zakrýt výhled na ty uhlazené. Ti do struktur prorůstali a prorůstají pomalu, nabízejí líbivější, zředěnou verzi něčeho podobného a jmenují se Janáčková, Řápková nebo kdysi Čunek.

Vychází v Romano hangos 3/2011 ZDE

0
Vytisknout
4177

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2011