Optimismus jest zrůda - hurá

14. 6. 2012 / Václav Dušek

Nejprve gratulace parlamentní milované paní Mirce. Právu je třeba někdy malinko zakroutit krkem, což se vám prý údajně povedlo. U klasické kuchyňské linky dá se však pokazit více --ať žije a vzkvéta právo ukuchtěné demokracie v bezdomovecké závodce!

Chrlení zčernalé politické krve zaplavuje zemi, prosakuje skrze studánku, kde nejhlubší je les. Krása lidství bere za své. Lži, podváděj, drž ústa na uzdě, zařaď se do armády spásy sociální zrůdnosti; gilotina novinových zlořádů tě setne, nedáš-li si pozor. Žurnalistické katy neodradí varování, nářky -- ne! Je nutno zatočit s každým, kdo bude ohrožovat vybudovanou demokracii, vypěstovanou v naší zahradě hojnosti.

Leckterý rozjuchaný sepisovatel se neopodívá do zrcadla ani náhodou, objevil by tam třeba hubu křivou, jako turecká šavle. Říká se, že nic se neopakuje. Hloupost. I dnes máme v novinách psavce -- savce, kteří popraví ochotně oběť i sebe v zájmu objednávky kohosi prý kalně neznámého. I dnes se divíme výrokům nezávislých soudů, prokurátorským selháním, policejní mašinerii, milostím milostivých někdy daleko za hranicemi odpustků kdysi prodávaných církevními handlíři a prvními podnikateli, kteří z hovna dokázali uplést provaz i bič.

Spiknutí mocných nemocných hubí v lidech pocit hrdosti! Živnostníci s morálkou pohotově kšeftují a svoje pohyblivé ceny určují podle tržních ukazatelů. Džbánek čiré vody ze studny poznání, patka voňavého chleba ze staré pece; chleba, brzda, kedr, proviant penzistů v předražených nájemních bytech, o dovolených si mohou nechat snít anebo se zadlužit, banky jsou mrštné, ochotné, kobrovité. Být starý je dáno, být nemocný a starý je značně nepohodlné, být starý a chudý je většinou drsná realita, být starý a bez dětí, beznaděj, s dětmi beznaděj na druhou... partajní lasičky vymýšlějí, jak uchopit voliče za pačesy a přitáhnout jej k urně s platným volebním lístkem, řádně vyplněným pro nešlechtěné partajní upíry. Ostruhatý kohout má velký hřebínek a neví, kdy má kokrhat.

Kohouti partajní kokrhají včas a dokonale sladěni do sborového zpěvu v nájmu politických hejkalů a velikánů, napojených často z feldflašek polních kurátů. Tihle objednatelé zaručených voličských většin nejsou chudí jako kostelní myši, naopak. A kde náhle přišli k penězům? Obchodní tajemství, bratře. Komu se nelení, tomu se zelení -- i žlutí, viz. odposlech všeznající policejní mašinky. Kolomazí potřísněná nejedna ruka paznechtova, cvikýřova, jedohubova přísahá na čistotu zájmů svého pána - zvol pravdu -- tu moji, troubo, zvol prosperitu, budoucnost, zdraví... morek ostudou v kostech vysychá! Rabovací ohaři pod ochranou mocných politických veteránů praskají z přežrání. Velebná pravda na dosah! Štramanda v poslanecké lavici přemýšlí, co kuchtit v neděli, jak sehnat lacino pohonou hmotu pro své blízké; zadumaní poslanci drží huby i prdy -- nevyplatí se zastávat se lidu. Lid je divoký. Dnes ti provolává slávu a zítra tě vleče ke gilotině. Rozvaha se počítá!

V lavicích sedí i kluci partyzání, dnes již šediví, obrozenci ze stáje strýčka Pinocheta, studenti, jak jinak než práva vezdejšího plzeňského, trulanti, šíbři, lenochodi, blouznivci, političtí pionýři ve skautském kroji, pravdomluvci -- pokud je pravda jejich! Bohatí sviňaci se prohánějí v autech a dělník či důchodce jenom zírá! Hovno slušnost, hovno pokora, hovno morálka, hovno parlament a senát, hovno vláda pro lid, hovno z hovna roste do našeho bájného světa, kde ráj je na pohled... Abych nekradl, vážení, přečtěte si od Egona Bondyho báseň o hovnu -- kolik pravdy skrývá, moudrosti -- i hovno je inspirující a návodné nezůstávat v senkrovně, ale zajímat se aspoň o svůj osud.

Svět se pomátl. Marně si lámat hlavu, kde se stala chyba. Kdo a jak zaspal při dravém potoku politického zmaru. Můžeme si klást otázky -- proč volit někoho, kdo mě nezastupuje, proč volit páprdy a tetinky, když nedělají politiku, ale pouze politikaří, snaží se prosadit svoje výhody, urvat z oslintaného koláče namazaný kousek, vytrvat na židli ve stavu mrákotném, krátce před hlubokým spánkem, ne snad věčným.

Nedávno jsem shlédl dokument, který jaksi vymizel a přitom by se měl promítat ve školních dvoranách, v televizi jedna až čtyři... bývalý poslanec tam hovoří o zlodějinách kolegů -- všichni berou, všichni kradou!

Bože, jak je možné, že v tomto koutku země je svoloče k rozdávání i k vývozu! Jak je možné, že zloděj řve -- chyťte zloděje! Kam zmizela nezávislost?! Kam se zatoulala revoluční očekávání? Naděje na lepší zítřky? A přitom u kormidla vidíme postávat a posedávat stále stejné kapitány vlasteneckých bojových pramiček! Kdo na náměstí tehdy před lety nezvonil, musí se usmívat, šklebit, radovat, že nepodlehl veselému davu, kdo zvonil v dobré víře v nápravu věcí veřejných, aby se ze všeho společenského a politického marasmu uzoufal!

Taškáři si s námi pohrávají dle libosti svých partajních plánů. Zrušte jim prebendy, zakažte politické strany a bude lépe. Můj přítel, vzdělanec, i hostinský nádeník, do omrzení od prvního po patnáctého pěnivého moku říká: Volil bych království. Král, třináctičlenná rada a basta! Při naši jepičí rozloze si hrajeme na světáky. Přitom, chlapi, jsme větší město v Asii, žejo -- takže místo hubdržky prezidenta, král!

Studánku, kde nejhlubší je les, je potřeba vyčistit. K čemu pít otrávenou vodu?! Básník napsal: V třicátém roce svého žití, ne zbrklého, ne zmoudřelého, bylo mi hanbu na dno píti... Tož -- v osmašedesátém roce mého žití, Františku milý, je mi přečasto k zblití! A kdo strůjcem toho všeho? Hádat mohu třikrát a dost!

0
Vytisknout
5893

Diskuse

Obsah vydání | 15. 6. 2012