doc.  PhDr. Josef Bieberle, CSc.

To by bylo, aby Miloš Zeman nemohl být prezidentem!

21. 11. 2011

Museli bychom ho však zvolit my suverénní občané ve svobodných a přímých volbách. Od zákonodárců by se však asi ničeho dobrého nedočkal, neb se s nimi rozchází v přístupu k politice, již Zeman považuje za vědu, umění a veřejnou službu, nikoliv za nástroj k pohodlnému živobytí, pokud možno doživotnímu. Zemanovo pojetí politiky odpovídá spíše postulátu prof. Erazima Koháka, že politika "má promýšlet souvislý příběh rozhárané minulosti, podílet se na péči o současnost v celé škále její rozmanitosti, a spoluvytvářet ideál a naději budoucnosti" (Čechy, Češi, Čecháčci: Idea národní v globálním světě).

Prezidentský úřad je u nás výrazně spjat se vznikem československé státnosti a s osobností TGM. Je známo, že Miloš Zeman patřil v letech 1990-1992 k několika málo stoupencům uchování československého státu aspoň formou konfederace, neboť jeho rozbití bylo neproduktivní z hlediska historického – bylo to plivnutí do tváře bojovníkům za svobodu v 1. a 2. světové válce, i z hlediska aktuálního – příprava státu ke vstupu do Evropské unie. Nestalo se tak, zvítězilo stranickopolitické hledisko a od té doby se stává stranický partikularismus hlavním atributem politické demokracie. Obludné moci nabyly ústřední stranické aparáty, tedy převážně straničtí byrokraté a za nimi stojící zcela anonymní „kmotři“. Celý systém je pak prorostlý téměř nepostižitelnou korupcí, což se obecně přiznává. Vše pod heslem, že není rozdíl mezi čistými a špinavými penězi.

Po několika levicově-liberálních pokusech zakotvil Miloš Zeman v sociální demokracii, kterou se svými spolupracovníky v krátké době vyvedl z politického suterénu do politického ústředí, a to v podmínkách, kdy Lidový dům nebyl „zlatonosnou kvočnou“, ale byl finančně blokován ministrem financí, resp. jeho politickou stranou. Jako předseda menšinové vlády Zeman v poměrně krátké době 1998-2002 dosáhl pozoruhodných úspěchů. Tato „vláda sebevrahů“ uskutečnila např. složitou operaci stabilizace bankovního systému prostřednictvím privatizace.

Ve vládě preferoval vždy odbornost před političností. Kvalifikovaní ministři se obalovali schopnými týmy spolupracovníků. Sám workoholik, nesnášel Zeman tlučhuby a flákače, kteří se dlouhá léta „nedopustili vlastní myšlenky“. Korupci a klientelismus snášel hůře než ledvinovou koliku.

Zemanův odchod na Vysočinu s průměrným starobním důchodem, je pro politické a žurnalistické šmoky nepochopitelný. Je ovšem neobvyklé v české politice, že unavený člověk chce zregenerovat své síly, zamyslet se nad svými omyly a prostudovat ve svém oboru novou odbornou literaturu. Jistě v tom měly svou úlohu i poměry v sociální demokracii vůbec a vztahy k Zemanovi zvláště. Výsledkem vysočinského období jsou Zemanovy knihy „Jak jsem se mýlil v politice“ z roku 2005 a „Vzestup a pád české sociální demokracie“ z roku 2006. Obě jsou významným pramenem novodobých dějin i soudobých dějin reformního socialismu v Evropě.

Jeho přátelům a spolupracovníkům se podařilo přesvědčit Miloše Zemana k návratu do politiky v době evidentní hospodářské, ale zejména politické krize, vyprázdnění demokratické politiky a úpadku politické morálky a kultury. Zpracoval návrh programu Strany Práv Občanů, jež vznikla na přelomu let 2009-10. Politický program spočívá v uplatňování forem přímé demokracie, o reformu celého volebního systému – zavedení referenda, přímých voleb starostů, hejtmanů a prezidenta, vytváření malých volebních obvodů, zajišťujících stálou interakci mezi voliči a jejich zvolenými zastupiteli. Následovaly pak další programové kroky ke všem zásadním otázkám veřejného života. Strana práv občanů proklamovala i svůj nekonfrontační postoj, spíše než „rozbuška“ se považuje za „tmel“ mezi levicovými politickými proudy. Nejsme odpovědni za Pyrrhovo vítězství ČSSD v posledních parlamentních volbách. Barnumská a místy populistická volební kampaň ČSSD zaplacená stovkami milión korun měla za výsledek ztrátu 600 000 voličů oproti volbám předchozím. „Bohumínské usnesení“ je další raritou, když si ČSSD zakazuje, a to na „věčné časy“, spolupráci programově blízkými levicovými proudy. Podobně SPOZ považují někteří lidé v Lidovém domě za úhlavního nepřítele. Je to stalinismus naruby: nejbližší „nepřítel“ je největší nepřítel.

Proč by měl být tedy Miloš Zeman na Hradě? Zosobňuje Masarykův postulát: nebát se a nekrást. Je školený ekonom, sociolog a prognostik, stále doplňující své znalosti. Dovede získat kvalifikované a zkušené lidi a v pravý čas je postavit na správné místo. Pro starší i mladé spolupracovníky je přirozenou autoritou svými znalostmi i občanskými ctnostmi. Má smysl pro humor a na Hradě by se dobře vyjímal.

Autor, doc., PhDr. Josef Bieberle, CSc. je historik, obnovoval sociální demokracii po roce 1989. Nyní je členem SPOZ a byl jejím kandidátem v Olomouci ve volbách 2010.

0
Vytisknout
4050

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2011