Začíná Advent

26. 11. 2011 / Boris Cvek

Začíná Advent a já snad neznám mladého člověka kolem 20 let, který by se opravdu těšil na Vánoce. Vánoce mohou být celkem pochopitelně svátkem nenáviděným, zejména pokud člověk začne vyrůstat z iluzí směsi rodinné pohody a konzumního shonu, kdy většina rodičů chce mít just právě v ten "posvátný den" falešnou idylu rodinné lásky. Má-li potomek pocit prázdnoty a dlouhodobé frustrace, musí ho právě na Štědrý den zapírat nejvíce a hrát si na lásku, která by -- pokud by vskutku měly Vánoce být svátkem lásky -- se měla naopak projevit nasloucháním a přijetím bolesti a zneklidňujících věcí od bližních okolo. Advent má být obdobím přípravy na něco, co není konvenční, co nezapadá do běžných životů a naopak je to problematizuje.

Židovští kněží před příchodem Mesiáše tvrdili, že Mesiáš má přijít mocný a osvobodit Izrael od okupantů, ale on přišel chudý a bezmocný a nechal se umučit právě kněžími, kteří ho nepoznali. Vánoční radost spočívá původně v tom, že Bůh tak miloval nás lidi a vůbec svět, že se vtělil a přijal na sebe dobrovolně lidské utrpení. Svatý Pavel mluví o svobodě a o naší zodpovědnosti rozpoznávat dobré a zlé, o tom, že čistému je vše čisté atd. Jenže kříž se postupem dějin a hlavně ve středověku začal příliš často chápat jako symbol nuceného sebeobětování, jako zotročení člověka. Vezměte si nemocného, který nemůže chodit, je na vozíku, Ježíš i lékař se snaží mu pomoci, Ježíš ho uzdraví, lékař hledá pomoc, lék, zlepšení kvality života... kněz ale řekne "nes svůj kříž". Samozřejmě nad umírajícím, pro nějž medicína už lék má, tohle neřeknou ani kněží a neprotestují proti tomu, aby nedobrovolné neštěstí bylo sňato z ubožáka (podáním pilulky, již někdo musel vymyslet a již by nevymyslel bez triumfu vědy nad církevním tmářstvím během epochy osvícenství), který by jinak měl být umučen svým "křížem", který si nezvolil.

Svoboda spočívá v tom, že si pokud možno nelžeme a nemanipulujeme se sebou a s bližními. To je ta hlavní, vnitřní svoboda. Kristus, narozený ve chlévě, nás neosvobodil proto, abychom "nesli svůj kříž", osvobodil nás proto, abychom svobodně rozpoznávali dobré a zlé a statečně nesli porážky i vítězství, jinak bychom totiž nemohli milovat a žít v pravdě. Kristus nám ukázal, že svoboda vyžaduje ne tak utrpení, ale vzepření se kněžím a většině, vzepření se předsudkům a lžím. Necháme-li se ale čímkoli zotročit, ať už kněžími nebo konzumem (často obojím, vždyť také ateisté mají své nedotknutelné autority), ať už jakoukoli jinou lží a falešností, ztratí Vánoce a Kristova oběť smysl, neboť bychom dobrovolně odmítli svobodu i odpovědnost i starostlivou a moudrou péči o svůj život, ke které nás Kristus osvobodil.

Je to strach, co nás zotročuje, strach z toho, že věci jsou jinak, než si myslíme, a že jsou složitější a nezapadají do našich pohodlných schémat, strach ze zodpovědnosti a reflexe. Právě kvůli tomuto strachu se uniká k autoritám i ke konzumu, právě úzkost z tohoto strachu vyžaduje aspoň párkrát za rok idylu (dovolená u moře, Vánoce, narozeniny...), kdy zdánlivě nic nehrozí a všechno klape, a tomu se říká "rodinná láska". Každý je pak sám a vydaný napospas svým úzkostem a svému strachu. Přitom až příliš často platí to, že kdyby nitro bylo vysloveno plně a pravdivě k naslouchající lásce a kdybychom se zodpovědně postavili k našemu životu a připustili bychom si pravdu, stali bychom se svobodní a to, čeho jsme se tak báli, by se v novém světle ukázalo jako prkotina a blud, omyl úzkostného mozku nebo také "předposranost". Nenávist k Vánocům je proto často mnohem kristovštější a mravnější než kecy o rodinných idylách a svátcích lásky a porozumění. Ostatně o původním významu Vánoc neví už téměř nikdo a nejméně snad řadoví věřící a kněží.

0
Vytisknout
4780

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2011