O zdravotnictví v ČR:

Co a jak řeší nadstandard

10. 5. 2011

Při čtení článků v Britských listech na téma zavedení nadstandardu ve zdravotnictví mám pocit, že dnes je ve zdravotnictví vše v pořádku. Lidé dostávají veškerou potřebnou péči, neumírají a netrpí kvůli tomu, že nemocnice z různých důvodů péči neposkytne, péče je poskytována ihned bez většího odkladu. Pokud je tomu tak, pak je zřejmé, že po zavedení nadstandardu musí zákonitě dojít k tomu, že péče poskytovaná platícím bude na úkor neplatících, píše Ondřej Palkovský.

Při vší úctě k českému zdravotnictví - které je jinak na velmi poměrně vysoké úrovni - toto pravda není. Čekací doby pro nastoupení různých léčení nebývají úplně krátké, pacientům v různých rizikových skupinách často určitá léčba nebývá poskytována. Rozpočet zdravotnictví je totiž omezen a zákonitě tak poskytnutí dávky léku za několik set tisíc jednomu člověku vyústí v neposkytnutí podobného léku člověku jinému z finančních důvodů. A protože někdo o rozdělení omezeného množství peněz rozhodnout musí (pacient je z tohoto rozhodování vyloučen), padá to na doktory a nemocnice.

Za tohoto stavu se nabízí otázka, nakolik je etické, když doktor rizikovému pacientovi (resp. jeho příbuzným) nevysvětlí, že existuje možnost, jak poskytnout určitou formu léčby - zaplatit si. Nakolik je rozumné, když si tato pravidla určuje každá nemocnice sama a informace o nich nejsou k dispozici. Nakolik je etické nechat jednoho člověka umřít nebo trpět jenom proto, že ten druhý na vedlejší posteli na takovou léčbu nemá peníze. Za takového stavu totiž není pravda, že by léčba jednoho byla na úkor toho druhého; tito lidé přináší do zdravotnictví nové peníze a zvyšují tak možnosti nemocnic a doktorů poskytnout léčbu.

Existují mezi námi lidé, kteří si na své zdravotní problémy opravdu našetřit nemohou. Mezi tyto lidi patří mnoho starších, kteří opravdu kvůli komunismu tuto možnost neměli, případně věřili tomu, že se současný systém financování nezmění a neměli důvod šetřit. Na druhou stranu pro většinu pracujících lidí toto neplatí; na jedné straně se mohou rozhodnout pracovat více, na druhé straně mohou oželet domácí kino, drahé prázdninové výlety a místo toho šetřit na případnou zdravotní péči.

Jestliže naše solidární zdravotnictví ušetří normálnímu pracujícímu člověku 30.000, které on následně použije na nákup zájezdu do Egypta - ten by si nekoupil, pokud by musel zdravotní péči platit - pak je možné říci, že jsme všichni solidární s jeho dovolenou v Egyptě. Propojíme-li tuto úvahu s předchozím odstavcem, můžeme dojít k závěru, že současný systém celkem bez problému proplácí zájezdy v Egyptě mladým, zdravým a bohatým lidem, zatímco staré a nemocné nechává umřít.

Možnosti léčby jsou dnes obrovské, zdravotnictví by bylo schopno spotřebovat jakékoliv množství peněz, které by obdrželo. Množství peněz je však omezené a někdo musí rozhodnout o tom, kam v rámci zdravotnictví peníze potečou, případně kolik peněz do zdravotnictví vůbec půjde a jak budou využity. V současném systému někdo jiný rozhodne o tom, kolik pošlu pojišťovně. Při mém léčení dále jiní lidé rozhodoují o tom, co mi zakoupí a co již nikoliv; jiní lidé rozhodují o tom, jaká kvalita je pro mě vhodná. Dát pacientům možnost o těchto věcech rozhodovat mi pak připadá naopak krok vpřed; kdo by snad měl mít větší slovo ve zdravotnictví než pacient?

Zavedení nadstardu je jedním z různých typů spoluúčasti a osobně si myslím, že nepříliš šťastný. V konečném důsledku totiž není možné určit, co je standard a nadstandard; povede to na jedné straně k souboji různých skupin o peníze pojišťoven; na druhé straně pak oficiálně postavíme některé doktory do pozice agenta pojišťovny, který bude rozhodovat o tom, co pojišťovna zaplatí a co nikoliv. Protože v systému budou lidé, kteří budou rozhodovat o penězích pojišťovny v cizí prospěch, bude celý systém náchylný ke korupci. Z hlediska zákonodárství bude ovlivnitelná skupina lidí (poslanci) rozhodovat o tom, jakou péči musím těm ostatním solidárně platit - což se pravděpodobně nebude krýt s tím, co bych chtěl platit sobě (jako nekuřák provozující trochu nebezpečnější sporty bych si osobně koupil "produkt", který by kryl rizika nehody a nekryl riziko rakoviny plic způsobené kouřením - je pravděpodobné, že státem definovaný produkt zdravotní pojištění bude nastaven přesně opačně a mně nebude dána žádná možnost to změnit).

Pokud bychom financovali nákup jiných produktů stejným způsobem, jako financujeme zdravotnictví, nejspíš bychom narazili na spoustu poněkud absurdních problémů (více např. zde: http://www.youtube.com/watch?v=LNhn5KUseSc ). Nedostatek na denním pořádku, dlouhé pořadníky na cokoliv, velké plýtvání, korupce, absurdní rozhodování spotřebitelů. Existují zde lidé, kterým je potřeba pomoci; ovšem chceme-li nasytit chudé, tak také nezavádíme komplexní "jídelní pojištění", do kterého bychom zahrnuli povinně všechny obyvatele. Proč by to minimálně s běžnou zdravotní péčí mělo být jiné?

0
Vytisknout
6662

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2011