Zabavený majetek

11. 5. 2011 / Pavel Urban

(Poznámky k článku Miroslava Štěrby.

"Církevní majetek zabavený komunistickým režimem... Samotné použití slova ,zabavený' je velmi účelové." Když jsem četl tyto věty, hned mě napadlo, že v tomto bodě budou s Miroslavem Štěrbou souhlasit i ti, kteří s ním normálně nesouhlasí. A že mnozí čtenáři budou mít po ruce terminologii lepší.

Jeden z nich, Šimon Klein, se také promptně ozval. K jeho argumentům bych pouze dodal, že banky zestátňované v současnosti na Západě mají zápornou hodnotu. Ve stoprocentním kapitalismu by prostě zkrachovaly, což by pro jejich majitele vyšlo nastejno. Také nejde o akty samozřejmé, už s ohledem na erární kasy.

Článek ovšem obsahuje i některá spornější tvrzení. Například že žijeme v době, která ze soukromého vlastnictví učinila modlu. Osobně jsem neslyšel o nikom, kdo by se k soukromému vlastnictví skutečně modlil. Zcela vyloučit existenci takových lidí nemohu, zvláště v dnešním postmoderním světě. Ale asi nepůjde o typický jev.

Znám ovšem řadu lidí, kteří mají k soukromému vlastnictví velmi pozitivní vztah, pokud je to vlastnictví jejich, zatímco k cizímu jsou podstatně chladnější. Takových lidí je ovšem hodně nejen mezi dnešními podnikateli i nepodnikateli, ale i mezi někdejšími komunisty a jejich sympatizanty.

Což se velmi jasně ukázalo za měnové reformy v roce 1953. Naštěstí vládnoucí soudruzi byli realisté a včas zrušili demokracii. Takže celonárodně podporované úsilí o kolektivizaci života v této zemi mohlo pokračovat a stát se v roce 1968 nejpevnější realitou. Možná ještě pevnější, než byl demokratickými volbami potvrzený socialismus v Bulharsku v první polovině devadesátých let. V každém případě věřím, že jeho československá verze by to ty čtyři nebo pět let vydržela také.

"Za zády měla vládní strana hřbitovy plné obětí světových válek, genocidy a holocaust, což v různé míře byly produkty lpění na soukromovlastnickém vnímání reality světa. Tuto realitu se Čechoslováci pokusili zvrátit." Pokud tomu tak bylo, pak měla být ona míra produkce lépe zvážena. Podobné věci existovaly i ve společnostech, kde soukromé vlastnictví zas takový význam nemělo. Včetně reality světa komunistického. Nebo, chcete-li, tzv. komunistického.

Ostatně ani nacismus, který bývá s fenomény za zády někdejší vládní strany spojován nejvíce, to s lpěním na soukromovlastnickém vnímání reality světa moc nepřeháněl. Což by mohli potvrdit nejen Židé, jejichž majetek nebyl ani zabaven, ani ukraden, ale arizován. Také s celonárodní podporou. Termín "arizace" ovšem vítězstvím coby základním zdrojem pravdy potvrzen nebyl. Pokud komunisté odmítají jakékoli srovnávání s nacismem, mají na to právo. Nacismus porazili, to jim nikdo upřít nemůže. A vítězové mají vždy pravdu.

Je ovšem třeba přiznat, že neofeudalismus nebyl nejhorším možným výsledkem reality zvrácené pokusem o sociální spravedlnost. Feudální tradice mají i svoje lepší stránky. A nutno uznat, že postgottwaldovská vrchnost se v rámci omezených možností snažila též něco udělat pro své poddané. (Zase ovšem nebyla tak revoluční, takže se slzou v oku je vzpomínán spíš ten Gottwald.) Pro srovnání si vezměme třeba skutečný kolektivismus, jak jej navrhuje Milan Valach. V takovémto systému by člověk, který není členem sociálně silného kolektivu, neměl šanci už vůbec.

Zkušenosti ukazují, že úcta k soukromému vlastnictví ještě nezaručuje úctu k člověku. Zato její absence je prakticky vždy spojena s neúctou k člověku. Lze-li jen tak beze všeho zabavovat majetky a lidé si to nechají líbit, pak už si většinou nechají líbit všechno. V takovémto prostředí se nedaří ani právu. A tedy ani lidským právům.

V každém případě platí, že řešit společenské problémy omezováním či rovnou likvidací soukromého vlastnictví je něco podobného, jako léčit chronickou chorobu srážením horečky. V extrémních případech má takováto medicína smysl. Ale skutečné příčiny neléčí. Zato však dokáže báječně vyvolávat iluzi pokroku. Iluzi, která mnoha dobrým duším ke spokojenosti úplně stačí.

0
Vytisknout
6180

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2011